|
Giuseppe Domenico Biancolelli: Čistota Harlekýna krále Tripolského Akt 1. Když se dvakrát zahrála předehra, zdvihne se opona a je vidět Harlekýna v košili, v kolébce, spícího, s oděvem roztaženým po sobě. Přijde Flautin, Skaramuš mu nadává, strčí do kolébky a obrátí ji na zem. Spustím křik; vstanu, Skaramuš říká, že jeho dcera je nemocná. Flautin odejde, Dottore mi říká, abych se oblékl. Místo abych si vzal své šaty, které spadly na zem, natahuji si kalhoty Dottorovy, beru je jako by to byl oděv: beru nos Dottorův jako knoflík atd., několik lazzi, on přikazuje, aby se šlo pro lékaře. Přijdu do této scény s Flautinem: nacházíme Dottora na scéně; chceme mu říct, že jeho dcera je pořád nemocná, on nás bez ustání přerušuje. Spezzafer přichází, stoupne si mezi nás a povídá, že je zamilovaný, já se ho ptám jestli do krásné Heleny řecké, on povídá že ne. Tak tedy do Římanky Lukrecie, on mně říká, že ne. Je to do ... Loty? Ne. Tak to jste se zamiloval do abecedy, povídám mu, on mi říká, že je to do Eularie; říkám mu, že by to hodně špatně patřilo k sobě, že on je špinavý jak prase a že ona je krajně čistá; a že to tak přehání, že odmítla hodně šlechticů, kteří ji vyhledávali, že jí jen bílé věci jako mléčnou polévku, že aby měla střeva nejčistší, bere každý den jeden klystýr mýdelný a pak druhý s čerstvou vodou, aby je dobře udržovala. Dottore drží svou peněženku a dělá, jako když nám dává peníze, ale pak zase peněženku zmáčkne, aniž mi z ní dal, nadávám mu a odejdu. Tato scéna se odehrává v místnosti, kde jsem s Eularií a s Aurelií, z nichž ta první slíbila druhé, že nebude milovat Cinthia. Dělám znamení pískáním, že s ní chci mluvit. Pak se přiblížím a říkám, že nejsem dost čistý, abych postoupil dál, dělám jako když si myji obličej; ptá se mě, zda mám tvářičku? Odpovídám jí, že ano a ukazuji jí ji. Ona říká, že kavalíři tohohle druhu jí působí bolesti u srdce. Říká mi, že nevoním, otřu si zadek kloboukem. Ptá se mne, zda jsem nejedl česnek? Odpovídám, že jsem ho snědl jen asi tucet stroužků, nadává mi a dá mě vyhnat Flautinem. Dřív než odejdu říkám, že Dottore s ní chce mluvit. Vystoupím do třetích lóží, s pochodní, a říkám jí, madame, odtud neucítíte česnek. Říkám vám ještě jednou, že Dottore vás přijde navštívit. Vrátím se, Dottore vystupuje a sahá na puls, dávám mu rány, že si neumyl ruce než se dotkl ruky slečny Eularie. Ona mi říká, abych to nějak udělal, aby zmizel ten smrad z česneku. Odpovídám jí, že odcházím si natírat ruce pomádou z pomerančových květů, když odchází, říká mi Harlekýne, dobře zameť sál, odpovídám, že to udělám, vydrhni podlahu, vydrhnu ji, vyčisti koberce od prachu tak, že je řádně vyklepeš, vyklepu je, ukliď mi toaletní stolek, ano madame, spal pastily, ano, spálím bastilu. Vytáhnu stolek toaletky a říkám, že k zdobení potřebuje žena drogy. Posadím se před zrcadlo, prohlížím se s upejpáním, a říkám, že kdyby mě byla příroda udělala ženou namísto mužem, měl bych býval hodně vzdychačů. Pak si dám pramének světlých vlasů a krajkový čepec a povídám, vskutku jsem okouzlujícího zjevu. Mám čelo dost drzé, mé oči jsou krásně světle popelavé, můj nos je velmi roztomilý a má vzhled kokosové tabatěrky. Abych se rozveselil, musím si trochu obléci župan své velitelky, abych uviděl zdali budu v tomto oděvu půvabný. Natáhnu si jej, sednu si do křesla, pohovím si vystrkuje břicho a otáčeje hlavu k divákům. Pak říkám, já jsem vskutku pohoršen, ach, ach, lokaji, ať řeknou mým lokajům, aby mi přinesli bujón. A říkám, já jsem vskutku pohoršen tímhle katarem. Pak řeknu: aby byla věc dojímavější, chci trochu napodobit jeden ze svých vzdechů. Vezmu židli, postavím ji proti křeslu a nasadím galantní tón, říkaje: jsem tak smělý a přicházím vás co nejuctivěji pozdravit, nevím, jestli by se vám to zdálo příjemné? Vrhám se do křesla a nasazuje ženský hlas odpovídám: Pane, jsem vám velmi zavázána, hodně cti mi