Čikamacu Monzaemon: Společná smrt v síti nebes na Amidžmě Třetí dějství Cesta na rozloučenou přes všechny mosty Rychle bývá napsáno nejedno drama, a jako se hry nó vždycky píší písmem ve stylu Konoe a herci ženských rolí vždycky nosí čapky světlefialové, tak poblouznění z čtvrti lásky vždycky nutně vede k takovýmhle koncům. Zdalipak i o tom mluví Buddhovo učení o současných následcích minulých příčin, jež může poučit o tom, co pomíjivé tělo očekává zítra, až se po celém městě roznese zvěst, že Džihei Papírník si přivodil smrt z lásky, a jeho jméno bude rozváto po širokém okolí jako květy sakury, z jejíhož dřeva budou vyřezány obrázky a slova nekořenící v pravdě, a tiskaři z nich vytisknou listy papírových sešitků, jež se rozlétnou jako po větru. A kdo ví, bude-li tam i to, že třeba zlákán bohem smrti, který snad ani není, usmířený přijal odplatu za to, že tak dlouho zanedbával své poctivé povolání, přece jen se jeho srdce obrací zpět k těm, na nichž se provinil, a těžkne mu krok, a má pravdu, že ho to trápí. Bylo to na podzim v desátém měsíci, patnácté noci v záři luny, jež jim však neosvětlila jejich osud, a to je snad důkazem, jak vášeň lidské srdce zatmívá. To jíní, jež teď všude leží a ráno se rozplyne, je sám obraz pomíjivosti, ale ještě rychleji pomíjí rozkoš na loži, a co je teď z té vůně, jež se přenesla z těla na tělo v nejtěsnějším objetí! Šla s proudem Mušlové řeky, jež je vidět na západě a připomíná Nebešťanův most (Tendžinbaši), po němž chodíval ráno i večer. A ten bůh, jenž tam sídlí, ještě jako člověk a básník jménem Sugawara v dávné minulosti byl poslán do vyhnanství na Cukuši a jeho oblíbená švestka zatoužila po svém pánu a odletěla za ním jedním skokem až do dalekého Dazaifu, jak ji připomíná Švestkový most (Umedabaši), však neuschla smutkem stará pinie, jíž patří Zelený most (Midoribaši), leč zchřadla steskem po svém pánu sakura, jejíž jméno nese Sakurový most (Sakurabaši). A celý ten příběh vzešel z jedné básně, kterou napsal z žalu z rozloučení. Pod ochranou tak vzácného božstva je zrozen, a přece ji zabije a sám také zemře. A ptáte-li se po příčině – neměli rozumu, ani co by naplnilo tu nejmenší mušličku, Mušlový moste (Šidžimibaši). Krátkost sama je to naše přebývání na tomto světě, a jen podzimní den je těch necelých devatenáct a dvacet osm let, jimž dnešní noc učiní konec tam, kde utratí své životy, když přece chtěli spolu šťastni být jako staříci věrní svému zaslíbení. Necelé tři roky byli si blízcí a teď je smete to velké vlnobití, jako je z Velkého mostu (Óebaši) vidět Vlnový můstek (Naniwakohaši) a blízko něho Bránový most (Funeirihaši), jímž proplouvají lodi dál po vodní cestě. Čím dále jdeme, tím blíž je naše cesta bráně pekla, povzdechl si, a tu přitiskla se k němu, vskutku vede tato cesta do pekla? Pohlédli na sebe, ale nevidí své tváře zalité proudy slzí, že až málem tone ve vodách most přes kanál v Nebeské čtvrti. Jít na sever, zahlédl by koutkem oka svůj dům, ale nic se neohlíží na budoucnost dětí a manželky, žal zamáčkl v hrudi, dali se jižním směrem přes most, jehož pilířů je bezpočet stejně jako domů na břehu – a proč to tu má tedy jméno Osmidomí? – pospíchají, aby ještě než sem ke svému přístavišti dorazí noční zábavní čluny, na nichž kdo asi s kým spal, a bude ráno, přešli přes most Nebeský (Tenmabaši), jehož jméno bolestně připomíná, že spíš peklo čeká ty, kdo opovrhli světem a sami jdou k smrti, však u mostu dvě říčky Jodo a Jamato splývají v jediný proud Velké řeky, a jako do její vody patří ryby, tak i my dva, já a Koharu, skrze jednu čepel překročíme trojpramennou řeku podsvětní, a jestliže voda z téhle naší milé Velké řeky bude zalévat náš hrob, nač ještě naříkat, vždyť v tomto světě nemůžeme spolu být, ale v příštím dozajista, a ještě v dalším a dalším, i v tom, který přijde po všech předchozích, budeme manželi, s tou pevnou vírou svěřili jsme se posvátnému lotosu a za letních rozjímání zbožně opsali, co praví Lotosová sútra o soucitu laskavé Kannon a jejím milosrdenství, po němž přejdeme jako teď po Kjótském mostě (Kjóbaši) na