Karl May: Vinnetou, Rudý gentleman

Karl May: Vinnetou, Rudý gentleman

Smrt Krásného Dne

První den cesty uplynul bez jakékoli příhody, druhého dne jsme se však dočkali nepříliš vítaného setkání s cizinci.

Byli jsme v ploché, travnaté, tu i tam křovinami porostlé krajině, která nám poskytovala dobrý rozhled, což je při cestování vždy na prospěch. Nevíme, s jakými lidmi se můžeme setkat, a potom je dobře, když je vidíme již z dálky. Spatřili jsme přijíždět čtyři jezdce; byli to běloši. Spatřili nás též a zastavili se, rozpakujíce se, mají-li v cestě pokračovat či se nám vyhnout. Potkat třicet rudochů není příjemné pro bělochy, jsou-li jen čtyři, zvláště když nevědí, ke kterému kmeni Indiáni přísluší. Avšak zpozorovali též nás, bělochy, a to zapudilo jejich obavy, neboť popohnali koně stejným směrem dál.

Byli ozbrojeni puškami, noži a revolvery a oděni jako cowboyové. Když se k nám přiblížili na dvacet kroků, vzali pušky do rukou, a jeden z nich zvolal:

„Good day, meššúrs! Je třeba držet prst na spoušti či ne?"

„ Good day, gentlemen," odpověděl Sam Hawkens. „Odložte klidně své bouchačky! Nemáme v úmyslu vás sníst. Je dovoleno se tázat, odkud přicházíte?"

„Od starého Mississippi."

„A kam se ubíráte?"

„Nahoru do Nového Mexika a odtud do Kalifornie. Slyšeli jsme, zeje tam třeba cowboyů a že jsou lépe placeni než tam, odkud přicházíme."

„Možná, že máte pravdu, sir; musíte však ještě vykonat dalekou cestu, než dostanete tak skvostné postavení, jakého zasluhujete. My přicházíme tam zdola a chceme do St. Louis. Je cesta čistá?"

„Ano. Alespoň jsme o ničem neslyšeli. Nepotřebujete se však v žádném případě obávat; je vás hezká hrstka. Či snad nejedou rudí gentlemani s vámi?"

„Jen tito dva bojovníci s jejich dcerou a sestrou. Jsou to Inču-čuna a Vinnetou, náčelníci Apačů."

„Co pravíte, sir? Rudá lady, která zamýšlí navštívit St. Louis? Je možné znát i vaše jména?"

„Proč ne? Jsou to jména poctivá a nemusíme je tajit. Jsem Sam Hawkens, zde je Dick Stone a Will Parker. Tuhle vedle mne vidíte Old Shatterhanda, který zabodne šedého medvěda nožem a nejsilnějšího člověka srazí k zemi pěstí. Nyní nám snad laskavě sdělíte i vy svá jména, že ano?"

„Rádi. O Samu Hawkensovi jsem již slyšel, o ostatních však dosud ne. Já se jmenuji Santer a nejsem tak slavný zálesák jako vy, nýbrž jen prostý, chudý cowboy."

Pak řekl i jména tří svých společníků, která jsem si nezapamatoval. Po několika slovech jeli zase dále. Když odjeli, zeptal se Vinnetou Sama Hawkense:

„Proč podal můj bratr těm lidem tak podrobné zprávy?"

„Měl jsem jim je snad odepřít?"

„Ano."

„Nevěděl bych proč. Byli jsme zdvořile otázáni a proto jsem musel zdvořile odpovědět. Tak to alespoň vždycky dělá Sam Hawkens."

„Zdvořilosti bledých tváří já nedůvěřuji. Byli zdvořilí, protože je nás osmkrát tolik, co jich. Není mně milé, že jsi jim řekl, kdo jsme."

„Proč? Myslíš, že nám to bude na škodu?"

„Obávám se toho."

„Jak by nám mohli škodit?"

„Různým způsobem. Bledé tváře se mi nelíbily. Oči muže, jenž s tebou hovořil, nebyly dobré."

„To jsem nezpozoroval, avšak kdyby tomu i tak bylo, nám to nevadí. Odjeli, my jedeme sem a oni tam. Jistě jim ani nenapadne obrátit a obtěžovat nás."

