|
Válmíki: Rámájana
V poustevně jejich tiché Ráma strávil noc. Když slunce vstalo, osvěženi vodami, jež vůní lotosovou vábně voněly, uctili všichni božstva podle předpisů, pak k nohám asketů se zbožně sklonili. Podala Síta bratrům toulce zdobené, zvučivé luky, meče jasně svítící a podle rady asketů šla trojice po toku řeky Mandákiní pozvolné, kde čluny – velké květy vod – se blýskají. Les v květu kořínky a plody oplýval, v něm krotká hejna ptačí vzduchem kroužila a stáda zvěře hemžila se bohatě. V jezerech čistých rozkvétaly lotosy, potůčky vábily zrak, pávi jásali. Lahodnou řečí řekla Síta manželu: „Když zřím tě ve zbrani, jsem plna obavy, že šípů užiješ, když v dosah přijde zvěř. Zbraň sama rozpaluje v muži odvahu, též oheň vzrůstá, když naň dřeva naložíš. – Žil kdysi v krásném háji čistý asketa; v podobě bojovníka přišel jednou bůh, chtě zkoušet světce, meč svůj dal mu v úschovu. Do lesa nosil asketa zbraň svěřenou, by dobře chránil vzácnou boží zástavu. Pomalu mysl krutostí se plnila, mizelo svaté odhodlání k pokání, až s cesty přikázání sešel poustevník. – Jen z lásky toto říkám tobě k výstraze. Zde v lese máme jako kajícníci žít, zákony lesa řiď se proto s Lakšmanou: V Ajódhji znovu budeš plnit příkazy, jež válečníkům ukládá stav kšatrijský! Svět celý na zákonech svatých spočívá; je třeba omezit se, duši ovládat!" „Štěstí se nezískává lehce v životě," děl spravedlivý Ráma k Sítě šlechetné. „Já slíbil poustevníkům; že je ochráním. I v lesích musím plnit příkaz kšatrijů. Nezruším nikdy slovo, pokud budu živ! Mně pravda je vždy svatá, spíše umřel bych, spíš tebe ztratil, než bych někdy zrušil slib." |