|
Voskovec a Werich: Vest Pocket Revue
Obraz devatenáctý VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJHŮŘE (Scéna jako v obraze prvním. Uprostřed realisticky provedený pařez. Hudba hraje operní preludování) SCÉNA PRVNÍ Houska, pak Ruka HOUSKA (zadumán vstoupí, zahalen do pláště. Usedne na pařez a zpívá) Kde jste, kde jste, zda vrátíte se zpět, vy krásné dny mých mladých let? Ach Olgo, já tě měl tak rád...! RUKA (vstoupí, rovněž zahalen v plaší, a zapěje) Já konstatuji v basu, že souboj budu míti zde, a to v krátkém času. SCÉNA DRUHÁ Předešlí, Olga (Olga vstoupí, Kolegové se k ní vrhnou a líbají jí ruce) OLGA Ale mládenci! Copak se dnes moderní ženě líbají ruce? Vy jste naivní! Moderní žena sportuje, pracuje v kancelářích jako muži a má ruce k tomu, aby se tak nějak chlapsky rvala se životem, a ne proto, aby jí je muži líbali, to bylo za našich prababiček, ale dnes, ve století elektřiny... vařte plynem, hoši! HOUSKA (zpívá) Vařte plynem, kráska dí, srdci to však nevadí! RUKA (zpívá) Tak mluví bídák plytký, jenž přítelem mi byl, já nečiním mu výtky, chci však, by v souboji se se mnou bil! OLGA Co znamená ten romantický zpěv? Co jste se zbláznili? RUKA A HOUSKA Ano! Zbláznili jsme se do tebe, zbláznili jsme se do tebe! HOUSKA Milko! RUKA Olgo! HOUSKA A RUKA Milujeme tě! OLGA No, to já přece vím! OBA Nuž vol! Jeden či druhý? Kterého z nás? OLGA Poslouchejte, kamarádi! Buďte trošku ze svého století. Vždyť já vás také miluji, mám vás ráda oba, co chcete víc? Já nevím – buďme jednodušší! Zahoďme ten falešný pathos a berme život tak, jak je. Poslyšte, já to nedovedu tak říct, víte, ale mám to v sobě... Já mám ráda vás a – jeho. Já vás mám ráda oba. Víte, pochopte to, já jsem z těch žen, co ráno vyskočí z tý postele rovnou do tý tak nějak krásně účelný koupelny a vydrhnu se tím kartáčem do červena. Kluci, já si ty krátký pačesy hodím do týla a vklouznu do toho praktického džempru a vycením ty zuby na ten zdravej vzduch, a jdu se vám s tím životem tak vesele prát! RUKA Já nerozumím a rozuměti nechci, zde tomu však dám zhurta pernou lekci! OLGA Co pořád máte? RUKA A HOUSKA Souboj, souboj kvůli tobě, teď mlč, však slzy vyroníš až na mém či jeho hrobě. ÁRIE (Na melodii: Toreadore smělý!) Tož do Stromovky jděme k souboji, tam zříme hned, kdo se nebojí. Až dvě břitké rány padnou z pistolí, Olgo, pak přispěchej, budou z nás mrtvoly, ach, mrtvoly, dvě budou mrtvoly. (Odejdou za zvuků hudby. Olga bezradně za nimi) SCÉNA TŘETÍ Jossek, Josefka vstoupí JOSSEK Tak jsme doma, miláčku! JOSEFKA Blažeji, jak jsem blažena. JOSSEK Jsme Blažej a Blažena, konečně sami. Než popatř. Jsme v síni, kterou jsem zasvětil své pošetilosti. Moje sbírka zůstane nedokončena, a věř mi, že od té doby, co jsem tě poznal, je mi to jedno. Celý svět jsem objel, abych získal potupný portrét Kvidonův, a přivážím si tebe.... celý svět jsem objel, abych objal tebe, má drahá... SCÉNA