druhý břeh, kde usedneme na diamantovém okvětí a skrze poznání zákona dosáhneme vznešené podoby buddhů, moste Vznešené vycházky (Onaribaši), a bude-li nám pak dopřána moc pomáhat všem živým bytostem, chtěli bychom způsobit, aby nadále již nikdy dívky, jejichž život je jen plané plynutí, nečekala takováhle smrt. I tento pošetilý slib je jen hloupé světské blábolení, kdo však se nad ním vskutku zamyslí, dojetí se neubrání. V zálivu Noda stoupá mlha z vody jako kouř, obrysy hor rýsuje nejasné světlo, ze všech chrámů zaznívá dunivý zvuk zvonů, jak dlouho ještě povlečeme svůj život, který beztak nepřetrvá, pospěšme jej skončit tamhle, ruce dobírají sto osm kuliček růžence života promíšených perlami slzí, vzývajíce Amidu dorazili na Amidžimu blíže chrámu Daičódži a tam v bambusovém houští obtékaném malou říčkou, u stavidla, jež vzdouvá její vody, jest místo jejich skonání. DŽIHEI / „Nač takhle pořád chodit dál, vždyť není člověku určeno místo, kde má zemřít, rozlučme se tedy s životem třeba tady." Vzali se za ruce a posadili se na zem. KOHARU / „To je sice pravda, že člověk může zemřít kdekoliv, já však celou cestu mysům na to, jak tady najdou naše mrtvá těla vedle sebe a rozletí se zvěst, že Koharu a Džihei Papírník společně zemřeli. Pak bude ten můj dopis jenom cárem počmáraného papíru, vždyť mě paní Osan žádala, abych nedopustila tvou smrt, a já jí slíbila tím dopisem, že nedopustím a rozejdu se s tebou. Tak tedy přece zlákala jejího drahého manžela ke společné smrti, řeknou lidé, co chcete od takové ženské na jednu noc, zrádkyně a falešnice, ale víc než slova tisíců mě rmoutí pomyšlení na hněv, opovržení a žárlivost jediné paní Osan, jen tohle kalí mou mysl před cestou na onen svět. Zabij mě tady a sebe někde na jiném místě, hodně vzdáleném," naléhá na něj a prosí, ale Džihei zas s pláčem přemlouvá Koharu. DŽIHEI / „Mluvíš jen hlouposti, vždyť Osan si odvedl tchán, a když je zrušen náš svazek, jsme si docela cizí, jakýpak závazek k rozvedené ženě! Jak jsem ti už říkal cestou, v dalším životě a ještě dalším i v tom, co přijde po všech předchozích, budeme manželi, a když my dva, kteří jsme se takto zaslíbili jeden druhému, tady zemřeme ležíce vedle sebe, kdo by nám mohl lát a kdo může žárlit?" KOHARU / „Jenže čí je ten rozchod dílo? Mluvíš ještě hloupěji než já, což si tělo vezmeme s sebou na onen svět? Třeba zemřeme každý jinde a třeba i tohle tělo rozklovají krahujci a vrány, naše duše se zase spojí a pak mě vezmi s sebou do pekla či do ráje," a pořád hořce pláče dál. DŽIHEI / „Ano, tak je to, tak je to, vždyť lidské tělo se skládá ze čtyř prvků, země, vody, ohně a větru, a když zemře, promění se zase v prázdnou nicotu. Pět ani sedm dalších životů nerozdělí manželské splynutí našich duší, a toto budiž znamením," vytrhl z pochvy svůj meč a jedním rázem uťal svou černovlasou kštici až u samého temene. „Tady se podívej, Koharu, dokud jsem měl ty vlasy, byl jsem manželem Osan jménem Džihei Papírník, bez nich jsem mnichem, vzdal jsem se světa a odešel z tohoto příbytku trojího klamu. Jako mnich, jenž nebaží po ženě, dětech, pokladech ni trůnu, nemám ani manželku jménem Osan, a tvůj závazek k ní už taky není," a v slzách odhodí kštici. KOHARU / „Ach, jak jsem šťastná," i Koharu pozvedá meč a uzel svých vlasů, mytý a česaný a zálibně pěstěný, teď krutě a bez lítosti utne a odhodí. Ó běda, jak se zcuchá v suché trávě, pokryté půlnočním jíním na pusté pláni! DŽIHEI / „Jsme mnich a mniška, vzdálení prchavému světu, a manželské závazky patří světské minulosti. Ale pro všechny případy každý zemřeme na jiném místě, tak odlišném jako hora a řeka. Tady tu hráz nazveme horou a tam ty vyčkáš svou poslední chvíli, a já se zase oběsím v tomto vodním proudu. Ač tedy skonáme ve stejnou chvíli, způsob i místo budou rozdílné, a tak dodržíme tvůj závazek k Osan, dej mi svůj vázací pás." Světlefialová barva i vůně vyprchají ve větru nicoty i z toho pruhu krepu, jenž spojí dvojí svět, tento i onen, a dvojí smyčkou jej obtočil kolem trámku stavidla a pevně uvázal, i druhý konec spojil, a jako