Jules Verne: Paříž ve 20. století

Jules Verne: Paříž ve 20. století

Tři hrdla, pro společnost bezcenná

Když se kanceláře zavřely, odebrali se přátelé do Quinsonnasova bytu v rue Grange-aux-Belles; šli zavěšeni a Michel se radoval ze své svobody. Vykračoval si jako dobyvatel.

Od bankovního domu je k rue Grange-aux-Belles daleko; tehdy však nebylo snadné získat byt, hlavní město bylo pro pět milionů obyvatel příliš malé. Rozšiřovala se náměstí, budovaly ulice, přibývalo bulvárů, bylo tedy méně prostoru pro obyvatele. Pravdu mělo dobové heslo: V Paříži nejsou už domy, jen ulice!

V některých čtvrtích už dokonce nebylo kde bydlet, třeba v Cité, kde čněly pouze Obchodní tribunál, Palác spravedlnosti, Policejní prefektura, katedrála, márnice, tedy zařízení, kde mohl být člověk prohlášen za bankrotáře, mohl být odsouzen, uvězněn, pohřben i exhumován. Domy vytlačily veřejné budovy.

Proto bylo také současné nájemné tak drahé. Všeobecná císařská realitní společnost vlastnila skoro celou Paříž; dělila se napolovic se Zakladatelskou úvěrovou společností a vyplácela skvělé dividendy. Společnost založili v polovině devatenáctého století dva obratní finančníci, bratři Pereirové; vlastnila i velká francouzská města jako Lyon, Marseille, Bordeaux, Nantes, Štrasburk, Lille poté, co města postupně přestavěla. Výnos byl zpětinásoben a na volném burzovním trhu byl kótován na 4 450 franků.

Méně majetní lidé, kteří se nechtěli odstěhovat z obchodního centra, se museli přemístit do vyšších podlaží. Co získali na vzdálenosti, tratili na výši, měřeno námahou, ne časem.

Quinsonnas bydlel ve dvanáctém poschodí ve starém domě se schodištěm, jež by výhodně nahradila zdviž. Hudebníkovi to celkem nevadilo, jakmile se ocitl doma.

V rue Grange-aux-Belles se rozběhl po točitém schodišti.

„Jen pojď nahoru," řekl Michelovi, který klusal za ním. „Však dojdeme! Nic na světě netrvá věčně, ani cesta po schodech. A jsme tu," řekl, otvíraje dveře po výstupu, jenž bral dech.

Postrčil mladíka do svého „obydlí", pokoje o šestnácti metrech čtverečních.

„Nemám předpokoj," řekl. „Ten se hodí pro ty, kdo na sebe nechávají čekat, a protože do mého dvanáctého poschodí nikdy nebude kvapit zástup prosebníků, už jen z toho prostého důvodu, že zdola nahoru se nespěchá, obešel jsem se bez té zbytečnosti; zrušil jsem i salon, který by jen zdůrazňoval, že nemám jídelnu."

„Zdá se mi ale," řekl Michel, „že se ti tu žije dobře."

„Mám také především zdravý vzduch, jak jen je možno ze čpavku pařížských stok."

„Na první pohled je to malé," řekl Michel.

„Na druhý také, ale stačí to."

„Rozhodně je to pěkně zařízené," řekl Michel se smíchem.

„Inu, matko," řekl Quinsonnas staré paní, která právě vešla, „připravuje se večeře? Budeme mít tři hladové stra vniky."

„Připravuje, pane Quinsonnasi," odpověděla hospodyně. „Nemohla jsem ale prostřít, nemáme stůl."

„Obejdeme se bez něj!" zvolal Michel, jemuž se zalíbila představa večeře na kolenou.

„Jakže! Jakpak obejdeme se!" opáčil Quinsonnas. „Myslíš si snad, že zvu přátele na večeři, a přitom jim nemohu nabídnout prostřený stůl?"

