|
Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti
Polní kazatel a kuchař odcházejí s Matkou Kuráži za vůz. Katrin se dívá za nimi a zamíří pak od prádla ke klobouku. Zvedne jej a sedne si, aby si obula červené střevíčky. Zezadu je slyšet Matku Kuráž politisovat s polním kazatelem a kuchařem. Poláci tady v Polsku se do toho neměli míchat. Pravda, náš král k nim vtrh s vojskem, ale Poláci se začali plíst do svých vlastních záležitostí, místo aby se snažili udržet mír, a krále napadli, když se tam poklidně bral svou cestou. Tím porušili mír oni, a všechna krev padá proto na jejich hlavy. POLNÍ KAZATEL: Náš král měl na mysli jen a jen svobodu. Císař uvrhl všecky do poroby, Poláky stejně jako Němce, a král je musil osvobodit. KUCHAŘ: Tak to je. Kořalka je výborná, vaše tvář mě neoklamala. Ale když už mluvíme o králi: svobodu, kterou chtěl v Německu závist, si dal slušně zaplatit tím, že zaved ve Švédsku daň ze soli, což chudýmu lidu, jak jsem řek, přišlo dost draho, a navíc ještě musil dávat Němce zavírat a čtvrtit, poněvadž se poroby, do který je císař uvrh, nechtěli vzdát. Ovšem, když oni pořád ne a ne zatoužit po svobodě, pak holt s králem nebyla žádná legrace. Napřed chtěl před zlýma lidma a hlavně před císařem chránit jenom Poláky, ale s jídlem rostla chuť, a tak vzal pod ochranu celý Německo. Bránilo se tomu s nemalým úspěchem. A tak milý král měl za všechnu svou dobrotu jen zlobení a výdaje, který ovšem zase musel vymáhat daněma; to sice vyvolalo nevoli, on se tím ale nedal odradit. Měl na svý straně jednu záštitu – slovo Boží, a to mu náramně prospělo. Jinak by se bylo ještě říkalo, že ho ved jen vlastní prospěch a zisk. Ale takhle měl vždycky čistý svědomí, a na tom mu nejvíc záleželo. MATKA KURÁŽ: Na vás se pozná, že nejste Švéd, jinak byste takhle o hrdinným králi nemluvil. POLNÍ KAZATEL: Jíte konec konců jeho chléb. KUCHAŘ: Já jeho chleba nejím, naopak on můj, já mu ho peču. MATKA KURÁŽ: Nikdo nad ním nemůže zvítězit. Proč? Poněvadž mu lidi věří. (Vážně) Když člověk poslouchá ty nahoře, tak má dojem, že vedou války jen z bohabojnosti a pro samý dobro a krásu. Když tomu ale sáhnete pořádně na zoubek, oni ani tak pitomí nejsou, válčejí pro zisk. Jinak by se jim na to obyčejný lidi, jako já, taky vykašlali. KUCHAŘ: Tak, tak. POLNÍ KAZATEL: Jako Holanďan byste udělal dobře, kdybyste se podíval na prapor tady na žerdi, dříve než v Polsku vyslovíte nějaké mínění. MATKA KURÁŽ: Dobrými evandělíky na věčný časy! Na zdraví! Katrin si nasadila Yvettin klobouk a prochází se sem tam, napodobujíc její chůzi. Náhle se ozve dunění děl a střelba. Bubnováni. Matka Kuráž, kuchař a polní kazatel se vyřítí za vozem, oba poslední ještě se sklenkami v rukou. Zbrojmistr a jakýsi voják přiběhnou k dělu a snaží se je odtlačit. Copak se děje? Musím přece napřed uklidit prádlo, chlapi saframentský. (Snaží se zachránit