prokazujete, obtěžujte se a posaďte se laskavě, ach, madame, až po vás. Sedám si na sedadlo a pokračuji. Madame, nemocnému je dovoleno stěžovat si, vaše oči uloupily mé srdce; je spravedlivé říci vám, s veškerou úctou, že to jsou dva znamenití zloději. Ach, pane, říkám, sedaje si do křesla, trochu se mně podobají; děláte vše abyste mi uloupil srdce. Znovu vezmu židli a říkám, na mou věru, madame, když člověk má to štěstí, že vás vidí, nepřestane se obdivovat výtoku, proplachování, průjmů půvabu a krásy. Ach, pane, mistře lichotek, račte, ach, madame, prosím vás věřte, že v této kapitole mám silnou zácpu. Panebože, madame, krásná prsa. Dobře vám slouží, pane, ach madame, už dlouho nyji po vás, trpte milostí, já nebudu trpět vůbec; pane, vy nejste vůbec rozumný, přisámbůh, madame, to je vaše chyba; ale pane... ale, madame... pak když jsem dovedl tuto scénu až kam může dojít, převrátím křeslo a udělám kotrmelec... Skaramuš přijde, hovím si vystrkuje břicho a klátím tělem, dopředu a dozadu. Kašlu a plivám do obličeje Skaramušovi, který se mne ptá, proč to dělám: odpovídám mu, že proto, abych nešpinil podlahu, která je velmi čistá; chce mě bít, utíkám, pořád se klátě a končí akt. Akt 2. V této scéně přicházím s Eularií, Octavem a Flautinem, zatímco ti první dva mluví pospolu polohlasně, já hovořím s Flautinem, který ode mne odchází, kdežto já s ním mluvím dál. Akt 3. Přicházím se Skaramušem, který říká, že chce jíst, sedá si ke stolu, dělám lazzi jako bych mu připínal ubrousek a jako když mu jej silně utahuji, chce na mně vyúčtování posílek, které mně dal, odpovídám mu, že jsem je všechny vykonal a vezmu kousek masa ze stolu, říkám, neříkám-li vám pravdu, ať se tím zadávím. Pak se zbavím kapouna. Eularie přichází, sedá si ke stolu, říkám, že její talíř je špinavý, čistím jej, to je utírám jej o svůj zadek, pak uzmu jeden kousek z talíře. Skaramuš mně nadává, já jej vracím na talíř, když jsem jej vyndal z úst. Skaramuš vezme kousek masa svými prsty; Eularie mu říká, že to není čisté a že se má jíst vidličkou. On žádá nápoj a když nese svou sklenici k ústům, říkám mu, že to není čisté a že se musí pít vidličkou, kterou mu podávám. Eularie vezme kousek masa z mísy, já jí spodem vytáhnu její talíř a říkám, že mi lékař řekl, že by to bylo tuhé zažívání a sním to. Ona se mě ptá proč to jím, když to není dobré? Odpovídám jí, že jsem slyšel mluvit o míse a ne o mase, Skaramuš žádá nápoj a nese svou sklenici k ústům a pije, zavolám ha, madame, Skaramuš právě spolkl pavouka, dryák, rychle dryák. Jde od stolu s Eularií. Zabereme jejich místa (zřejmě je Flautin nebo některý jiný herec na scéně) a lačně jíme, smějeme se mému nápadu s pavoukem a častujeme Skaramuše zvířetem. Ten se vrací, pozoruje nás, napráská nám a my utečeme. V této scéně přijdu s Octavem, Cinthiem a Flautinem, zkoušíme dělat krále Tripolského. Cinthio říká, že budu tuhle roli hrát báječně, poněvadž mám černý obličej, rozzlobím se, říkám, že jej nemám černý, ale barvy pozlacené červeně. Odejdou. Eularie přijde a říká, že se pořád flákám, odpovídám, že jsem právě vyhřebelcoval kočár; odejdu, pak se jí vrátím říci, že Capitan s ní chce hovořit; uvádím ho a říkám mu, dělejte hodně hlubokou poklonu a strkám mu nos do své zadnice; prosí mě, abych mu pošeptal, co se má říci Eularii. Říkám mu a on opakuje po mně: madame, vaše oči září jako dvě kočičí, vaše aromatická ústa navoněla fialy, ze srdce; pak mu říkám, dejte koleno na zem. Je pravda, madame, že zasluhuji smrt, ale prosím vás, abyste byla přesvědčena, že je toho příčinou špatná společnost. Čiňte svou povinnost... pak mu dám svůj opasek na krk a dělám jako když ho chci zardousit, chce plivat, zavřu mu ústa. Sejme opasek a říká mi, že je celý černý od té práce co jsem na něm chtěl udělat. Říkám mu, že mám tajemství jak ho vybílit; jdu pro křídu a nabílím mu jí obličej a křičím, on je přivázán u postele a já odejdu. |