Rudolf Medek: Zborov III Jdou naše pluky. Jde rota za rotou, praporce vesele vlají, bodáky zlověstně svítí. Jak dlouhý a zlý a nelítostný drak údolím ztemnělým v podvečer táhne vojsko do přední bitevní čáry! Kraj hřmí podivným, válečným zpěvem! V něm prahnou a chvějí se srdce sžehnutá milostným ohněm hrdinné víry. Jde rota za rotou: naši se usmívají, z osmahlých tváří vesele planou zraky, veliký klid i epickou tvrdost prozrazují čela. Z nich vane mládí a svěžest, pružnost a síla! Jdou na smrt rytmickým krokem, jdou k tanci. A náhle všichni, jako by kdosi tajemný řídil jich duše, zpívají jedním a mohutným hlasem: „Neumřeni na slámě..." Jde rota za rotou: všichni se usmívají, jako by hezká a veselá děvčata za každý úsměv a za každý pohled tisíce polibků slibovala. Všichni se usmívají! Na předních liniích praskají dělové střely, šedý i růžový šrapnel! Veselý, vířivý, féerický hlase junáckých bojů, slávo i nebezpečí, my, vojáci slavné a staré brigády, tě pozdravujeme! Duj, východní, daleký větře, i rci tam našim za Karpatami, že my jdeme do boje za zpěvu písní, pod vlastními prapory, s překypělou i oddanou duší! Nic není strašno, nic není vzdáleno, není obav, ni pochyb, ni úzkosti. Všem paže ztuhly v kladiva. Medek, Rudolf: Odvrhnutý básník, Torst, Praha 2002