„A přesto chci vědět, co udělají. Ať moji bratři jedou zvolna dále; já se s Old Shatterhandem vrátím a budu bledé tváře kus cesty sledovat."

Zatímco ostatní pokračovali v cestě, jel se mnou Vinnetou zpět po naší stopě, kterou se vydali čtyři cizinci. Mně se ten Santer také příliš nelíbil a jeho tři průvodci rovněž ne. Jen to jsem nechápal, co by nám mohli udělat, i kdyby patřili k nejhorším lidem. Co by je k tomu pohnulo? I kdyby u nás očekávali dobrý lup, nebylo pravděpodobné, že by se na nás odvážili. Byli jen čtyři a nás třicet sedm a dobře ozbrojených. Když jsem se na to otázal Vinnetoua, odpověděl:

„Jsou-li to zloději, nebudou dbát na naši přesilu, neboť takoví lidé nezamýšlejí nikoho napadnout otevřeně. Budou nás sledovat tajně a vyčkají příhodného okamžiku, kdy se někdo z nás oddělí od ostatních."

„Na koho by měli namířeno? Vždyť z nás nikoho neznají."

„Na toho, u něhož tuší zlato."

„Zlato? Jak mohou vědět, jestli je s sebou máme a kdo je u sebe nese? Museli by být vševědoucí."

„Ne! Potřebují jen přemýšlet, aby to mohli říci určitě. Sam Hawkens jim zcela zbytečně a neopatrně řekl, že jsme náčelníci a že zamýšlíme navštívit St. Louis. Více nepotřebují vědět."

„Ah, již tuším, co můj rudý bratr míní! Ubírají-li se rudí muži na východ, potřebují peníze; protože však nemají ražené mince, berou s sebou zlato, jehož naleziště znají. A jsou-li to náčelníci, tedy znají ta místa tím spíše a vezmou s sebou mnoho zlata."

„Můj bratr Old Shatterhand uhodl. Na náčelníky by obrátili běloši zřetel, zamýšlejí-li krádež nebo lup. Teď by u nás ovšem nenalezli nic."

„Ne? Ale vy se přece hodláte zásobit zlatem!"

„Uděláme to až zítra. Nač je nosit s sebou, když je nepotřebujeme? Dosud jsme nemuseli platit za nic a stane se to, až když zavítáme do pevnůstek, které leží na naší cestě. Proto si vezmeme zlato teprve teď – snad již zítra."

„Naleziště tedy leží nablízku naší cesty?"

„Ano. Je to hora zvaná Nugget-tsil, avšak to jméno známe jen my; pro jiné lidi, kteří nevědí, že je tam zlato, má hora jiné jméno. Dnes večer dorazíme blízko k ní a přineseme si, co potřebujeme."

Přiznávám, že jsem se podivil a že se mne zmocnila trochu závist. Všichni rudoši věděli o nalezištích drahého kovu a vedli při tom život bez požadavků civilizovaného světa. Neměli ani tobolky, ani sáčky na peníze, avšak všude, kam přišli, měli skryté pokladny, do nichž potřebovali jen sáhnout, aby si naplnili kapsy zlatem. Kdyby to tak měl někdo jiný!

Museli jsme být opatrní, neboť Santer nesměl zpozorovat, že je sledujeme; proto jsme použili každé vyvýšeniny půdy a každého keře k zákrytu. Ale skupina jezdců klusala klidně dál svou cestou; zdálo se, že spěchají, aby se co nejrychleji dostali k cíli, a že nepomýšlejí na návrat.

Zastavili jsme se. Vinnetou je pozoroval, až zmizeli našemu zraku, a pak řekl:

„Nemají zlé úmysly a můžeme být proto klidni."

Netušil stejně jako já, jak se mýlil. Ti lidé měli zlé úmysly. Byli to však, jak jsem později zjistil, nadmíru chytří lidé, kteří tušili, že je pozorujeme, a proto se tvářili, jako by měli naspěch. Později se však vrátili a sledovali nás.

Obrátili jsme a dohonili tryskem svůj doprovod. Teprve večer jsme zastavili. Zvyklí opatrnosti, prohledali náčelníci napřed okolí, než nařídili, abychom se utábořili.

Blízko místa, kde jsme zastavili, vyrážel ze země pramen. Trávy tu bylo dost, a protože místo bylo obklopeno stromy a křovím, mohli jsme zapálit ohně, které nebylo zdálky vidět. Kromě toho postavil Inču-čuna dvě stráže, a tak se zdálo, že je o naši bezpečnost dostatečně postaráno.