prádlo) ZBROJMISTR: Katolíci! Přepadli nás! Ví Bůh, jestli se ještě odtud dostaneme. (Vojákovi) Odtáhni kanón! (Běží dál) KUCHAŘ: Pánbůh s náma, musím k veliteli. Kuráži, zaskočím si zas některý den za várna na kus řeči. (Pádí pryč) MATKA KURÁŽ: Počkejte, nechal jste tady lulku! KUCHAŘ (z dálky): Schovejte mi ji! Buduji potřebovat! MATKA KURÁŽ: Zrovna teď, když nám obchod trošku šel. POLNÍ KAZATEL: Inu, budu tedy muset také jít. Ovšem, jestli je nepřítel už tak blízko, tak by to mohlo být nebezpečné. Blahoslavení pokojní, říká se ve válce. Kdybych tak měl kabát. MATKA KURÁŽ: Kabáty nepůjčuju, i kdyby to mělo stát život. Udělala jsem špatný zkušenosti. POLNÍ KAZATEL: Ale já jsem zvlášť ohrožen pro svou víru. MATKA KURÁŽ (dojde mu pro plášť): Dělám to na mou duši jen proti vlastnímu svědomí. Už ať jste pryč! POLNÍ KAZATEL: Srdečný dík, je to od vás šlechetné. Ale snad bych udělal ještě lépe, kdybych tady zůstal sedět. Mohl bych vzbudit podezření a upozornit na sebe nepřítele, kdyby mě viděli utíkat. MATKA KURÁŽ (vojákovi): Tak ho přece nech stát, osle, kdopak ti to zaplatí? Nech si ho u mě, stálo by tě to krk. VOJÁK (běží pryč): Vy mi dosvědčíte, že jsem udělal, co jsem mohl. MATKA KURÁŽ: Přisámbůh! (Vidí dceru s kloboučkem) Co děláš s tím kurevnickým kloboukem? Hned tu hučku sundáš, copak ti přeskočilo? Ted', když se blíží nepřítel? (Strhne Katrin klobouk s hlavy) Chceš, aby si tě všimli a udělali z tebe děvku? A ty střevíce si taky obula, janek bláznivá! Dolů s nima! (Chce jí je stáhnout) Kriste na nebi, pane kazateli, pomoh jí sundat ty boty! Vrátím se hned. (Běží k vozu) YVETTE (přichází, pudruje se): Co tomu říkáte, katolíci přicházejí? Kde mám klobouk? Kdopak mi ho pošlapal? Takhle přeci nemůžu chodit, když přijdou katolíci. Co si o mně pomyslí? Ani zrcátko nemám. (Polnímu kazateli) Jak vypadám? Nejsem moc napudrovaná? POLNÍ KAZATEL: Ujde to. YVETTE: A kde jsou ty červený střevíčky? (Nenajde je, poněvadž Katrin schová nohy pod sukni) Nechala jsem je tady stát. Musím do stanu bosa. To je ostuda! Odběhne. Přiběhne Švejcar a nese malou skřínku. MATKA KURÁŽ: (přichází s plnou hrstí popele. Ke Katrin): Tady je popel. (Švejcarovi) Co to táhneš? ŠVEJCAR: Plukovní kasu. MATKA KURÁŽ: Zahoď ji! S colmistrováním je konec. ŠVEJCAR: Byla mi svěřena. (Odchází dozadu) MATKA KURÁŽ (polnímu kazateli): Sundej to duchovní roucho, kazateli, nebo ti ani kabát nepomůže, poznají tě. (Pomaže Katrin tvář popelem) Drž! Tak, trošku špíny, a budeš mít pokoj. Takový neštěstí! Polní hlídky se ožraly. Říká se: Postav svíci pod kbelec. Voják, zvlášť katolický, a čistý obličej, a z holky je nasup děvka. Po celý týdny jim nedají nažrat, a když se pak při plundrování trochu nacpou, hned se pustějí do ženských. Tak, a teď ať si přijdou! Ukaž, jak vypadáš? Docela to ujde. Jako kdybys byla kydala hnůj. Co se třeseš? Takhle se ti nemůže