Jak byl opičák přikován pod horu Pěti prvků Opičí král byl odveden nebeským vojskem na popraviště. Přivázali ho ke sloupu a sekali do něho noži a sekerami, bodali ho kopími a řezali meči. Ale neutrpěl ani jediný šrám. Hvězda jižního pólu poslal tedy pro draky ohně, aby ho zaživa upálili. Ale ani to nebylo nic platné. Povolali tedy bohy hromů a blesků, ti na něho metali smrtící blesky, ale nezkřivili Opičákovi na těle jediný vlásek. Král ďáblů Velká síla byl tedy nucen ohlásit Nefritovému císaři, že Opičák je nezranitelný. Nefritový císař byl bezradný. „Mizera jeden! Jak s ním mám naložit?" „Není divu," vmísil se do řeči praotec Cesty. „Vždyť ta opice snědla broskve dlouhého věku, vypila nebeské víno a ukradla mi elixír života. Měl jsem tam po pěti konvích vařeného a syrového elixíru a všechen mi jej spolykala. Stmelil jsem elixír posvátným ohněm a proto má teď Opičák celé tělo tvrdé jako diamant a nic mu neuškodí. Bude nejlépe, když ho dáte mně a já ho vsadím do pece sedmi trigramů a budu ho tavit pomalým a prudkým ohněm. Můj elixír se rozteče a Opičák se spálí v popel." Nefritový císař tedy nařídil šesti pochopům a šesti obrněncům, aby Opičáka rozvázali a předali ho praotci Cesty. Pak byl předvolán bůh Er-lang a za odměnu dostal sto zlatých květů, sto lahví nebeského vína, sto zrnek elixíru života, vzácné drahokamy, zářivé perly, brokáty, výšivky a jiné drahocennosti, které měl rozdělit svým bratřím. Zatím se odebral praotec Cesty do paláce Radosti, rozvázal Opičákovi pouta, vytáhl osten, který měl zapíchnutý v klíční kosti, a strčil ho do pece. Zároveň nařídil dozorcům a topičům, aby rozdmýchali pořádný oheň. Pec byla rozdělena do osmi částí, z nichž každá představovala jeden trigram. Opičák vklouzl do části trigramů „sun", který představuje vítr. A tam, kde je vítr, není ohně. Vítr však zdvíhal kouř. Opičákovi zrudly oči a strašně ho pálily. I později mu často rudly oči, což mu přineslo jedno z jeho přízvisek – Ohnivé oko. Čas rychle plynul, a než se kdo nadál, minulo čtyřicet devět dní. Tavení v peci se chýlilo ke konci. Jednoho dne tedy otevřel praotec Cesty pec, aby vyňal elixír. Opičák si právě oběma rukama tak mnul oči, že mu začaly padat slzy a tu slyš! dvířka pece zaskřípěla. Prudce oči pootevřel a tu mu do nich padlo prudké světlo. Nevydržel to, mrskl sebou a vyskočil z pece. Převrhl ji a pec se s rámusem poroučela k zemi. Opičák nelenil a hnal se střelhbitě k východu. Topiči, dozorci i ozbrojenci se na něho vrhli, ale všechny je odrazil. Řádil jako rozzuřený tygr, jako rozběsněný jednorohý drak. Praotec Cesty po něm chňapl, ale Opičák ho odstrčil tak prudce, že se skácel po hlavě k zemi. Pelášil ven, co mu nohy stačily. V běhu vyňal zpoza ucha svou kovovou tyč, zakroužil jí, aby se zvětšila, a řítil se jako šílený po nebi. Všech devět zlověstných planet v zděšení zavíralo okna i dveře, čtyři nebeští velekrálové beze stopy zmizeli. Oháněje se tyčí hlava nehlava, klestil si Opičák cestu vpřed. Nikdo z nebeských duchů se mu neodvážil postavit na odpor. Tak se probil až k paláci Pronikavé moudrosti, k síni Očarovaných mraků. Zde naštěstí stál na stráži pobočník světce Pomahače, bůh