Apačové se utábořili jako obyčejně v jisté vzdálenosti od nás, aby pojedli sušené maso. My ostatní jsme seděli na pokraji křoví kolem ohně. Seděli jsme tam proto, poněvadž jsme tak byli chráněni před chladným větrem, který večer vál.

Po večeři jsme zahájili rozhovor. V průběhu rozmluvy prohodil Inču-čuna, že příštího dne vyrazíme později než obyčejně, totiž až v poledne, a tázán Samem Hawkensem na příčinu, řekl s přímostí, které jsem později hluboce litoval:

„Mělo to vlastně zůstat tajemstvím, avšak našim bílým bratřím to mohu svěřit, slíbí-li mi, že nebudou dále pátrat."

Když jsme to slíbili, pokračoval:

„Potřebujeme peníze a proto půjdu zítra se svými dětmi, abychom přinesli nuggets. Vrátíme se až k poledni."

Stone a Parker vykřikli údivem a Sam Hawkens, neméně překvapen se zeptal:

„Je zde nablízku zlato?"

„Ano," odpověděl Inču-čuna. „Nikdo to netuší, ani moji bojovníci. Dozvěděl jsem se to od svého otce, jemuž to řekl jeho otec. Taková tajemství přecházejí z otců na syny a považují se za svatá. Ani nejlepšímu příteli se nesdělují. Teď jsem o tom sice mluvil, avšak místo nikomu nevyzradím. Zastřelil bych každého, kdo by se odvážil mne následovat, aby je objevil."

„I nás bys usmrtil?"

„I vás! Vám sice důvěřuji, ale kdybyste mne podvedli, zasloužili byste smrt. Já však vím, že toto ležení neopustíte, dokud se nevrátíme."

Zakončil svou řeč krátce varovným hlasem a rozmluva se pak otočila k jiným tématům. Po chvíli byla přerušena Samem Hawkensem. Já, Inču-čuna, Vinnetou a Nšo-či jsme seděli obráceni k houští; Sam, Dick a Will seděli na protější straně. Uprostřed zábavy Sam vykřikl, sáhl po pušce, namířil a vyslal kouli do houští. Výstřel ovšem vzbouřil celé ležení. Indiáni k nám přiběhli. I my jsme byli hned na nohou a vyptávali se Sama, proč vystřelil.

„Viděl jsem oči, jež za Inču-čunou vyhlížely z houští," vysvětloval.

Hned se rudoši chopili oharků z ohňů a vnikli do křovin. Jejich hledání však bylo marné. Až za chvíli se všechno utišilo a my zase usedli.

„Sam Hawkens se jistě mýlil," řekl Inču-čuna. „Při plápolajícím ohni je takový omyl velmi snadno možný."

„To by bylo divné; zdá se mi, že jsem ty oči zcela určitě viděl."

„Vítr asi obrátil dva listy a můj bílý bratr spatřil jejich spodní strany, které jsou jasnější, a považoval je za oči."

„To by snad bylo možné; zastřelil jsem tedy listy – hihihi!"

Zasmál se svým zvláštním způsobem. Vinnetou však nebral věc ze směšné stránky, nýbrž řekl vážně:

„Můj bílý bratr udělal rozhodně chybu, které ať se příště vyvaruje!"

„Chybu? Já? – Proč?"

„Neměl střílet!"

„Ne? Skrývá-li se v houští vyzvědač, mám právo poslat mu kouli do čela, jestli se nemýlím!"

„Nemluvím o právu, ale ví Sam Hawkens, zda má vyzvědač zlé úmysly? Zpozoruje-li cizinec oheň, připlíží se, aby zjistil, kdo to je. Později snad by vyšel sám, aby nás pozdravil."

„Hm, to je pravda," doznal trapper.

„Výstřel byl pro nás nebezpečný," pokračoval Vinnetou. „Buď se Sam Hawkens zmýlil a neviděl žádné oči; pak byl výstřel zbytečný a může jen přilákat nepřítele, který je snad nablízku. Anebo to byl skutečně člověk, jehož oči Sam Hawkens viděl; i pak nebylo správné po něm střílet, protože lze skoro jistě předpokládat, že koule netrefí."

