Herbert George Wells: Válka světů Co jsme uviděli ze zbořeného domu Nejvíc ze všeho, to dobře vím, upoutával mou pozornost onen stroj. Bylo to jedno z komplikovaných zařízení, jimž se začalo tehdy říkat manipulátory a jejichž pozdější analýza představovala tak mohutný impuls pro pozemskou techniku. Můj prvý pocit byl, že vidím jakéhosi kovového pavouka o pěti hbitých článkovitých nožkách a s nesčetnými, rovněž v kloubech ohebnými rameny, pákami a tykadly uzpůsobenými k uchopování a podávání, které jako by všechny vyrůstaly z celého obvodu trupu. Většina těchto orgánů byla nyní zatažena, ale třemi dlouhými chapadly teď přístroj právě lovil nespočet kovových výztuh, plátů a nosníků, jimiž byly vyplněny a zjevné i zpevněny stěny válce. Manipulátor je postupně vynášel na urovnanou plošinku za válcem a tam je skládal. Jeho pohyby byly tak rychlé, složité a přesné, že jsem v něm zpočátku i přes jeho stříbřitý lesk vůbec neviděl stroj. Důmyslnost a vzájemná souhra pohybů marťanských bojových mechanismů sice dosahovala mimořádné dokonalosti, avšak s manipulátory nesnesly srovnání. Ti, kdo je na vlastní oči nespatřili a jsou odkázáni jen na neumělé spekulace kreslířů anebo na chabé popisy očitých svědků, jako třeba můj, si sotva dokáží učinit představu oné životnosti. Vybavuji si zejména ilustrace k jedné z prvých brožur, která se pokusila shrnout průběh oné války. Výtvarník si zjevně kdesi pořídil chvatnou skicu jednoho z bojových strojů, a tím také jeho znalosti končily. Na jeho vyobrazeních pak vyhlížely jako jakési toporné trojnohé stativy, všelijak nakloněné, avšak postrádaly jakýkoli detail, a především svou zvláštní pružnost, takže budily klamný dojem jisté jednotvárnosti. Brožurka s těmito reprodukcemi dosáhla ostatně značné popularity, připomínám zde ony výtvory jen proto, abych čtenáře varoval před zkreslující představou, již mohly vyvolat. Byly asi tak vzdálené svou podobou skutečné marťanské výzbroji, jako se porcelánová holandská panenka liší od člověka. Podle mého názoru by bylo brožuře jen prospělo, kdyby se byla obešla bez ilustrací. Zprvu, jak už jsem řekl, na mne manipulátor vůbec nepůsobil jako nějaký stroj, spíše se mi zdálo, že je to živý tvor podobný krabu s třpytivou pokožkou, a Marťan, jenž jeho pohyby ovládal dotyky tykadélek, mi připadal prostě jako to, co bych u kraba nazval mozkem. Ale pak jsem postřehl podobnost mezi jeho šedohnědým lesknoucím se kožovitým povrchem a pokožkou tvorů plazících se opodál a svitlo mi, jak to s tím obratným pracovníkem doopravdy je. A poté co jsem si tohle ujasnil, obrátil se můj zájem k nim, ke skutečným Marťanům. Letmo jsem je vlastně zahlédl už jednou předtím a překonal jsem už prvotní odpor, který mi v prvních okamžicích bránil prohlédnout si je důkladněji. Kromě toho jsem ležel teď nehnutě v skrytu, nic mne nenutilo k činnosti. Byli to, jak jsem nyní viděl, tvorové nepředstavitelně vzdálení všem pozemským měřítkům. Měli objemná okrouhlá těla – nebo to spise byly hlavy – přes metr v průměru, s obličejem umístěným na přední straně. Tvář postrádala nozdry – jak se zdá, chybí Marťanům zcela čichový smysl –, ale zato byla vybavena párem velkých dotmava zbarvených očí a hned pod nimi jakýmsi masitým zobákem. Na zadní straně této hlavy či těla – nevím sám dobře, co je přesnější – se nacházela jedna nepárová bubínkovitá oblast napjaté