Prozřetelnosti. Když uzřel Opičáka, jak se k němu žene, zastoupil mu cestu a pohrozil mu zlatým bičem: „Ničemná opice, kam se řítíš? Dosti již tvých šílených kousků! Dokud jsem zde já, neučiníš ani krok dále!" Ale s Opičákem nebyla žádná řeč, rozpřáhl se tyčí a mlátil kolem sebe. Bůh Prozřetelnosti ho odrazil bičem a už byli v sobě. Těžko říci, kdo by byl zvítězil. Bůh Pomahač zatím vypravil své poslíčky do paláce hromů a blesků, nechť ihned vyšlou třicet šest božstev blesků. Ta Opičáka obklíčila a zle na něho dorážela. Opičák se však nedal ani trochu vyvést z míry a odrážel svou tyčí rány zprava i zleva, kryl se zezadu i zpředu. Bohové blesků na něho útočili dýkami, kopími, meči, trojzubci, biči, palcáty, palicemi, sekyrami, sudlicemi, srpy a lopatami. Opičák si nechal tedy narůst trojí hlavu a trojí paže. Zamával tyčí a ta se hned proměnila ve tři. Všechny tři tyče se mu ve třech párech rukou kmitaly a poletovaly jako člunek na stavu. Ani jeden bůh blesku se k němu nemohl přiblížit. Sevřeli ho však jako v kleštích, povykovali a buráceli, až vyrušili Nefritového císaře. A ten, nevěda si již rady, vyslal boha Šachistu a světce Křídlatce do západního ráje, aby poprosili o pomoc Nejvyššího Buddhu. Oba světci podle rozkazu dorazili do posvátných míst, k chrámu Hromového hlasu na hoře Prozřetelnosti. Složili poklonu čtyřem strážcům bran a osmi bódhisattvům a prosili je, nechť je ohlásí. Vzápětí byli vyzváni, aby vstoupili. Zde na lotosu trůnil Nejvyšší Buddha. Oba bohové se třikrát poklonili a přednesli žalobu Nefritového císaře i jeho prosbu o pomoc. Když Buddha žalobu vyslechl, vyzval bódhisattvy, aby setrvali na svých posvátných místech v chrámu a nedali se vyrušovat z rozjímaní, že on sám půjde zkrotit zlolajníka. Buddha vyzval své dva učedníky Ánandu a Kašjapu, aby ho následovali. V okamžení dorazili k nebeským bránám. Již z dálky jim div nepopraskaly bubínky v uších od strašlivého řevu – to třicet šest bohů hromu a blesku doráželo na Opičáka. Buddha jim pokynul, aby složili zbraně a vrátili se do svých paláců. Opičáka pak vyzval, aby předstoupil, že Buddha sám chce poznat, co vlastně dovede. Opičák se vrátil do své pravé podoby a postoupil vpřed. Kypě zlostí zařval mocným hlasem: „Jaký to troufalec se opovažuje mě vyrušovat uprostřed boje?" „Jsem Nejvyšší Buddha ze západního ráje. Doslechl jsem se, že zběsile řádíš v nebeských končinách. Rád bych věděl, co tě k té zpupnosti vede!" „V síni Očarovaných mraků má každý své místo, tak proč mě tam nepustí?" soptil Opičák. „Ty ničemo, vždyť jsi pouhý opičí démon," usmál se ledově Nejvyšší, „kde se v tobě bere ta drzost drát se na trůn Nefritového císaře? To je prostě neslýchané! Odejmu ti za trest tvůj bídný život! Rychle se podrob a zanech buřičských řečí! Setkáš-li se s mou trestající rukou, bude po tobě okamžitě veta." „I když se Nefritový císař odmalička zdokonaloval, nemusí přece věčně sedět na trůně," řekl drze Opičák, „často se přece říká: Dnes je řada být císařem na tobě a zítra zase na mně! Jen ať se pěkně vystěhuje a přepustí nebeský palác mně a bude to. Jestli to neudělá, budu řádit dále a nikdy nebude mít ani chvilku pokoje." „Co vlastně dovedeš kromě