nic stát. (Švejcarovi) Kde jsi nechal kasu? ŠVEJCAR: Myslel jsem si, že by jí bylo nejlíp ve voze. MATKA KURÁŽ (zděšeně): Co, u mně ve voze? Taková zatracená hloupost! Sotva člověk paty vytáhne! Všecky tři nás oběsí! ŠVEJCAR: Tak ji dám někam jinam, nebo s ní uteču. MATKA KURÁŽ: Tady zůstaneš, na to je pozdě. POLNÍ KAZATEL (zpola převlečen): Můj ty Bože, prapor! MATKA KURÁŽ (stáhne plukovní prapor): Bože můj! člověk už o něm pomalu ani neví. Pětadvacet let už ho mám. Hřmění děl se stává hlasitější. * Dopoledne, o tři dny později. Dělo je pryč. Matka Kuráž, Katrin, polní kazatel a Švejcar sedí sklíčeně u jídla. ŠVEJCAR: Už třetí den tady sedím s rukama v klíně a pan kaprál, který měl vždycky ke mně plno ohledů, se možná začne pomalu ptát: kdepak je Švejcar s kasou a žoldem? MATKA KURÁŽ: Buď rád, že ti nepřišli na stopu. POLNÍ KAZATEL: Co mám říkat já? Také tady nemohu konat pobožnost, zle by se mi to vyplatilo. Říká se: co na srdci, to na jazyku, ale běda, jestli mi ten jazyk ujede. MATKA KURÁŽ: Jo, jo. Jeden mi tady sedí s vírou a druhý s kasou. Nevím, co je vlastně nebezpečnější. POLNÍ KAZATEL: Jsme teď prostě v rukou Božích. MATKA KURÁŽ: Nemyslím, že by s náma bylo už tak zle, ale spát v noci přesto nemůžu. Kdyby nebylo tebe, Švejcare, bylo by všecko lehčí. Myslím, že jsem si to jakž takž zaonačila. Řekla jsem jim, že jsem proti antikristovi, proti tomu rohatýmu Švédovi, a že jsem viděla, že levý roh má trochu odřený. A uprostřed výslechu jsem se zeptala, kde by se daly koupit svěcený svíčky, ale ne moc draho. Uměla jsem to s nima, poněvadž Švejcara otec byl katolík a kolikrát si ze všeho dělal švandu. Tak docela mi neuvěřili, ale nemají u pluku markytánky. A tak přimhouřili oko. Možná, že na tom ještě vyděláme. Jsme zajatý, ale asi tak jako veš v kožiše. POLNÍ KAZATEL: Mléko je dobré. Co se týče kvantity, tak asi teď budeme musit náš švédský apetit poněkud krotit. Byli jsme prostě poraženi. MATKA KURÁŽ: Kdo byl poražen? Vítězství a porážky těch hlaváčů tam nahoře a nás tady dole se totiž občas ani za mák nekrejou. Dokonce se stává, že porážka je pro ty dole vlastně vítězstvím. Čest ztratí, ale jinak nic. Pamatuju se, že náš vrchní velitel jednou v Livonsku dostal od nepřítele tak na frak, že se na mně ve zmatku dokonce dostal z bagáže šiml. Táh mi potom vůz celých sedm měsíců, dokud jsme nezvítězili a nepřišla revise. Ale suma sumárum se dá říct, že nám sprostným lidem přijde draho jak vítězství, tak porážka. Pro nás je nejlepší, když se politika nemůže pořádně hnout z fleku. (Švejcarovi) Jez! ŠVEJCAR: Nechutná mi. Jak má kaprál vyplatit žold? MATKA KURÁŽ: Na útěku se žold nevyplácí. ŠVEJCAR: Vyplácí, mají na to nárok. Bez žoldu se nemusejí dát na útěk. Ani krok nemusejí udělat. MATKA KURÁŽ: Švejcare, z tvý svědomitosti jde na mě skoro až strach. Měla jsem tě k tomu, abys byl poctivý, poněvadž jsi