pokožky, anatomicky později určená jako ucho, které ovšem v našem hustším ovzduší bylo zjevně neschopné funkce. Kolem ústního otvoru měli umístěno šestnáct tenkých, téměř bičovitých tykadélek, uspořádaných ve dvou svazcích po osmi. Tyto svazky později případně pojmenoval známý anatom profesor Howes rukama. Už když jsem Marťany pozoroval poprvé, zdálo se mi, že se snaží na těchto rukou vzepřít, ale pochopitelně to v pozemských podmínkách, při jejich zvýšené tíze, bylo neproveditelné. Jsou předpoklady domnívat se, že na Marsu jich do jisté míry k pohybu využívat mohou. Jejich vnitřní anatomická struktura – ověřená později pitvou, jak bych už zde chtěl poznamenat – byla téměř obdobně jednoduchá. Převážnou část organismu tvořil mozek, z něhož vycházely mohutné nervové svazky k očím, k uchu a k hmatovým orgánům. Kromě něho tu byly směstnány ještě složité plíce, srdce a příslušné cévy. Dechové obtíže způsobované hustší atmosférou i zvýšenou gravitací byly na prvý pohled patrné křečovitými stahy povrchu pokožky. Tím je výčet jejich orgánů vyčerpán. Třebaže to nám lidem připadá zvláštní, celé složité zažívací ústrojí, které tvoří podstatnou část našich těl, u Marťanů prostě neexistuje. Byly to toliko hlavy, nic než hlavy. Vnitřnosti neměli žádné. Nepřijímali potravu, nezažívali ji. Odebírali namísto toho čerstvou krev jiným tvorům a vstřikovali si ji přímo do žil. Sám jsem tuto operaci viděl proběhnout a zmíním se o ní ještě, až k ní dospěji. Ovšem – popisovat podrobně to, nač jsem se nevydržel ani dívat, stejně nedokážu, aťsi třeba působím přecitlivěle. Zatím jen tolik, že krev získávaná z dosud žijícího tvora, ponejvíce z člověka, byla zaváděna malou kanylou přímo do orgánu příjemce... Sama taková představa nám bezpochyby připadá strašlivě odpudivá, nicméně si myslím, že bychom měli mít na paměti, jak odporně by asi působila naše vlastní konzumace masa na inteligentního králíka. Fyziologické přednosti této praktiky krevní infúze jsou nepopiratelné, pomyslíme-li na to, kolik času a energie člověk spotřebuje na jídlo a proces jeho trávení. Naše těla se snad zpoloviny skládají z různých žláz, trubic a orgánů sloužících k přeměňování cizorodé potravy na krev. Trávicí procesy a jejich vliv na naši nervovou soustavu odčerpávají naše síly, ovlivňují naši psychiku. Člověk může být šťastný nebo naopak zoufalý podle toho, jak mu slouží játra, anebo podle zdravotního stavu svého zažívacího traktu. Naproti tomu Marťané byli nad veškeré takové organicky dané výkyvy citů a nálad povzneseni. Jejich nepopiratelnou oblibu lidí jakožto zdroje potravy lze zčásti vysvětlit na základě studia zbytku obětí, které si vezli jako zásoby ještě z Marsu. Tito tvorové, jak lze usoudit podle seschlých pozůstatků, které se lidem dostaly do rukou, byli dvojnožci, s křehkou křemičitou kostrou (značně podobnou křemičitým mořským houbám) a chabým svalstvem, přibližně šest stop vysocí, kulovité hlavy drželi zpříma, velké oči měli posazeny v jamkách jako pecky v křemení. Zdá se, že v každém válci si Marťané s sebou vezli dva až tři tyto dvojnožce a všechny usmrtili, ještě než dosáhli Země. Bylo jim tak lépe, při pouhém pokusu vzpřímit se na povrchu naší planety by v nich tak jako tak popraskaly všechny jejich křehké kostičky. A když už věnuji místo takto detailnímu popisu, měl bych hned ještě dodat některé další podrobnosti, jež