„Oho! Sam Hawkens je jistý svou ranou! Rád bych viděl toho, kdo mně může dokázat chybnou ránu!"

„Já umím také střílet, podle všeho bych však též nikoho nezasáhl. Vyzvědač přece vidí, že na něho mířím; podle toho pozná, že je zpozorován, a udělá rychlý pohyb, aby se uhnul hlavni mé pušky. Střela jde mimo a muž zmizí ve tmě."

„Ano, ano, ale co by tedy byl můj rudý bratr udělal na mém místě?"

„Buď bych použil výstřelu zespodu, anebo bych se odtud tiše vzdálil, abych se vyzvědači dostal do zad."

Výstřel „zespodu", jemuž zálesáci říkají „kolenní" výstřel, je nejtěžší střelba vůbec. Mnozí výteční střelci jej nesvedou. Já jsem o něm ani nevěděl, až mne na něj upozornil Vinnetou, od něhož jsem se jej naučil.

Dejme tomu, že bych ležel sám nebo ve společnosti u ohně v táboře. Tu zpozoruji oči, které na mne z úkrytu vyhlížejí. Tvář vyzvědače vidět nemohu, neboť je ve tmě, oči však vidím, není-li zvěd tak opatrný, aby se díval sklopenými brvami. Oči mají mdlý, fosforeskující lesk, který je tím patrnější, čím více člověk napíná zrak. Není nic lehkého rozeznat dvě otevřené oči mezi milióny listů. Tomu se nelze naučit, k tomu je třeba mít vrozený bystrozrak.

Jsem-li tedy přesvědčen, že mám před sebou nepřátelského vyzvědače, musím ho, chtěje zachránit sebe, učinit neškodným, musím ho usmrtit, a to kulí, která ho zasáhne mezi oči. Na ty musím mířit, neboť jsou to jediné, co z něho vidím. Nasadím-li však pušku jako obyčejně, totiž přiložím-li ji k líci, pozná zvěd, že na něho mířím, a okamžitě zmizí. Musím tedy namířit tak, aby to nezpozoroval. K tomu je kolenní výstřel.

Ohnu při něm pravou nohu tak, že se koleno pozvedne a stehno utvoří přímku, jejíž prodloužení by zastihlo oči, které vidím. Pak sáhnu zdánlivě bezděky, jako hravě, po pušce, kterou položím na stehno tak, aby hlaveň tvořila jeho prodloužení. Po zamíření spustím. Je to těžké, velmi těžké, a to tím víc, že je k tomu možno použít jen pravou ruku, poněvadž při použití obou by byl vyzvědač varován. Jednou rukou namířit, pevně jí pušku přitisknout k stehnu a pak spustit – to umí jen málokdo. Přitom ještě nutno uvážit, že terčem jsou dva nejisté body uprostřed spousty listí, ozářeného plápolajícím ohněm.

Na to tedy myslel Vinnetou, když mluvil o kolenním výstřelu, v němž sám byl mistrem. Pro mne ten výstřel býval proto nesnadný, protože má medvědí kulovnice je zbraň velmi těžká, proto jsem ji jen obtížně mohl jednou rukou ovládnout. Stálým cvikem jsem se však i v tom dopracoval jakési zručnosti.

Po prohlédnutí houštiny byli všichni uspokojeni, jen Vinnetou ne. Opět povstal a vzdálil se, aby pátral sám. Uplynula téměř hodina, než se vrátil.

„Není zde nikdo," řekl. „Sam Hawkens se jistě zmýlil."

Přesto však postavil místo dvou strážců čtyři a nakázal jim, aby byli obezřelí a často prozkoumávali okolí. Teprve pak jsme ulehli ke spánku.

Nespal jsem dlouho. Často jsem procitl, neboť mne trápily nepříjemné sny. Byl to vysvětlitelný následek námahy posledních dnů, ráno jsem však byl velice znepokojen a marně jsem se snažil sám sobě věc vymluvit.

Po snídani se vydali Inču-čuna, Vinnetou a Nšo-či na cestu. Než odešli, požádal jsem je, abych je směl kus cesty doprovodit. Abych je přesvědčil, že příčinou mého přání není zlato, řekl jsem jim, že mně nejde z mysli Santer. Nabyl jsem dnes ráno skoro přesvědčení, že se vrátil se svými lidmi. Byl to jistě následek mých snů.

