|
Sofokles: Král Oidipús
OIDIPÚS Jak mluvíš všechno v temných hádankách! TEIRESIÁS Což nejsi nejlepším jich luštitelem? OIDIPÚS Jen mi haň to, v čem je má velikost! TEIRESIÁS A právě ono štěstí byl tvůj hrob. OIDIPÚS Co na tom! Jen když vlast jsem zachránil. TEIRESIÁS (se obrací k odchodu) Pak ovšem půjdu. Hochu, odveď mne! OIDIPÚS Je čas; tvá přítomnost jen vadí, mate; až zmizíš, více trápit nebudeš. TEIRESIÁS Chci jít; však řeknu dřív, proč přišel jsem. Tvé tváře nedbám: ty mne nezničíš. Nuž poslyš: Onen člověk, kterého tak dlouho hledáš, Láiovu smrt zde hlásaje a hroze, ten je zde! Host cizí, zdá se, čas však ukáže, že thébský rodák jest, a štěstí to ho nepotěší. Z vidomého slepcem se stane, z bohatého žebrákem, v zem cizí o holi se bude brát. A ukáže se, že je spolu otcem i bratrem dětí svých, že matky své jest manželem i synem, otcovým že vrahem jest i v loži nástupcem – (Oidipús odchází) Jdi, dumej o tom! Chytíš-li mne ve lži, pak říkej si, že věštit neumím! (vzdálí se) SBOR Kdo to byl ? Koho to označil as hlas boží ze skály delfské, že krvavou rukou spáchal čin tak bohaprázdně pustý? Nechť k útěku zrychlí krok a hbitěji pádí než kůň, jenž závodí s vichrem! Jsa ozbrojen blesky a ohněm jak bouř syn Diův Apollem řítí se naň, a Kéry, mstitelky děsné, nechybné, letí za ním, Bylť právě z Parnasu sněžného nám zazářil rozkaz boží, jenž káže všem, by slíditi se jali po neznámém. Snad v skalách, v jeskyních dlí a divými lesy se štve – býk zaběhlý v horách – a v samotě vleká se s bídou svou chce uniknout výrokům ze svatých Delf; však stále jej obletují perutí nechabnoucí. Hrozně mne děsí, hrozně mne děsí moudrý ten věštec výroky svými; nelze mi věřit, nelze mi upřít, v rozpacích nevím, cože mám dělat! A tonu v pochybách, nevida ni dopředu ani vzad a nechápu zhola nic. Nikdy posud jsem neslyšel ni dřív ni za doby nynější, že s Labdakovci Polybův syn měl spor: nuž odkud mám vzít teď záruku bezpečnou, bych pro Láiovu smrt, tak temnou, věhlasné ctí se dotýkat směl, jíž slyne Oidipús král ? Zajisté Zeus a Apollón znají v moudrosti boží konání lidská; že bych však věštce, smrtelného tvora, nemohl nikdy věhlasem předčit, toť jistě úsudek nesprávný – ač může důvtipem svým kdys důvtip překonat čís. Já však, dokavad neuzřím, že věštba určitě splněna, já k háncům jeho se nepřidám! Vždyť viděl jsem přece sám, jak stanula před ním Sfinx, a na vlastní oči jsem zřel, jak obstál ve zkoušce moudrosti a potěšil vlast. Muž bez hany: tím je mi vždy! |