sice nebyly tou dobou ještě známy nám, avšak které čtenáři neseznámenému s Marťany pomohou upřesnit si podobu těchto agresivních tvorů. Jejich fyziologie se ve třech směrech zvláštním způsobem lišila od naší vlastní. Jejich organismus neznal spánek, právě tak jako ho nezná naše srdce. Jelikož nemuseli obnovovat síly nadměrného svalového aparátu, toto periodické vyhasínání aktivity se u nich prostě nevyskytovalo. Jak se zdálo, neznali vůbec anebo jen v nepatrné míře pocit únavy. Neexistoval pohyb, který by byli na Zemi mohli vykonat bez značného úsilí, přesto však jejich aktivita trvala nepřetržitě až do posledního okamžiku. Pracovali čtyřiadvacet hodin denně, jako to na Zemi pravděpodobně dělají mravenci. Za druhé, jakkoli podivné se to může zdát v našem světě vybudovaném na principu rozdílu sexu, Marťané byli zcela bezpohlavní, a tím i zbavení vší bouřlivé citové aktivity, která z tohoto rozdělení plyne u člověka. Dokonce přímo na Zemi, uprostřed zuřících bojů, došlo ke zrození mladého Marťana, jak bylo nade vši pochybnost ověřeno. Byl objeven zčásti ještě spojen s rodičovským organismem, odkud vypučel, podobně jako vyrážejí odnože na cibulích lilií anebo jako narůstají noví jedinci na těle sladkovodních polypů. U člověka, stejně jako u všech vyšších tvorů na Zemi, již tento způsob rozmnožování dávno zanikl; ostatně i na Zemi patřil nesporně k primitivnějším. I mezi nižšími živočichy, až po pláštěnce, jakési prvé bratrance obratlovců, se sice udržující oba procesy souběžně, avšak pohlavní forma množení nakonec zcela převládla nad soupeřící metodou. Na Marsu zjevně proběhl vývoj právě naopak. Stojí snad za zmínku, že jeden popularizátor, obdařený pověstí jisté vědeckosti a publikující své názory dosti dlouhou dobu před marťanskou invazí, prorokoval člověku vývoj do podoby, která se příliš nelišila od faktického vzhledu Marťanů. Jeho předpověď, pokud se pamatuji, vyšla někdy v listopadu nebo prosinci roku 1893 v dnes již dávno zaniklém magazínu Pall Mall Budget. Vybavuji si také, že karikaturu na toto téma přinesl i časopis předmarťanské éry Punch. S poněkud nejapným vtipkováním dokazoval onen pán, že zdokonalující se mechanické přístroje nakonec zcela nahradí údy, že dokonalé chemické procesy učiní nepotřebným i trávení, dále že takové orgány a tkáně jako vlasy, čnějící nos, uši, zuby a brada už dávno netvoří podstatnou složku lidského organismu a že tendence přirozeného výběru povedou v příštích věcích k jejich postupnému zakrnění. Jediný mozek prý zůstane absolutní nezbytností. A ještě u jednoho orgánu měl existovat podstatný důvod pro jeho zachování – byla to ruka, „učitel mozku a vykonavatel jeho vůle". Zatímco ostatek těla měl zmizet, ruce by se naopak trvale zvětšovaly. Lecjaké slovo pronesené žertem má v sobě zrnko pravdy a právě u Marťanů se nepochybně setkáváme s realizovaným potlačením živočišných prvků organismu ve prospěch jeho rozumové složky. Podle mého názoru lze zcela dobře předpokládat, že se Marťané mohli vyvinout z tvorů ne nepodobných nám samým postupnou proměnou mozku a rukou (z nichž posléze vznikly dva svazky tykadel), a to na úkor ostatního těla. Bez těla se ovšem stával mozek stále sobečtější bytostí, zbavenou citového zázemí vlastního lidským bytostem. Posledním markantním rysem, jímž se organismus těchto tvorů odlišoval od našeho, bylo cosi, co