„Můj bratr nemusí mít o nás obavy," odpověděl Vinnetou. „Abych ho upokojil, budu ještě jednou pátrat po stopách. Vím, že můj bratr netouží po zlatě, avšak kdyby šel jen krátký kus cesty s námi, vytušil by místo a snad by se ho pak zmocnila horečka, která touží po smrtícím prachu a která bělocha neopustí, dokud ho tělesně i duševně nezničí. Prosím tě tedy, ne snad z nedůvěry, ale z lásky a opatrnosti, abys s námi nešel!"

Tím jsem se musel spokojit. Vinnetou pak prošel ještě jednou celé okolí a zase bez výsledku.

Poté odešli všichni tři. Z toho, že nejedli, jsem usoudil, že místo, které chtěli vyhledat, není příliš vzdálené.

Ulehl jsem do trávy, zapálil si dýmku a bavil se živě s přáteli jen proto, abych se zbavil tíživých myšlenek. Klidu jsem však nenabyl; vstal jsem opět, neboť mne stále cosi pudilo odtud. Přehodil jsem proto pušku přes rameno a odešel. Doufal jsem, že naleznu zvěř, která mé myšlenky obrátí jinam.

Inču-čuna odešel jižním směrem a proto jsem se ubíral opačným směrem, aby se nezdálo, že jdu po zakázané cestě.

Když jsem šel asi čtvrt hodiny, narazil jsem k svému překvapení na stopy tří lidí. Měli mokasíny. Rozeznal jsem dvě velké dvě prostřední a dvě menší nohy. Odešli na jih, zahnuli však potom na sever, asi proto, aby nás oklamali. Měli jsme se domnívat, že naleziště zlata leží na jihu.

Směl jsem jít dále? Ne! Možná, že mne viděli a jistě při návratu najdou mou stopu, a já v nich nechtěl vzbudit domněnku, že jsem šel tajně za nimi. Avšak do ležení zpět jsem jít nechtěl a proto jsem kráčel dále na východ. Již zakrátko jsem se musel opět zastavit, neboť jsem našel druhou stopu. Pátráním jsem zjistil, že pochází od čtyř mužů, kteří měli boty s ostruhami.

Vzpomněl jsem si hned na Santera. Bylo to možné? Stopa vedla směrem, jímž se podle mého názoru vydali náčelníci, a zdálo se, že vychází z nedalekého houští. Tam jsem se musel nejdříve podívat.

Měl jsem pravdu: stopa vycházela z houští, a když jsem do něho vnikl, spatřil jsem tam uvázané čtyři koně. Poznal jsem je; patřili Santerovi a jeho lidem. Země byla zdupána tak, že bylo zřejmé, že zde ti chlapi přenocovali. Přece jen se tedy vrátili! Proč? Jistě jen kvůli nám! Snad neměli tu nešťastnou myšlenku, které se včera obával Vinnetou? A tu mne něco napadlo. Co když se Sam Hawkens včera večer nemýlil? Viděl skutečně dvě oči, avšak nerozumným výstřelem zahnal vyzvědače dříve, než mohl být chycen.

Byli jsme tedy pozorováni – to bylo jisté. Čtyři cowboyové se Santerem v čele nás vyslídili, aby mohli chytit toho, na nějž měli namířeno. Avšak toto místo bylo příliš vzdáleno od ležení. Jak nás mohli pozorovat?

Prohlédl jsem stromy. Byly sice vysoké, ale ne silné, takže bylo snadné na ně vylézt. Jeden z nich měl v kůře trhliny, jenž nemohly být způsobeny ničím jiným než ostruhami. Někdo tedy vylezl nahoru a mohl z té výše nejen pozorovat ležení, nýbrž i vidět každého, kdo z něho odcházel.

Nebesa! Jaká myšlenka mi v té chvíli napadla! O čem jsme včera večer mluvili předtím, než Sam spatřil ty oči? O tom, že Inču-čuna dnes chce odejít, aby se svými dětmi přinesl zlato! Zvěd to jistě slyšel. Dnes ráno vylezl na dub a viděl jít tři očekávané osoby mimo. Krátce nato se vydal se třemi druhy za nimi. Vinnetou byl v nebezpečí! Nšo-či a její otec též! Musel jsem za nimi co nejrychleji, abych zákeřníky předstihl. Nesměl jsem se ani vrátit do ležení, abych udělal poplach.