toho, že ovládáš proměny a těšíš se dlouhému věku, že si děláš nároky na nebeský trůn?" zeptal se Buddha. „Já toho dovedu!" prohlásil sebevědomě Opičák. „Ovládám dvaasedmdesát proměn, nikdy nezestárnu a budu věčně živ. Umím plout v mracích, jedním skokem plavmo urazím sto osm tisíc mil. Proč bych tedy nemohl sedět na nebeském trůnu?" „Vsadím se s tebou," pravil Buddha. „Jsi-li tak šikovný, že jedním skokem se dostaneš ven z mé pravé dlaně, bude vítězství tvoje. Nebudeš se muset domáhat svého práva násilím, já sám požádám Nefritového císaře, aby se vystěhoval ke mně na západ a nebeský palác přenechám tobě. Nedostaneš-li se však z mé dlaně, pošlu tě jako démona do pekel, kde budeš celé věky pykat, než budeš moci zase přijít a ucházet se o nějaký úřad." Ten Buddha je ale pěkně hloupý, zaradoval se v duchu Opičák. Já uletím přece jedním skokem sto osm tisíc mil a ta jeho dlaň měří kolem dokola sotva stopu, jak bych z ní nevyskočil? Nahlas zvolal: „A dodržíte slovo?" „Dodržím, dodržím," přisvědčil Buddha. Roztáhl dlaň pravé ruky. Nebyla větší než lotosový list. Opičí král strčil svou tyč za ucho, vypjal pyšně hruď, vymrštil se a stanul na Buddhově dlani. „Tak já tedy jdu," zvolal. Hleď! Kmitl se jako blesk a beze stopy zmizel. Buddha ho sledoval svým moudrým zrakem. Opičí král, jako by usedl do větrného vozu, se hnal bezhlavě kupředu. Tu najednou narazil na pět sloupů masové barvy, nahoře zahalených do mlhoviny. To bude jistě konec světa, řekl si Opičák, až se vrátím, Buddha je mi svědkem, že nebeský trůn je můj. Počkat, napadlo ho, musím tu nechat nějaké znamení, kdyby snad měl nějaké pochybnosti. Vytrhl si chlup, dýchl na něj, proměnil ho v misku s tuší a štětec a napsal velkým písmem na prostřední sloup: „Já, Velký světec rovný nebi, jsem doplul až sem." Schoval štětec a tuš a zcela neuctivě se vyčural u paty prvního sloupu. A pak jediným skokem plavmo se vrátil zpět na místo, z něhož vyšel. Stanul na Buddhově dlani a zvolal: „Tak! Už jsem tady! Řekněte Nefritovému císaři, ať mi vyklidí nebeský palác!" „Ty počuraná opice!" obořil se na něho Buddha. „Vždyť jsi vůbec neopustil mou dlaň!" „Mýlíte se," pravil Opičák, „doletěl jsem až na konec světa. Bylo tam pět sloupů masové barvy, zahalených do mlhoviny. Nechal jsem tam nápis. Nechcete se tam jít se mnou podívat?" „Kam bych chodil," řekl Buddha, „sehni hlavu a podívej se!" Opičák sklonil hlavu a vypoulil své ohnivé oči. Co nevidí! Na Buddhově pravé ruce stojí nápis: „Já, Velký světec rovný nebi, jsem doplul až sem." A mezi palcem a ukazovákem to ještě smrdělo po opičích čuránkách. To přece není možné! ulekl se Opičák, vždyť jsem ta slova napsal na sloupy, podpírající nebe. Jak se najednou octly na jeho prstu? Cožpak dovede číst cizí myšlenky? Ne, tomu nevěřím! Letím znovu. A tak se náš milý Opičák znovu přikrčil a nachystal se ke skoku. Buddha však otočil dlaň a vystrčil Opičáka ze západní nebeské brány. Svých pět prstů proměnil v pohoří z kovu, dřeva, vody, ohně a půdy a Opičáka pod ně zamáčkl. To pohoří pak dostalo název hora Pěti prvků. Wu Čcheng-en: Opičí král, Vyprávění o putování na západ, přel. Z.Heřmanová, Nakladatelství svatá mahatma, Brno 1994