|
Josef Kajetán Tyl: Paličova dcera
Čistý pokoj. Výstup 4. Radní Horyna, Prokop. Později Květný. HORYNA (starý a vlídný pán): A to má být všecko pravda? Víte, chasníčku, co to povídáte? PROKOP: Vím a mohu to i odpřisáhnout. Já jsem sice slíbil, že budu mlčet – a možná, že si za to taky něco slíznu, ale já si myslím, že jak si otec ustlal, tak bude také spát, a když svou střechu zapálil, že je to jeho vlastní škoda. HORYNA: Ale proč by se byla ona k té věci přiznávala? PROKOP: Proč? Snad to udělala jen k vůli otci, aby na něho nepadlo podezření? Ostatně, já to z ní vytáhnu. HORYNA: Vy? PROKOP: Když totiž dovolíte. Hleďte. Před vámi by jistě stále zapírala, a já bych ani nemohl proti ní svědčit. A proto si myslím, že byste to mohl odbýt jiným způsobem, kdybyste totiž byl tak laskav – HORYNA: No, a jakým, vy malý advokáte? PROKOP: Prosím vás, dejte ji sem přivést a zůstaňte se svým písařem vedle v pokoji. Tam uslyšíte všechno, co s ní budu rozprávět. HORYNA: A myslíte, že to postačí k dokázání její neviny? PROKOP: Já bych myslil. HORYNA (pro sebe): Zajímavý případ. No, zkusit to můžeme. (Otevře postranní dveře.) Pane Květný, pane Květný, dejte sem přivést tu Valentovou. KVĚTNÝ (vyjde z pobočných dveří a odejde hlavním vchodem). HORYNA (k Prokopovi): Tak, ať uděláte soudům čest! PROKOP: Děkuju. HORYNA (odejde po straně). PROKOP: Tuze hodný pán! U toho musí být radost dát se zavřít. Ze mne vytáhl, kdo jsem, co je můj otec a odkud přicházíme, než bych řekl pět. Výstup 5. Rozárka. Pozorný. Prokop. Ke konci radní Horyna. POZORNÝ (otevře dveře a pustí Rozárku do pokoje). ROZÁRKA (vejde s očima sklopenýma, bledá). PROKOP (po chvíli): Rozárko! ROZÁRKA: Jakže? (Běží k němu.) Vy jste tady! – Co tu děláte? PROKOP: Přišel jsem se na vás podívat. ROZÁRKA: Děkuju vám. A jiného nic? PROKOP: Ještě: potom jsem se vás chtěl zeptat, proč jste to udělala. ROZÁRKA: Co? PROKOP: Že jste se přiznala k věci, kterou jste – ROZÁRKA: Mlčte o tom! Nemohla jsem jinak – a nechtě to již být tak, jak to je. Řekněte mi raději, nebyl otec u tety? PROKOP: Já jsem ho neviděl. ROZÁRKA: Kdyby tam přišel a vy jste ho zahlédl – řekněte mu, aby se tu nezdržoval a kdyby se ho přece na něco vyptávali, aby jen říkal, že o ničem neví – PROKOP: Zkrátka, abych ho učil lhát?! ROZÁRKA: Prosím vás – PROKOP: Vždyť je dobře. Máte ještě něco na srdci? ROZÁRKA: Co dělají sestry? PROKOP: Těm se povede jako husám na vodě. ROZÁRKA: Jak to? PROKOP: Poplavou. Ale nynčko dovolte, abych i já pověděl, co mám na srdci. Víte, jak jsme spolu vyjednávali! Já jsem vám přece slíbil – ROZÁRKA: Mlčte o tom. PROKOP: – že budu mlčet jen o vašem otci – ROZÁRKA: Mlčte! PROKOP: Ale o vás nebylo v našem kontraktu ani slova. ROZÁRKA: Vy jste přece slíbil při všem, co je vám svaté, že nás neuděláte nešťastné – PROKOP: To bych rád věděl, komu vzešlo z mého mlčení jaké štěstí? Vy jste ve vězení a jste přece nevinná! ROZÁRKA: Nevinná – ale paličova dcera! – Víte, co to znamená? To je hroznější, než moje přiznání! Tady mě – tady mě aspoň nikdo nevidí. Co bych si počala venku? Aby si lidé prstem na mne ukazovali? PROKOP: Ale vy nemůžete být přece potrestaná, když jste nic neprovedla. ROZÁRKA: Nemohu jinak! Mé poctivé jméno je to tam, ať už tak, nebo tak! Jsem paličova dcera, a věřte, že je to tak lépe. Mým sestrám bude rozhodně méně škodit, když se bude říkat, že to byla jejich sestra, než že byl paličem jejich otec! PROKOP: Tak? A vy si myslíte, že otec ujde potupě? ROZÁRKA: Na to já nemyslím! Moje udání je pravděpodobné a podle něho se bude bezpochyby soudit. Po jiném vinníku se už potom pátrat nebude. PROKOP: A co já? – Myslíte, že já budu mlčet?! ROZÁRKA: Budete – musíte – a pak, není to zákonu jedno, kdo se dá za vinu potrestat? PROKOP: To sotva. ROZÁRKA: Ostatně, nemyslete si, že otec není už sám dost potrestán. Je to vlastně dobrý člověk, ale vášeň a nešťastná příhoda z mládí zničily jeho život! Ó, kdybyste jen znal jeho těžké sny, jeho nepokoj a noční naříkání, dopřál byste mu klidu, aby aspoň svým nedospělým dětem zachoval zdání poctivého jména. Zákony už smíří za něj dcera. HORYNA (jenž vstoupil mezi minulou řečí do dveří): Mýlíte se. ROZÁRKA: Můj Bože! HORYNA: Nesmíří, milé děvče, nesmíří! Zákony smíří jen sám vinník. ROZÁRKA: Milosrdný Bože! Výstup 6. Pozorný. Valenta. Kolínský. Předešlí. POZORNÝ (otvíraje dveře): Tam nesmíte. Pan rada teď nemůže nikoho přijmout. Stůjte! VALENTA: Rozárko! Rozárko! ROZÁRKA: Co tu hledáte? (Vede ho prudce kupředu.) Vy nejste vinen – o ničem nevíte! Slyšel jste! VALENTA: Ó ne, ne, drahé dítě! Měl bych před tebou pokleknout za to, co jsi pro mne nehodného učinila. ROZÁRKA: Mlčte o tom – já jsem to již doznala – (K ostatním-se obracejíc.) Pánové, já – já sama jsem založila ten požár! VALENTA: Ne! ROZÁRKA: Otec je nevinen – ať mluví, co mluví! Je nevinen! KOLÍNSKÝ (jenž byl zatím několik slov s Horynou promluvil a na Valentu poukázal): Nenamáhejte se! Je to marné! – Už je všecko prozrazeno. VALENTA (k Horinovi): Dělejte, co zákon poroučí. Já jsem vinen! ROZÁRKA: Běda mně! (Zakryje si tvář dlaněmi.) VALENTA: Naopak, milé dítě! Bůh ti za to za všechno požehná. – Odpusť mi, Rozárko, co jsem provedl – a postarej se o děti. ROZÁRKA: Tatínku! VALENTA: Sbohem – |