Rychle jsem odvázal jednoho z koní, vyvedl jej z houští, vyhoupl se na něho a hnal se za lotry po jejich vlastní stopě, jež se zakrátko spojila se stopou náčelníků. Ano, sledovali je!

Při tom jsem hledal v mysli ony stopy, podle nichž bych mohl najít naleziště, kdybych ztratil stopu na zemi. Vinnetou mluvil o hoře, zvané Nugget-tsil. Místo tedy leželo vysoko. Prohlížel jsem si zkoumavě krajinu, kterou jsem se hnal. Severně ležely vrchy, porostlé lesy. Jeden z nich musel být ten hledaný, to bylo nepochybné.

Stará herka, na níž jsem jel, neběžela dost rychle; urval jsem proto prut a tím jsem ji popoháněl. Běžela, co jí síly stačily, rovina za mnou mizela a hory se rozevíraly. Stopa vedla mezi dvěma z nich, avšak zakrátko jsem ji už nerozeznal, neboť horské vody sem zanesly mnoho kamení ze skal. Neslezl jsem však, neboť jsem byl přesvědčen, že se náčelníci vydali tudy dál, vzhůru údolím.

Později se však rozevřela postranní rokle, jejíž půda byla rovněž tak kamenitá. Nyní šlo o to zjistit, zda zabočili vlevo nebo šli přímo dále. Seskočil jsem ze sedla a prohlížel si kamení. Stopa tu nebyla lehce k nalezení, ale přece jsem ji našel; vedla do rokle. Skočil jsem opět na koně a sledoval jsem stopu v divoké jízdě.

Zakrátko se však cesta zase dělila a musel jsem opět slézt z koně. Jak bylo možno očekávat, opakovalo se to ještě několikrát, a nakonec jsem zjistil, že kůň mi tu je jen na obtíž. Uvázal jsem ho tedy ke stromu a běžel pěšky dál po stopě.

Pádil jsem úzkým skalnatým žlebem, v němž nyní nebyla voda. Úzkost mne poháněla tak, až jsem ztrácel dech. Když jsem vyběhl po příkrém svahu, musel jsem se zastavit, abych si oddechl. Pak jsem se hnal dále dolů, až konečně stopa zahnula do lesa. Neběžel jsem, nýbrž hnal se skokem mezi stromy. Napřed byly hustě pohromadě, pak řídly, až jsem konečně nabyl přesvědčení, že mám před sebou mýtinu. Ještě jsem k ní nedorazil, když jsem zaslechl několik výstřelů. Následoval výkřik, který mnou pronikl jako dýka; byl to smrtelný výkřik Apače.

Teď jsem již neběžel, nýbrž hnal se divokými skoky jako dravec, který se chce vrhnout na kořist. Opět výstřel a zas druhý – to byla Vinnetouova dvojka, znal jsem její zvuk. Bohudík! Ještě tedy žil, neboť střílí, není mrtev. Ještě několik málo skoků a dorazil jsem na mýtinu. Zůstal jsem za posledními stromy stát, neboť to, co jsem spatřil, mne přimrazilo k zemi.

Mýtina nebyla veliká. Asi uprostřed ní leželi Inču-čuna a Nšo-či. Zda ještě žili, jsem nemohl poznat. Nedaleko nich byl skalní balvan, za kterým stál Vinnetou; nabíjel právě pušku. Vlevo ode mne stáli dva muži, krytí stromy a připravení k výstřelu, až se jim Vinnetou ukáže. Vpravo ode mne se plížil třetí mezi stromy, aby Vinnetoua obešel zezadu. Čtvrtý ležel přede mnou mrtev, byl střelen do hlavy.