by se napohled mohlo zdát celkem nevýznamnou okolností. Mikroorganismy, jež jsou na Zemi příčinou tolika nemocí a utrpení, se na Marsu buď nikdy neobjevily, anebo je marťanská lékařská věda vymýtila již před dávnými věky. Stovky chorob, horečnatá a nakažlivá onemocnění spjatá s životem člověka, souchotiny, nádory, rakovina a jiná taková navštívení přestala zasahovat do jejich životů. A když už se zmiňuji o rozdílech mezi životem na Marsu a životem pozemským, rád bych tu poukázal na to, co napověděla zkušenost s takzvaným šarlatovým morem. Dominantní barvou v rostlinné říši na Marsu patrně není zelená, nýbrž jasný rudý šarlat. Ze semen, která Marťané (záměrně nebo bezděčně) s sebou přinesli na Zemi, totiž ve všech případech vzešly nachově rudé rostliny. Jediné z nich ovšem, které se běžně začalo říkat šarlatový mor, se v soupeření s pozemskými formami rostlinného života podařilo uchytit. Vegetace šarlatového moru měla téměř prchavé trvání, jen nemnoho lidí jej zahlédlo skutečné růst. A přece bujel šarlatový plevel po určitý čas s udivující energií a plodností. Pnul se po stěnách jámy již během třetího a čtvrtého dne našeho uvěznění a jeho kaktusovité větve brzy vytvořily kolem našeho trojúhelníkovitého okénka karmínový lem. Později jsem viděl, jak se přímo rozletěl po celém kraji, zejména podél jakékoli proudící vody. Marťané byli vybaveni čímsi, co se jeví jako sluchový orgán s jedním okrouhlým bubínkem na zadní části jejich hlavohrudi, a očima, jejichž optické vlastnosti se příliš nelišily od našeho zraku, až na to, jak uvádí Philips, že modrou a fialovou barvu už Marťané vnímali jako čerň. Podle běžných představ se navzájem dorozumívali zvukově a gestikulací svých chapadel, jak to například tvrdí pohotové, avšak uspěchaně napsaná brožurka (jejíž autor zjevně nebyl očitým svědkem činnosti Marťanů), o níž jsem se zmínil již dříve a která byla až dosud hlavním pramenem všech informací o nich. Ovšem nikdo, kdo vpád přežil, neměl tolik příležitosti vidět Marťany v akci jako já. Byla to jen náhoda a nečiním si z toho zásluhu, ale je tomu skutečně tak. Konstatuji, že jsem je sledoval neustále a zcela zblízka, že jsem je pozoroval, jak ve čtyřech, v pěti, a (v jednom případě) dokonce v šesti s námahou provádějí v těsné součinnosti mimořádně komplikované práce, a to bez jediného hlásku nebo gesta. Zvláštní troubení, které někdy vydávali, bez výjimky vždy předcházelo příjmu potravy; nebylo nijak modulované a – jak se domnívám – nemělo povahu nějakého signálu, nýbrž to byl prostě výdech předcházející sání. Troufám si tvrdit, že mám jisté elementární znalosti z oblasti psychologie, a jsem v tomto směru přesvědčen – tak jako o máločem –, že si Marťané navzájem sdělovali myšlenky bez jakékoli fyzikální komunikace. Dospěl jsem k tomuto přesvědčení navzdory své předchozí silné předpojatosti v tomto ohledu. Jak si snad někteří čtenáři vybaví, napsal jsem ještě před marťanskou invazí pár vehementních článků proti telepatickým teoriím. Oděv Marťané nenosili. Jejich pojetí studu, anebo dokonce módy je nezbytně značně vzdáleno našemu pojetí; jsou netoliko mnohem méně citliví na změny teploty, než jsme my, ale ani změny tlaku neměly žádný vážnější vliv na jejich zdravotní stav. Přestože však nebyli oblečení, byli naproti tomu vybaveni jinými umělými doplňky své přirozené tělesné výzbroje, a v těch