|
Zeami Motokijo: Vítr v piniích
Osoby šite: dívka MACUKAZE (Vítr v piniích) cure: dívka MURASAME (Náhlý déšť) waki: MNICH poutník aikjógen: VESNIČAN SBOR 6. obraz SBOR Až v dalekém Mičinoku jsou ty solivary, slavné i v hlavním městě, ač jsou zdejší blíž. MACUKAZE A plavili odtud trámy slaným mořem až k pobřeží Akogi, kde klesá příliv. SBOR To je ještě blíž, v Ise, jež jednou vidět nestačí, což vyvolává nenasytné přání přijít na svět ještě podruhé. MACUKAZE (hledí do dálky) Pod piniovým hájem a zamženým sluncem vlní se příliv tam na vzdáleném břehu. SBOR To je však pobřeží Narumi a tady ve vsi Naruo za svitu jasné luny jsou pohostinné chýše. MACUKAZE My však nabírajíce pěnu trávíme tu spolu smutný čas a nikdo nepřijde, ve vlasech hřebínky. SBOR Zdobí pěna vlny příboje, jejž nabírám. MURASAME (jde k vozíčku a nakloní se nad vědro) A tu vidím, že měsíc nám zůstal ve vědru. MACUKAZE (přijde s vědrem k vozíčku, podívá se do jednoho a pak do druhého vědra) V tomhle je také jeden měsíc. SBOR Jaká nádhera! V tomhle je také měsíc. MACUKAZE Měsíc je jeden, SBOR odlesky jsou dva, stříbrné, kulaté, na čtyřhranném vozíčku (Murasame podá sestře stuhu vozíčku, ta táhne vozíček, jdou před orchestr. Tam upustí stuhu, s posledním veršem dupne v rytmu, pak se posadí na dřevěné sedátko a Murasame poklekne vedle ní) se vezou dvě luny, už není teskná ta cesta kolem čáry přílivu. Vystoupí mnich a zároveň pomocník odstraní vozíček. 7. obraz MNICH Obyvatelky té solařské chýše už jsou doma. Snad si u nich vyprosím nocleh. Prosím, vpusťte mě do této chýše na pobřeží. MURASAME (vstane a obrátí se k mnichovi) Kdo to k nám přichází? MNICH Jsem mnich putující z kraje do kraje. Prosím, nechte mě u vás přespat jednu noc. MURASAME Počkejte chvíli. Musím to oznámit té, jíž patří chýše. (Obrátí se k Macukaze a poklekne.) Poslyš, co říkám. Je tu nějaký pocestný a žádá o nocleh na jednu noc. MACUKAZE Řekni mu, že naše chýše je příliš ubohá a ošklivá, takže mu nemůžeme nocleh poskytnout. MURASAME (vstane a obrátí se k mnichovi) Přednesla jsem vaši žádost. Bylo mi však řečeno, že vám nemůžeme poskytnout nocleh, protože naše chýše je příliš ubohá a ošklivá. MNICH Ale pro mne není nic ošklivé. Jsem mnich a zřekl jsem se světa. Můžete mě tedy bez rozpaků nechat u sebe přenocovat. Požádejte za mne, prosím, ještě jednou. MURASAME Ne, to nepůjde... MACUKAZE (obrátí se k Murasame) Počkej! V záři večerní luny teď vidím, že je to mnich, jenž se zřekl světa. Nuže, tedy dobrá, v solařské chýši, jež má piniové trámy a z bambusu stěny, bude ho jistě trápit chlad podzimní noci, u ohníčku z rákosí však tu může přespat. Pozvi ho, ať vejde. MURASAME Pojďte, prosím, tudy. MNICH Ach, jak jsem rád. Dovolím si tedy vstoupit. Popojde několik kroků a poklekne. Murasame se vrátí na své místo. MACUKAZE Zprvu jsem vám vlastně chtěla poskytnout nocleh, ale protože je to tu příliš nevzhledné, řekla jsem raději ne. MNICH Děkuji vám, že jste si to rozmyslela. Jsem mnich a právě na cestách. Protože tedy nemám na tomto světě domova, mohu přespat kdekoliv. A nadto zde na pobřeží Suma by si měl každý, kdo má v srdci cit, předsevzít, že stráví noc v chudobě. Vždyť přece praví Jukihira: Kdyby se někdo na mne ptal, odpovězte: Na pobřeží Suma zamotán v slané chaluhy trpí v chudobě a žalu. Tam na břehu stojí pinie, a když jsem se na ni ptal, dověděl jsem se, že prý je to dávná památka na dvě solařky Macukaze a Murasame. Ač s nimi nejsem příbuzný, zastavil jsem se tam a pomodlil se na jejich památku. Obě dívky udělají gesto pláče – šiori. Hle, jak podivné! Když jsem se zmínil o Macukaze a Murasame, obě jste se náhle zarmoutily. Co to znamená? MACUKAZE Vskutku! MURASAME Cit, jenž mysl zneklidní, navenek vždycky vyjeví svou podobu. Kdyby se někdo na mne ptal... Tato vaše slova naplnila nás takovým steskem, sterou lítostí, že z žádosti a lpění na tomto marném světě slzy znovu vytryskly a smáčely nám rukávy. MNICH Z žádosti a lpění znovu vytryskly slzy? Tak mluví, kdo už není na tomto světě. A slyším také, že vás dojímá báseň „Kdyby se někdo na mne ptal". Jedno i druhé mi připadá podivné. Zjevte mi, prosím, svá jména! MACUKAZE Ach, jaká hanba! MURASAME Chystám se odpovědět právě na tomto místě, kam se na mne nikdo zeptat nepřišel, na tomto světě ulpělá: Tu v příboji touhy mé nepoučitelné srdce zaplavuje lítost. |