Ti dva byli v tom okamžiku Vinnetouovi nebezpečnější než třetí. Namířil jsem medvědobijku a střelil jsem oba; pak jsem se hnal za třetím, aniž jsem se zdržoval nabíjením pušky. Muž uslyšel mé dva výstřely a rychle se obrátil. Spatřiv mne, namířil a střelil. Byl jsem v té chvíli ve skoku – střela mne nezasáhla. Tu viděl, že je pro něho vše ztraceno a prchal proto do lesa. Já za ním – byl to Santer; chtěl jsem ho chytnout. Avšak byl vzdálen, že jsem ho sice viděl na pokraji mýtiny, v lese jsem ho však již nespatřil. Musel jsem se řídit jen podle jeho šlépějí a proto jsem za ním nemohl tak rychle, jak bych si byl přál. Dohonit ho nebylo možné. Proto jsem se vrátil, neboť jsem si vzpomněl, že mne Vinnetou snad bude potřebovat.

Když jsem dorazil zpátky na mýtinu, klečel u svého otce a sestry, úzkostlivě hledaje, jsou-li dosud živí. Když mne spatřil přicházet, povstal ze země. Jeho oči měly výraz, na který nikdy nezapomenu. Mluvila z nich šílená bolest a vztek.

„Můj bratr Old Shatterhand vidí, co se stalo. Nšo-či, nejkrásnější a nejlepší z apačských dcer, nepůjde již do měst bledých tváří! Je v ní ještě trochu života, avšak oči snad již neotevře."

Nebyl jsem schopen slova, nemohl jsem nic říci ani se na nic ptát. Ostatně, nač bych se také tázal? Viděl jsem oba. Leželi vedle sebe ve velkém tratolišti krve, Inču-čuna s prostřelenou hlavou, Krásný Den s prostřelenou hrudí. Náčelník byl mrtev hned, jeho dcera však ještě dýchala, těžce a zoufale kvílela. Krásná bronz její tváře stále více bledla. Plné tváře zapadaly, smrtelný výraz se prostíral po jejích, mně tak milých rysech.

Tu sebou pohnula. Obrátila hlavu tam, kde ležel její otec, a otevřela zvolna oči. Spatřila zde Inču-čunu v kaluži krve a hrozně se ulekla, avšak její mdloba jí nedovolovala zdvihnout hlavu do výše. Zdálo se, že přemýšlí; pak si uvědomila to, co se stalo, a sáhla malýma rukama k srdci. Ucítila teplou, řinoucí se krev; hluboce a chrčivě vzdychla.

„Nšo-či, má dobrá, jediná sestro!" řekl Vinnetou zlomeným hlasem, který nelze slovy popsat.

Pozvedla k němu zrak.

„Vinnetou – bratře –!" zašeptala. „Pomsti mne – – „

Pak utkvěl její pohled na mně. Smutný, rychle zmírající úsměv se zjevil na jejích rtech.

„Old – – Shatter – nand!" vydechla. „Ty – jsi – zde!

Nyní zemřu – – tak – – „

Víc jsme neslyšeli; smrt jí nenechala domluvit. Bylo mi, jako by mně srdce muselo puknout. Chtěl jsem ulehčit plicím, vyskočil jsem, neboť jsme až dosud u ní klečeli, a vyrazil hlasitý dlouhý výkřik, jehož ozvěna se odrážela od sousedních hor.

Vinnetou zvolna vstal, zvolna, jako by ho tlačilo k zemi ohromné břímě. Objal mne oběma rukama a řekl:

„Jsou mrtvi! Největší, nejšlechetnější náčelník Apačů Inču-čuna a Nšo-či, má předrahá sestra, která ti věnovala svou duši. Zemřela s tvým jménem na rtech. Nezapomeň na to, můj bratře!"

„Nikdy, nikdy na to nezapomenu!" zvolal jsem.

Tu jeho tvář nabyla zcela jiného výrazu a jeho hlas zněl jako daleký, hrozivý rachot hromu, když promluvil:

„Slyšel jsi její poslední prosbu ke mně?"

„Ano."