bažant na námluvách pro bažantici sám se chytí do oka, sám si tu váže oprátku, která mu stáhne hrdlo. Pozorujíc ty přípravy na smrt jeho i svou vlastní pocítila temnotu v očích i temnotu v mysli. KOHARU / „Ty chceš tam? Vždyť i vedle sebe zemřeme na oddělených místech, a i takhle od sebe budeme trochu vzdáleni, pojď sem, pojď," vezme ho za ruce, „mečem přijde smrt na jeden ráz, a když si pomyslím, jak se tam budeš trápit, je mi tě líto," nedokáže zadržet v hrdle vzlyky. DŽIHEI / „Oběsit se, nebo si podříznout hrdlo, smrt je jen jedna a nemá čím být zvláštní. Myslíš na malichernosti, když máš mít nezkalený svůj poslední záměr. Nespouštěj oka z měsíce, jak se kloní k západu, vzývej buddhu Amidu a stále mysli na to, že tím směrem leží jeho čistý ráj. Máš-li nějakou lítost, vyslov ji, než zemřeš." KOHARU / „Vůbec žádnou, vůbec žádnou, ale ty se jistě trápíš pro své děti." DŽIHEI / „To mi připomínáš, co mě zase rozpláče, jako bych měl před očima jejich milé tvářičky, klidně tam spí a ještě ani netuší, že tatínek zemře, na tohle jediné nemohu zapomenout," zhroutí se v hlasitém pláči, jejž málem přehluší krákání vran, jak v hejnech vylétají z hnízda, jako by ten křik měl utišit jeho žal, však přilil do něho další slzy. DŽIHEI / „Jen si to poslechni, ty vrány pro nás přilétly z podsvětí. Stará pověst vypráví, že pokaždé, když někdo napíše přísahu na rub posvátného listu, zahynou v horách v Kumanu tři vrány. My dva jsme začínali každý nový rok napsáním přísahy a pak první den každého měsíce skládali nový psaný slib, kolik jich bylo, a kolik vran jsme zabili, když vždycky tři přišly o život! Slýchal jsem rád to jejich krákání, ale dnešní noci mým uším zní, jako když hrozí krutou odplatou za těžkou vinu zmarnění života. A čí je to vinou? Mou vinou stihne tě tak krutá smrt, odpusť, odpusť," přitáhne ji k sobě. KOHARU / „Ne, to je moje vina," sevře ho v náručí, až spočine tvář na tváři, a vlasy na spáncích provlhlé slzami v drsném vichru z pusté pláně ztuhnou v led. Pak se kolem rozlehl hlas zvonu z chrámu, buddhové a bozi, i ta dlouhá podzimní noc pro tyto manžele byla krátkou nocí společného života. Už se brzo rozední a s ranní modlitbou přichází teď právě chvíle, kdy má všechno skončit, jak je nutno. Nedopustí, aby mrtvá tvář, jež tu zůstane, byla tváří plnou slzí, ta krásná tvář se usmívá, vlasy se třpytí jíním, zkřehlé ruce se chvějí, a ještě dřív než začne, jak musí, zatmívá se mu v očích a pro slzy nevidí, kam čepel namířit. KOHARU / „Jen neváhej, neváhej, rychle, rychle," její hlas mu dodává síly jako vítr, jenž přináší hlas modliteb a vloží mu do úst jméno buddhy Amidy, s jehož pomocí rázně bodne, ale ač ji pevně tiskl k zemi, vysmekla se mu, svíjí se a zmítá. Co to, minul svůj cíl, a zasáhnuv jen hrdlo, k smrti ji nedovedl a utrpení posledních chvil prožívá s ní. Ale přemohl svou bolest, přitáhl ji k sobě, jednou ranou proklál ji až po jílec, až bolestně proboden se rozplynul ten sen, jenž nedočkal se rána. Pak tedy upravil mrtvolu hlavou k severu, tváří k západu a pravým bokem k zemi, jak se sluší, a přikryl ji svým pláštěm, jehož rukávy by nestačily pojmout slzy, kdyby vůbec mohl vyplakat to rozloučení, přitáhl si pomalu ten připravený pás, a právě když si vkládal smyčku na krk, ozvala se z chrámu na závěr modlitba za mrtvé: „Všichni věřící i nevěřící v zákonu jsou si rovni a stejná milost je jim přána..." a právě v tomto místě vykročil ze stavidla se slovy „Svěřuji se Lotosu, živý buddho Amido" a skočil dolů. Chvíli trpěl, pohupoval se jako prázdná tykev ve větru, chvilku po chvilce úžila se cesta jeho dechu, až uvázl nadobro jako jeho tělo v propusti, a co poutalo ho k tomuto světu, bylo přerváno. Brzy ráno vyšli rybáři se sítěmi a spatřili je. RYBÁŘI / „Jsou tu mrtví, jsou tu mrtví, pojďte sem," rozlehly se jejich hlasy a roznesly pak ten případ po městě. Tak zanedlouho příběh o společné smrti na Amidžimě vzbudil přání, aby ti dva uvízli v síti příslibu milosrdenství a stali se buddhy, a do všech očí vehnal slzy. Kalvodová, D., Novák, M.: Vítr v piniích, Odeon, Praha 1975