ČTVRTÁ Předešlí, Kvido (Kvido vstoupí) JOSSEK …a Kvidona, s nímž si nyní tak výborně rozumíme. JOSEFKA Vítejte nám, Mistře, a odpusťte, že jsem se někdy přenáhlila, a když si nyní vzpomenu, Blažeji, že jedině díky gentlemanství Mistrovu dostals mne neposkvrněnou... JOSSEK Ale Pepičko! KVIDO Josefko! JOSEFKA Ano, přátelé, byla jsem bláhové stvoření, ptáče sotva z hnízdečka vyletší! Já nerozumná myslila, že moje literární láska zboří svět. A vy, Mistře, byl jste tak shovívavý, tak otcovský... Děkuji vám. Vím jistě, že i jménem Blažejovým. Viď, Blažeji? BLAŽEJ (unesen) Aaaanooooo! KVIDO Neděkujte, přátelé, neděkujte. Jste-li šťastni, budiž vám to přáno. Zel, já se vytratím. Nedosáhl jsem svého cíle. Nemám námětu pro svůj stěžejní román. Musím se plahočit dále nevděčným světem za myšlenkou – s velkým M, která zpracována mým nesmrtelným perem poskytne tisícům duševní skývu. SCÉNA PÁTÁ Předešlí, Olga vstoupí s Kolegy (Kolegové se radují v koutku. Připojí se k nim Jossek s Josefkou) KVIDO Jediné, nad čím marně hloubá můj faustovský duch, toť způsob, jak zpracovat odpornou surovinu života v pomyslná vlákna krásna – s velkým K. OLGA Mistře, jsem nyní šťastna a chci, aby každý byl šťasten. Slyšte, budu jen citovat: Poesii, odpovídající moderní sensibilitě, může zrodit jedině svrchovaná civilisace. Básníku moderní produktivní práce je k disposici beton, aviatika, rentgenografie i akrobacie. KVIDO Nu a? OLGA Ó Mistře, kamaráde, buďte inženýrem, pilotem a poetickým klaunem! KVIDO Chápu. Učiním ze sebe železobetonový mrakodrap – svrchovaná civilisace. Ze střechy budou startovati vzducholodi a aerobusy – aviatika. Prozářím se ultrafialovými paprsky – rentgenografie. Polezu do nejvyšších pater po zdi – akrobacie. Spadnu – moderní sensibilita. OLGA Vzbudí to všeobecné veselí – koruna života, poetismus!! JOSSEK (k Olze) Jakže, cože slyším, vy prý vdána? JOSEFKA (ke Kvidonovi) Mistře, považte, sňatek v rodině! HOUSKA Dovolte, abych vám představil náš manželský troj úhelník. RUKA Nejnovější odrůda mormonství založena! VŠICHNI Co je? OLGA Je to tak prosté, mí drazí! Měli jsme se rádi tři, tři jsme uzavřeli sňatek. Zde mí dva manželé. KOLEGOVÉ Založili jsme mnohomužskou církev, v zahrádce si vypěstujem tykev. Tykev vypučí a vyžene šlahouny, budeme mít dítky, švarné čahouny. Oříšky pak spokojeně drobotině louská Ruka Publius a Sempronius Houska. (Všichni gratulují trojúhelníku) KVIDO Sláva. Zdar! Zdar! Zdar! Nebývalý námět milostného románu nalezen! Sňatek! Napíši román, který skončí sňatkem. (Veškerý ensemble vstoupí na scénu, seřadí se u rampy, co hudba hraje: R. Friml: Song of the vagabond foxtrot) VŠICHNI (zpívají) Obecenstvo milé, už přišla ta chvíle, kdy se dává dobrou noc. Proto naposledy nezlobte se tedy, že jsme do vás ryli trochu moc. To se přeci vždycky vyplácí, ze všeho si dělat legraci, ze všeho si dělat, ze všeho si dělat jenom pustou legraci. OPONA Konec |