„Pomstu! Já ji mám pomstít! Ano, já ji pomstím tak, jak dosud nebyla pomstěna žádná vražda. Víš, kdo byli vrazi? Tys je viděl. Bledé tváře to byly, jimž jsme neublížili. Tak bylo odjakživa a tak to bude vždy, dokud poslední rudoch nevykrvácí. A kdyby i zemřel přirozenou smrtí, vražda je to, vražda, která se páchá na mém národu! Chtěli jsme jít do měst prokletých bledých tváří; Nšo-či se chtěla stát takovou, jako jsou bílé squaw, neboť tě milovala. Věřila, že získá tvé srdce, osvojí-li si vědomosti a mravy bílých dívek. Zaplatila to svým životem! Ať vás nenávidíme, ať vás milujeme, je to vždy totéž; kam šlápne noha bledé tváře, tam následuje naše zkáza. Všemi kmeny Apačů zazní kvílení, a výkřik pomsty se rozlehne všude, na každém místě, kde je dnes příslušník našeho plemene. Oči Apačů budou nyní pohlížet na Vinnetoua, aby viděly, jak pomstí smrt svého otce i sestry. Můj bratr Old Shatterhand nechť slyší, co zde u obou mrtvýchslibuji! Přísahám u Velkého Ducha a všech svých předků, kteří jsou shromážděni ve velkých prériích smrti, že od tétochvíle každého bělocha, kterého potkám, zastřelím puškou, která vypadla mému otci z mrtvé ruky – – „

„Zadrž!" vpadl jsem mu s hrůzou do řeči, neboť jsem věděl, že to míní vážné a neodvratně. „Zadrží Můj bratr Vinnetou ať nyní nepřísahá – nyní ne!"

„Proč ne nyní?" tázal se téměř hněvivě.

„Přísaha vyžaduje klidnou mysl."

„Uff! Má duše je v tomto okamžiku klidná jako hrob, do něhož vložím oba tyto mrtvé. Právě tak jako je hrob více nevydá, právě tak nevezmu zpět slova své přísahy. Přísahám – – – „

„Nemluv – prosím!" přerušil jsem ho opět.

Tu na mne jeho oči hrozivě zajiskřily a zvolal:

„Chce mně Old Shatterhand bránit v konání mé povinnosti? Mají staré ženy na mne plivat, mám být vyvržen ze svého národa, protože nemám odvahu pomstít, co se zde dnes udalo?"

„Ne, ne, jsem vzdálen od toho, abych něco podobného od tebe žádal! I já chci potrestání vraha! Tři byli již souzeni a čtvrtý uprchl, avšak neunikne nám!"

„Jak by mohl uniknout?" utrhl se na mne prudce. „Avšak není jen jeden, s nímž budu jednat. On jednal jako syn bílého plemene, které nám přináší zkázu a které je odpovědné za to, čemu ho naučilo. Proto má pomsta platí celé bílé rase a mstitelem budu já, Vinnetou, nyní první a nejvyšší náčelník Apačů!"

Stál přede mnou hrdě a vysoko vzpřímen, muž, který se cítil přes své mládí králem. Ano, byl mužem schopným provést, co chtěl. Jemu by se snad bylo podařilo spojit bojovníky všech rudých kmenů pod svou vládu a podniknout s bělochy obrovský boj, boj zoufalý, o jehož konci nebylo možno pochybovat, který by však přes svou beznadějnost pokryl daleký Západ statisíci padlými. Nyní, v tomto okamžiku se muselo rozhodnout, zda se rozzuří sekera smrti či ne.

Uchopil jsem ho vřele za ruku a řekl jsem:

„Musíš učinit a učiníš, co chceš; napřed však vyslechni prosbu, která snad bude mou poslední! Nesplníš-li ji, nikdy již neuslyšíš hlas svého přítele a bratra. Zde leží Nšo-či, tvá sestra. Řekl jsi sám, že mne milovala, že zemřela s mým jménem na rtech. I tebe milovala, mne jako přítele, tebe jako bratra, a tys její lásku bohatě splácel. Při této lásce tě prosím, nevyslov přísahu, kterou máš nyní na mysli, nýbrž vyslov ji teprve pak, až se zavře hrob nad nejšlechetnější dcerou Apačů!"

Pohleděl na mne vážně, téměř zachmuřeně, a pak upřel svůj pohled dolů na mrtvou dívku. Zpozoroval jsem, že se rysy jeho tváře uvolnily, potom obrátil pohled opět ke mně a řekl:

„Můj bratr Old Shatterhand má velkou moc nad srdci všech, s nimiž se stýká. Nšo-či by mu jeho prosbu jistě splnila a proto tak učiním i já. Teprve potom, až mé oko tyto dva mrtvé již nespatří, pak se rozhodne, má-li řeka Mississippi a všechny její přítoky odnášet krev bílých a rudých národů do moře. Howgh!"

May, Karl: Vinnetou (2 svazky), přel. O.Flögl, Návrat, Brno 1993