moc chytrosti nepobral, ale všecko má svý meze. Jdu teď s kazatelem koupit katolický prapor a maso. Tak jako on nedovede vybrat maso nikdo, jde přitom tak najisto jako náměsíčník. Myslím, že pozná pěkný kousek podle toho, jak se mu bezděčně začnou v hubě sbíhat sliny. Zaplať Pánbůh, že mi aspoň dovolujou obchodovat. Handlíře se nikdo neptá po víře, jedině po ceně. A evandělický kalhoty hřejou taky. POLNÍ KAZATEL: Jak pravil žebravý mnich, když byla řeč o tom, že luteránci obrátí v městech i na vesnicích všecko vzhůru nohama: Žebráků bude vždycky zapotřebí. Matka Kuráž zmizí ve voze. O kasu se přece jen strachuje. Až dosud jsme zůstali nepovšimnuti, jako bychom všichni patřili k vozu, ale jak dlouho ještě? ŠVEJCAR: Můžu ji odklidit. POLNÍ KAZATEL: To by bylo skorém ještě nebezpečnější. Kdyby tě někdo viděl! Mají špehy. Včera ráno se najednou jeden přede mnou vynořil z příkopu, když jsem konal potřebu. Lekl jsem se a jen tak tak, že jsem ještě v sobě potlačil modlitbičku. Byla by mě prozradila. Myslím, že by si byli nejraději i k lejnu čichli, jestli nepáchne protestantstvím. Takový malý chcípák byl ten špicl, s páskou přes oko. MATKA KURÁŽ (vylézá s košíkem z vozu): Co jsem to našla, ty nestydatá osobo? (Vítězoslavně zvedá do výše červené střevíčky s vysokými podpatky) Yvettiny červený střevíčky! S největším klidem je sbalila. Poněvadž jí namluvili, že je docela sympatická osoba! (Vloží je do košíku) Vrátím je. Ukrást Yvettě boty! Když se ta pro peníze ničí, tomu rozumím. Ale ty bys chtěla jen tak, pro potěšení. Řekla jsem ti, že musíš počkat, až bude mír. Jen žádnýho soldáta! Ty si jen pěkně se svým fintěním počkej, až bude mír! POLNÍ KAZATEL: Mně se nezdá, že by se fintila. MATKA KURÁŽ: Ještě se fintí ažaž. Jsem nejradši, když vypadá jako kámen v Dalarně, kde nic jinýho není a kde proto lidi říkají: ani jsem si mrzáka nevšim. Dokud bude taková, nic se jí nestane. (Švejcarovi) Tu kasu necháš tam, kde je, slyšíš? A na sestru dáš pozor, potřebuje to. Ještě mě přivedete do hrobu. Pytel blech by člověk spíš uhlídal než vás. (Odchází s polním kazatelem) Katrin uklízí nádobí. ŠVEJCAR: Už nebudeme moct dlouho sedat v košili na slunci. Katrin ukazuje na strom. Ba, listy žloutnou. Katrin se ho posunky ptá, nechce-li se napít. Nebudu pít. Uvažuju. Pausa. Říká, že nemůže spát. Měl bych kasu přece jen odnést jinam, vymyslel jsem si skrýši. Přines mi přece jen sklenku. Katrin jde za vůz. Strčím ji zatím do krtčího pelechu u řeky. Zatím. Možná, že pro ni už dnes v noci, někdy tak k ránu zajdu a že ji donesu k regimentu. Jakpak daleko mohli za tři dni utýct? Pan kaprál bude koukat! Příjemně jsi mě zklamal, Švejcare, řekne. Svěřím ti kasu, a ty ji přineseš zpátky. Když, vyjde Katrin s plnou sklenkou za vozem, narazí na dva muže. Jeden z nich je kaprál, druhý před ní uctivě smekne klobouk. Má přes oko pásku. TEN S