|
Henrik Ibsen: Nora III. dějství NORA Teď jsme u toho. Tys mi nikdy nerozuměl. – Moc jste se na mně prohřešili, Torvalde. Nejdřív tatínek, a potom ty. HELMER Cože? My dva – ? My, kteří jsme tě milovali nade všecko na světě? NORA (potřese hlavou) Nikdy jste mě nemilovali. Vás jenom bavilo, že jste byli do mne zamilováni. HELMER Ale, Noro, co to říkáš ?! NORA Ano, Torvalde, je to tak. Dokud jsem byla doma u tatínka, svěřoval se mi se vším a já jsem jeho názory prostě přejímala. A když jsem někdy byla jiného mínění, tajila jsem to; věděla jsem, že by mu to nebylo vhod. Říkal, že jsem jeho panenka, a hrál si se mnou, jako jsem si já hrávala se svými panenkami. Potom jsem se dostala k tobě – HELMER Jak to mluvíš o našem manželství – ? NORA (odhodlané) Chci říci, že potom jsem přešla z tatínkových rukou do tvých. Tys všecko zařizoval podle svého vkusu a já jsem přejala zase tvůj vkus; nebo jsem se aspoň tak tvářila; to už ani docela určitě nevím – snad se to prolínalo; jednou tak, po druhé tak. A když se teď ohlížím nazpátek, připadá mi, že jsem tu žila jako žebrák – z ruky do úst. Můj život, to byla komedie, kterou jsem hrála pro tebe, Torvalde. Ale ty sis to tak přál. Těžce jste se na mně prohřešili, ty i tatínek. Že ze mne není nic, to je vaše vina. HELMER Jak jsi divná a nevděčná, Noro! Copak jsi nebyla šťastná? NORA Ne, nikdy ne. Namlouvala jsem si to, ale nebylo to pravda. HELMER Tys nebyla – nebyla šťastná? NORA Ne – jenom veselá. A tys byl vždycky ke mně milý. Ale náš domov byl jenom takový pokojík, s jakým si hrají děti. Byla jsem tvou ženou, ale jednal jsi se mnou jako s loutkou, jako s hračkou – jako když jsem bývala pro tatínka panenkou. A naše děti byly zase jen mými loutkami. Když jsi přišel ke mně a hrál sis se mnou, působilo mi to stejnou radost jako dětem, když jsem si zase já hrála s nimi. Takové bylo naše manželství, Torvalde. HELMER Snad je na tom něco pravdy – ačkoliv je to všechno přehnané a přemrštěné. Ale ode dneška to bude docela jiné. To hraní teď skončí a nastane doba výchovy. NORA Koho budeš vychovávat? Mne nebo děti? HELMER Já budu vychovávat tebe a ty zas děti, milá Noro. NORA Ach, Torvalde, ty nejsi muž, který by si ze mne dovedl vychovat řádnou ženu. HELMER To říkáš ty ? NORA A pokud jde o mne – copak stačím na ten velký úkol vychovávat děti? HELMER Noro! NORA Neřekls před chvílí sám, že mi nesmíš ten úkol svěřit? HELMER Ovšem, ale v rozčilení! To přece nemůžeš brát vážně! NORA Ale ano. Měls docela pravdu. Nestačím na to. Nejdřív musím vyřešit jiný úkol. Sama se vychovat. O to s e teď pokusím. Jenže v tom ty mi nemůžeš pomoci. To musím dokázat sama. A proto tě opouštím. HELMER (vyskočí) Co to mluvíš? NORA Jestliže se mám vyrovnat se sebou i se světem, musím být sama. Proto už nemohu zůstat u tebe. HELMER Noro! Noro! NORA Opustím tě ihned. Dnes mohu přespat u Kristiny – HELMER Ty ses zbláznila! To nesmíš! Zakazuji ti to! NORA Teď už nemá smysl mi něco zakazovat. Svoje věci si odnesu. Od tebe nechci nic – ani dnes, ani později. HELMER To je šílenství! NORA Zítra, odjedu domů – myslím do svého starého domova. Tam se mi snad bude začínat nejlíp. HELMER Jak jsi zaslepená a nezkušená! NORA Pokusím se nabýt zkušeností, Torvalde. HELMER Odejít z domova, opustit muže a děti! Považ jen, co tomu řeknou lidé! NORA Na to se nemohu ohlížet. Vím, jenom, že to tak musí být. HELMER To je pobuřující. Takhle ty se vyhýbáš svým nejsvětějším povinnostem? NORA Co je podle tvého nejsvětější povinností? HELMER To ti mám teprve vysvětlovat? Není to tvoje povinnost k muži a k dětem? NORA Mám jiné povinnosti, které jsou mi stejně posvátné. HELMER Nemáš. Nechápu, jaké povinnosti myslíš! NORA Povinnost vůči sobě. HELMER Jsi především manželka a matka. NORA Tomu už nevěřím. Věřím, že jsem především člověk jako ty – anebo lépe – že se chci pokusit, abych se jím stala. Vím dobře, Torvalde, že většina lidí dá za pravdu tobě a že to tak bývá i v románech. Ale co říkají lidé a co stojí v knihách, to už pro mne nemůže být rozhodující. Musím přemýšlet sama, abych si to ujasnila. |