právě tkvěla jejich obrovitá převaha nad člověkem. My lidé, s našimi bicykly a kolečkovými bruslemi, s těmi všelijakými Lilienthalovými kluzáky, s našimi flintičkami a klacky a tak dále, jsme teprve na samém počátku vývoje, jímž už prošli Marťané. Stali se pouhými mozky a vstupovali do rozličných těl podle okamžitého účelu a potřeby, tak jako člověk střídá obleky a sedá na bicykl, když pospíchá, anebo si bere deštník do nepohody. A na všech jejich zařízeních snad není pro člověka nic kurióznějšího než fakt, že v marťanské technice naprosto schází nejpodstatnější element přítomný téměř ve všech mechanismech vytvořených člověkem – kolo! Mezi všemi předměty, které přinesli Marťané na Zemi, není ani stopa po kole, ani náznak jeho užití. Člověk by očekával alespoň jeho využití u samohybných strojů. V té souvislosti stojí za zmínku, že i na naší planetě příroda na využití kola nepřipadla anebo že dala přednost prostředkům výhodnějším. A nejenže Marťané kolo snad neznali (což je téměř neuvěřitelné) anebo ho nepoužívali, ale v jejich strojích a přístrojích bylo jen minimálně využíváno pevného čepu anebo alespoň relativné pevného čepu a otáčivého pohybu vázaného na jednu rovinu. Téměř všechny kloubové prvky jejich mechanismů představovaly komplikovaný systém kluzných součástí pohybujících se po nevelkých, překrásně vykroužených frikčních ložiscích. A ještě na okraj těchto detailů – je pozoruhodné, že dlouhé pákové převody jejich strojů jsou ve většině případů aktivovány imitací svalového aparátu, jakýmisi disky zapouzdřenými v elastických pochvách; tyto disky se polarizují a stahují se mocným tlakem k sobě, jakmile jimi proběhne elektrický proud. Tím je dosahováno oné prazvláštní podobnosti S živočišnými pohyby, jež ohromovala a mátla pozemské pozorovatele. Těmito pseudosvaly byl přímo přecpán i krabovitý manipulační automat, který jsem pozoroval při vykládání materiálu z válce, když jsem prvně vyhlédl štěrbinou ve zdi. Vypadal neskonale životnější než skuteční Marťané, kteří leželi vzadu za ním v paprscích zapadajícího slunce, sotva oddechovali, pokyvovali neužitečnými chapadélky a stěží se po své dlouhé cestě kosmem dokázali pohnout. Byli teď jasně osvětleni sluncem, věnoval jsem se pozorování jejich ochablých pohybů a všech detailů jejich prazvláštních figur, když mi náhle vikář připomněl svou přítomnost prudkým škubnutím za paži. Obrátil jsem se a spatřil jsem zamračenou tvář a výmluvné sevřené rty. Dožadoval se přístupu ke štěrbině, kterou mohl vyhlížet ven vždy jen jeden z nás obou; musel jsem se tedy pozorování načas vzdát a svých práv teď využíval vikář. Když jsem mohl opět vyhlédnout ven, manipulační automat již měl sestaveno několik součástí, které vyňal z válce, a to do konstrukce, jež byla nad všechnu pochybnost shodná s ním samým; vlevo dole se objevil čilý nevelký rycí mechanismus, vypouštějící oblaka zeleného kouře, pilně se prokousávající po obvodu jámy a s rozmyslem hloubící otvor dál a dál a vršící kolem něho val zeminy. Tenhle stroj byl tedy zdrojem onoho pravidelného rytmického bušení, jímž se otřásalo zbořeniště, které nám poskytovalo úkryt. Mašinka si při práci pohvizdovala a odfukovala. Pokud jsem byl s to štěrbinou vidět, neseděl v ní žádný Marťan, který by její pohyby řídil. Wells, H.G.: Válka světů a jiné příběhy z neskutečna, přel. V.Svoboda, Albatros, Praha 1988