PÁSKOU: Bůh vás pozdrav, milá slečno. Neviděla jste tu někoho z kvartýru Druhého finského regimentu? Katrin, velmi polekána, běží dopředu a rozlévá přitom kořalku. Oba muži na sebe pohlédnou a stáhnou se zpět, jakmile zahlédli sedět Švejcara. ŠVEJCAR (se náhle probere ze zadumání): Polovičku jsi vylila. Co to děláš za grimasy? Šťouchla ses do oka? Nerozumím ti. Musím taky pryč, rozhod jsem se, bude tak nejlíp. (Vstane. Katrin se všemožné snaží, aby ho upozornila na nebezpečí. On ji však odstrkuje) Rád bych věděl, co chceš. Myslíš to jistě dobře, chudinko, neumíš se vyjádřit. Co na tom, žes vylila pálenku, vypiju ještě nejednu sklenku, a tak na tyhle zvlášť nezáleží. (Vynese z vozu pokladnu a skryje ji pod kabát) Hned jsem zpátky. Ale už mě nezdržuj, nebo se rozzlobím. To se ví, že to myslíš dobře, jen kdybys uměla mluvit. (Poněvadž ho chce zadržet, políbí ji a pak se jí vytrhne. Odejde) Katrin je zoufalá, pobíhá sem tam, vyrážejíc krátké skřeky. Polní kazatel a Matka Kuráž se vracejí. Katrin se vrhne k matce. MATKA KURÁŽ: Copak, copak? Vždyť jseš celá bez sebe? Udělal ti někdo něco? Kde je Švejcar? Hezky mi to řekni, Katrin. Tvá matka ti rozumí. Co, ten parchant vzal přece jen kasu? Omlátím mu ji o hlavu, podšívkoví. Dej si na čas a nezván, pověz mi to rukama, nemám ráda, když skučíš jak pes. Co si o tobě kazatel pomyslí? Ještě z tebe dostane strach. Nějaký jednooký že tady byl? POLNÍ KAZATEL: Ten jednooký, to je špicl. Chytili Švejcara? (Katrin vrtí hlavou, krčí rameny) Je s námi amen. MATKA KURÁŽ (vyjme z košíku katolický prapor a kazatel jej připevní k žerdi): Vytáhněte nový prapor! POLNÍ KAZATEL (hořce): Dobří katolíci na věčné časy. Zezadu je slyšet hlasy. Oba muži vlekou Švejcara. ŠVEJCAR: Pusťte mě, nemám u sebe nic! Jen mi nevykruť ruku, jsem nevinný. KAPRÁL: Patří sem. Vy se znáte. MATKA KURÁŽ: My? Odkud? ŠVEJCAR: Já je neznám. Kdoví, co jsou zač, nemám s nima co dělat. Koupil jsem si tady oběd, stál deset halířů. Možná, že jste mě tady viděli sedět, byl ostatně přesolený. KAPRÁL: Hej, co jste zač? MATKA KURÁŽ: Jsme pořádný lidi. A je pravda, že si tady koupil jídlo. Bylo mu moc slaný. KAPRÁL: Chcete snad předstírat, že ho neznáte? MATKA KURÁŽ: Odkud bych ho znala? Neznám každýho. Nikoho se neptám, jak se jmenuje a jestli není pohan. Když zaplatí, pohan není. Jseš pohan? ŠVEJCAR: Kdepak. POLNÍ KAZATEL: Docela slušně tady seděl, ani hubu neotevřel. Leda při jídle. A to musel. KAPRÁL: A co ty jsi zač? MATKA KURÁŽ: Ten mi jen pomáhá čepovat. Máte jistě žízeň, přinesu vám sklenku pálenky, měli jste zaručeně naspěch a jistě jste se cestou uhnali. KAPRÁL: Ve službě žádnou pálenku! (Švejcarovi) Něco jsi odnesl. Musels to schovat u řeky. Jaks odtud zmizel, docela jasně ti odstával kabát. MATKA KURÁŽ: Byl to opravdu tenhle? ŠVEJCAR: Myslím, že si mě s někým pletete. Viděl jsem utíkat jednoho, co mu odstával