„Nevím," odpověděl Michel a bezvýsledně se rozhlédl...

V místnosti nebyl nejen stůl, postel, prádelník, židle; nižádný nábytek kromě velkolepého piana.

„Nevidíš nic," řekl Quinsonnas. „Nuže! Co průmysl, náš dobrý otec, co mechanika, hodná sestra, na tys nepomyslel? Zde je onen prostřený stůl."

Za těchto slov přistoupil k pianu, zmáčkl knoflík a rázem se doslova vynořil stolek se židlemi, u jakého se mohli pohodlně usadit tři hosté.

„Báječné," řekl Michel.

„Muselo k tomu dojít," řekl hudebník. „Do stísněných bytů už se nevejde nábytek. Pohleď na ten dokonalý nástroj, výrobek Spojených firem Erard a Jeanselme; nepřekáží, je použitelný ke všemu a věř, že jako klavír není proto o nic horší."

V té chvíli zazvonil zvonek u dveří. Quinsonnas otevřel a ohlásil přítele Jacquesa Aubaneta, zaměstnance Všeobecné společnosti podmořských dolů. Michel s Jacquesem byli navzájem neformálně představeni. Jacquesa Aubaneta, hezkého pětadvacetiletého mladíka, pojilo ke Quinsonnasovi vřelé přátelství a žil stejně jako on odtržen od světa. Michel nevěděl, jakou činností se zaměstnanci Všeobecné společnosti podmořských dolů zabývají; Jacques však od společnosti přicházel notně vyhládlý.

Krmě byla naštěstí hotova; tři mladí muži jedli hltavě; po prvních chvílích boje s potravou došlo i k hovoru, mezi sousty, která již byla polykána s rozvahou.

„Milý Jacquesu," řekl Quinsonnas, „když tě seznamuji s Michelem Dufrénoyem, seznamuji tě s mladým přítelem, který patří k nám. Je z těch, jimž společnost upírá užít jejich schopností, patří do řad přebytečných strávníků, kterým je místo stravy dávána svěrací kazajka."

„Ach! Pan Dufrénoy je tedy snílek," opáčil Jacques.

„Básník, příteli! A není mi jasno, co pohledává na tomto světě, v němž je základní lidskou povinností vydělávat peníze!"

„Zřejmě si," odvětil Jacques, „zmýlil planetu."

„Přátelé," řekl Michel, „nemluvíte povzbudivě. Já si však vaše promluvy třídím."

„Ten hoch," řekl Quinsonnas, „je pln naděje, snaží se, je nadšen krásnými knihami, a pokud už nikdo nečte Huga, Lamartina, Musseta, doufá, že někdo bude číst jeho! Objevil jsi však, nešťastníce, použitelnou poezii, literaturu, jež nahradí vodní páru či rychlou brzdu? Ne? Sám sebe tedy, chlapče, brzdi; dokud nevyslovíš něco překvapivého, kdo tě bude poslouchat? Umění je možné už jenom tehdy, když se mu podaří silácký výkon. V dnešní době by Hugo přednášel své Orientální verše v cirkuse za jízdy na koních, Lamartine by Harmonie recitoval na hrazdě s hlavou dolů."

„To snad ne!" vyskočil Michel.

„Jen klid, chlapče," opáčil klavírista. „Zeptej se Jacquesa, jestli se mýlím!"

„Zdaleka ne," pravil Jacques; „zdejší svět se stal pouhým trhem, obrovskou tržnicí. Je třeba ho bavit kejklířskými kousky."

„Chudák Michel," povzdechl Quinsonnas, „ta první cena za latinské verše mu zamotá hlavu!"

„Co tím myslíš?" otázal se mladík.

„Nic, chlapče. Především máš svůj osud: jsi velký básník! Tvá díla jsem četl; dovol mi jenom, abych ti řekl, že nevyhovují dobovému vkusu."

„Proč ne?"

„Jistěže ne. Zabýváš se básnickými náměty, a to je dnes v poezii chyba. Pěješ o lučinách, údolích, oblacích, hvězdách, o lásce a o všech otřepaných věcech, které už nikdo nechce!"

„O čem pak ale mluvit?" řekl Michel.

„Musíš verši slavit zázraky průmyslu!"

„Nikdy!" zvolal Michel.

„Znáš řekněme ódu," řekl Quinsonnas, „vyznamenanou před měsícem čtyřiceti zteřelými akademiky?"

„Ne!"

„Tedy poslouchej a vezmi si ponaučení! Závěrečné strofy znějí:

Uhlí pak přenáší plamen svůj zápalný
ve trubky dychtivé olbřímí kotelny.
Netřeba báti se obra, když přetopíš!
Rudě se zachvěje a najde v sobě skrýš,
v níž páru zadrží, silou se vzedme,
osmemecítmo koňů co obláček vzlétne.

Řidič svou pákou však záklopkám zavelí,
dvojí píst pohání ve válci z oceli;
Jak rychlý pístů cval! Již rychlost stoupá!
Kolesa zabrala, píšťala není skoupá;
ostrým svým hvizdem všem kolkolem hlásá:
Cramptonův systém je lokomotivy spása!"

„Taková hrůza!" zvolal Michel.

„Pěkně zrýmovaná," podotkl Jacques.

„Inu, chlapče!" řekl nesmiřitelný Quinsonnas. „Kéž ti nebesa dopřejí, abys nemusel vystačit se svým talentem, a vezmi si příklad z nás, kdo se smiřujeme se skutečností v očekávání lepších dnů."

„Snad i pan Jacques," otázal se Michel, „musí z nezbytí vykonávat nějaké odpudivé zaměstnání?"

„Jacques je expedientem v jedné průmyslové společnosti," odpověděl Quinsonnas, „což k jeho velké lítosti neznamená, že by patřil k nějaké expedici!"

„Jak tomu mám rozumět?" zeptal se Michel.

„Inu tak," odvětil Jacques, „že bych rád býval vojákem."

„Vojákem?!" řekl mladík s podivem.

„Ano, vojákem! Je to skvělé zaměstnání, ve kterém se ještě před padesáti lety dalo počestně vydělat na živobytí."

„Pokud člověk přitom ještě počestněji o život nepřišel," opáčil Quinsonnas. „S tím povoláním je však konec, nemáme už přece armádu; pokud bys ovšem nešel k celníkům. Jacques svého času vstoupil do Vojenské školy, či nechal se naverbovat, bojoval, byl poražen a málem se z něj stal generál jako z Turenna, anebo císař jako z Bonaparta! Jenže, milý čacký důstojníku, to už dnes musíš pustit z hlavy."

„Cha, kdoví!" odpověděl Jacques. „Francie, Anglie, Rusko, Itálie sice propustily vojáky; v minulém století až směšně zdokonalily válečné stroje; i Francie se tomu zasmála..."

„A než se vynasmála," řekl nato Quinsonnas, „byla odzbrojena."

„Ano, ty vtipálku! Souhlasím s tebou, kromě starého Rakouska evropské národy dávno skoncovaly s válečným stavem; zmizela tím však bojovnost, pro člověka přirozená, a soupeřivost, vládám vlastní?"

„Zajisté," odpověděl hudebník.

„A proč?"

„Protože jediným důvodem existence oněch pudů je možnost uspokojit je. Vždyť podle výroku ze starých časů neláká do boje nic silněji než ozbrojený mír. Odstraníš-li malíře, nebude malba, bez sochařů nebude sochařství, bez hudebníků hudba, bez válečníků nebudou války! Vojáci jsou umělci!"

„Ach, ovšem!" zvolal Michel, „raději bych se dal na vojnu než mít to strašné zaměstnání!"