kabát. Chytili jste nepravýho. MATKA KURÁŽ: Myslím si taky, že to bude omyl. To se stane. Vyznám se v lidech, jsem Kuráž, o tom jste slyšeli, mě zná každý. A říkám vám: Tenhle vypadá poctivě. KAPRÁL: Pátráme po kase Druhého finského regimentu. A víme, jak vypadá ten, co ji má v úschově. Dva dni ho hledáme. To je on. ŠVEJCAR: Já to nejsem. KAPRÁL: A jestli ji nevydáš, máš odzvoněno, to je ti známo. Kde je? MATKA KURÁŽ (naléhavě): Přece by ji vydal, když ví, že by s ním jinak byl amen. Na místě by řek: Mám ji, tady je, jste silnější. Tak hloupý není. Mluv přece, hlupáku, pan kaprál ti dává možnost. ŠVEJCAR: Když ji nemám. KAPRÁL: Tak půjdeš s námi. My to z tebe vytáhneme. (Odvedou ho) MATKA KURÁŽ (volá za nimi): Řek by to. Tak hloupý není. Vykloubíte mu ruku! (Běží za nimi) * Téhož večera. Polní kazatel a němá Katrin oplachuji sklenice a čistí nože. POLNÍ KAZATEL: Takové pády, že to jednoho postihne, biblická dějeprava zná. Vzpomínám si na mučení našeho Pána a Spasitele. Je o tom stará píseň. (Zpívá Hodinky) V prvou denní hodinu Krista s tváří bledou k Pilátovi pohanu jako vraha vedou. Ten děl, že je nevinen, k smrti není zralý, a přece ho poslal ven k Herodesu králi. Krista v třetí hodinu pruty krutě bili, na čelo mu korunu z trní narazili. Oděn v tógu posměšnou a zohaven pěstí, kříž svůj na svých ramenou sám si musil nésti. V šest byl zcela obnažen, na kříž přibit hřeby, krev přeléval, samý sten, a modlil se k nebi. Smáli se mu lidé v tvář, i ten po levici, až i slunce svoji zář stáhlo s jeho lící. O deváté Ježíš vzkřik, chvíle hrozná, pustá, s octem žluč v ten okamžik dali mu v mdlá ústa. Tu vypustil duši svou, zem se zachvívala a s oponou chrámovou pukla mnohá skála. Lotrům v podvečerní čas zpřelámány hnáty, Ježíšovi kopím zas proboden bok svatý. A krev s vodou vytryskla, stráže zpité vínem, taková tropily zla s Kristem, Božím synem. MATKA KURÁŽ (přichází rozčilena): Jde o hlavu. Ale s kaprálem se prý dá mluvit. Jen nesmíme přiznat, že je to náš Švejcar, jinak se řekne, že jsme mu nadržovali. Dá se to vyřídit penězma. Ale kde je seberem? Nebyla tady Yvette? Potkala jsem ji cestou, ulovila už nějakýho obrista, možná, že by jí markytánský vůz koupil. POLNÍ KAZATEL: Chcete ho skutečně prodat? MATKA KURÁŽ: Odkud mám vzít peníze pro kaprála? POLNÍ KAZATEL: A z čeho chcete žít? MATKA KURÁŽ: To je to. […] Yvette přivede Katrin, ta dojde k matce a zastaví se před ní. Matka Kuráž ji uchopí za ruku. Dva lancknechti přicházejí s nosítky, na nichž cosi leží pod plachtou. Vedle nich jde kaprál. Postaví nosítka na zem. KAPRÁL: Tady je jeden, kterého neznám jménem. Musíme ho však zapsat, aby bylo všecko v pořádku. Byl se u tebe najíst. Podívej se na něho, jestli ho neznáš. (Odhrne plachtu) Znáš ho? Matka Kuráž zavrtí hlavou. Zvedněte ho. Odneste ho na mrchoviště. Nemá tu nikoho, kdo by ho znal. Odnesou tělo pryč. |