„Co ty se do toho pleteš, mladíku?!" odpověděl Quinsonnas. „Tobě by se snad líbilo jít do bitvy?"

„Bitva povzbuzuje ducha," odpověděl Michel, cituje Stendhala, jednoho z největších myslitelů minulého století.

„Ano," přitakal klavírista, dodal však: „Kolik ducha je zapotřebí k bodnutí šavlí?"

„K dobrému zásahu je ho třeba hodně," odpověděl Jacques.

„A ještě více k tomu důstojně zásah přijmout," opáčil Quinsonnas. „Na mou věru, přátelé, z určitého hlediska snad máte pravdu a možná bych vás pobízel, abyste se dali na vojnu, pokud by ještě nějaké vojsko existovalo. Při troše filozofie je to pěkné povolání. Když však bylo Martovo pole přeměněno na gymnázium, je s bitvami konec."

„Staré časy se navrátí," řekl Jacques. „Jednoho dne dojde k nečekané události..."

„Milý příteli, tomu nevěřím; válečnické představy mizí, a s nimi představy o cti. Kdysi ve Francii panovala hrůza ze zesměšnění, a pohleď, zda dosud existuje pojem cti! Nikdo se už nebije v souboji, vyšlo to z módy; uzavírají se kompromisy, vedou obhajoby. Nebijeme-li se tedy pro čest, budeme se bít pro politiku? Když jedinci netřímají v ruce meč, proč by jej tasily vlády? Nikdy nebylo víc bitev než v době soubojů; když nejsou duelanti, nejsou ani vojáci."

„Och! Zrodí se další!" odpověděl Jacques.

„Proč, když jsou národy svázány obchodními pouty? Což nemají Angličané, Rusové, Američané bankovky, rubly a dolary investované v našich podnicích? Není snad stříbro protipólem olova, nenahradila kulku kulatá suma? Přemýšlej, Jacquesu: vždyť Angličané užívají práva, jež nám upírají, a pomalu se stávají ve Francii významnými vlastníky. V osobním majetku již mají obrovské pozemky, takřka celé kraje, jež nedobyli, ale zakoupili; vyjde to tak levněji! Neuhlídali jsme je, nechali jsme věcem volný průběh; ti lidé budou jednou vlastnit celou naši zem a pomstí se nám za Viléma Dobyvatele."

„Milý příteli," odpověděl Jacques, „toto si zapamatuj, a vy poslouchejte, mladý muži, vyznání století. V Montaignových časech, snad i v časech Rabelaisových se tázali: co znám? V minulém století si řekli: co je mi po tom? Dnes se říká: jaký mi z toho plyne zisk? Nuže, až válka přinese zisk tak jako průmyslový podnik, pak bude válka."

„Válka však nikdy nic nevynesla, hlavně Francii ne."

„Protože se bojovalo pro čest, ne pro peníze," opáčil Jacques.

„Máš tedy na mysli armádu neohrožených podnikatelů?"

„Jistě. Pomysli na Američany a jejich strašnou válku roku 1863."

„Nuže, příteli, pokud by armáda byla hnána do bitvy silou peněz, nebyli by to už vojáci, ale otřesní piráti!"

„Přesto by vykonala hodnotné činy," odvětil Jacques.

„Hodné lupičů," opáčil Quinsonnas.

Všichni tři se zasmáli.

„Shrňme to tedy," promluvil klavírista. „Je tu básník Michel, voják Jacques, hudebník Quinsonnas, a to v době, kdy nemáme ani hudbu, ani poezii, ani armádu. Jsme prostě řečeno hloupí. Dojedli jsme; jídlo nám poskytlo jen základní živiny, hovor se vedl mimo. Přejdeme ke cvičením jiného druhu."

Sklizený stůl po drážkách zajel a čestné místo zaujalo piano.

Verne, Jules: Paříž ve 20. století, přel. R.Steklačová, Tichá Byzanc, Praha 1995