Jaromír John: Večery na slamníku Dvanáct apoštolů Dopiju třetí čtvrtku a najednou vidím hory... kam se podívám, zasněžené hory... jak v Albánii, hrůza člověka obejde. Už se nebojím a myslím si: „Holečkové, sbohem!" Ujíždím ve vlaku. Za hodinu... jsou z nich pahorečky k pomilování, na nich tráva, roští, háje a myslivny. Nakonec – to už mně hlava hoří, vidím překrásnou rovinu – konec nikde nedohlédneš, na ní řepná pole, s olejkou, obilím, louky jako biliár, jen vzít tágo do ruky, dědiny jako z křenu a cukrkandlová města. Nikdo mě už do hor nedostane. Kopečků se bojím. Oči zavírám. K nám je přes mikulovský kopec blíž, ale já raději obejdu. Do schodů mě žena nedostane, nešel jsem ani k švagrovi, bydlí v prvním poschodí. Na schůdky do vlaku nevylezu. Musím někoho poprosit, aby mě vysadil. Jen ta hlava – jen ta hlava! Pořád o tom přemýšlím, pořád vidím ty čučáky, které jsem připravil o život... a nejhorší je, když fouká v noci vítr. V kamnech hučí: „Hou... hou... už si pro mě jdou..." Lidi, vozy, vlaky, marody vidím jako v biografu, a může být rámus sebevětší, nic plátno: já jsem uprostřed ticha. Slyším ticho. Šumí. Jendo, namoč kapesník, hlava mi shoří... Tenkrát nás poslali z Černé Hory přes Djakovo do Albánie. Jeli jsme s horským dělostřelectvem za Srby až k Drači. Jenže z albánských hor se jich vracely houfy a vzdávaly se. Sbíhalo z hor mnoho set a tisíc Srbů. Chtěli chleba. Naši volali: „Ništa nemáme... ništa léba... marš... Beograd..." Ukazovali k severu. Šli tedy Srbové k severu, na silnicích zástupy a u Rašky bylo jich tolik, že do Mitrovic nebyla silnice volná. Večer tábořili na skalnatých návrších jako řezati mravenci, kdejaká louka, oheň na ohni a všude čpavého kouře, lezli na topoly, rvali syrové větve, pálili vrby, přenocovali a ráno zas – hajdy dál – k Beogradu... V Albánii nejsou cesty. Jde se prese všechno, přes kameny, vodu, sníh nebo roštím a dubinami. Koně se řítili se skal. Sypaly vánice, mrzlo, jen praštělo, a nakonec jsme nevěděli, kde jsme, kam jdeme, kudy jdeme. V údolí tma, dívali jsme se shora – skrze mraky pod námi, sněžilo z nich a na nás svítilo slunce – jak falešný dinár. Kolikrát jsme stáli u strmé skály jako na Martinský stěně a prosili, aby přišel anděl a vysvobodil nás, aby jen anděl přišel a vzal si nás k sobě, aby nás navěky vysvobodil. Někdo se vyškrábal na vrcholek, ohledal situaci, pak jsme zavázali koňům oči a pokřižovali se. Spouštěli jsme koně taky po laně. Nakonec jsme už neměli kus kloudného provazu, hadřík celty, protože jsme dělali bačkory pro koně, aby se nesmekali. Nebylo pod čím spát, ale stejně nikdo nechtěl spát od toho dne, kdy kanonýr Foltanicki usnul a zmrzl. Ach, bože můj! Zmrzl Ferdík, grošák, nejlepší kůň baterie. Nesl hlaveň. Jednou ráno, jak se rozbřesklo, jsem vstal. A nemoh udělat krok. Tak mně mrazem překřehly nohy. Ferdík stál ve sněhu, na plochém balvanu, rozkročen, jak když chce močit. Čekám. Kůň nic. Nehýbá se. Pískám mu... a nic. Křiknu: „Ferdo – la – la – la!" Ani se nepohnul. Doškrábal jsem se k němu, sáhnu mu na bok. Led! Strčil jsem do něho. Ferda se převalil jako dřevěný kůň – všechny čtyři strnule do hůry – tak bylo tělo zmrzlé na kámen. Zmrzl vstoje. Rozešli jsme se, lidé i koně, aby se aspoň někdo zachránil z albánského bludiště. Na nohách hadry z pytlů, arnautské bílé flanelové kalhoty. Přes blůzu dva pláště, hlavu a krk obaleny hedvábnou sukní, přes ni turecký turban – jen oči koukaly. Vojsko z maškar. Z uší mám dva škvarky. Nos a brada se taky už nevzpamatují, z prstů pravé ruky mně už zelená barva nesleze, a že mně uřízli levou nohu jen v nártu, to můžu děkovat pardubickému primáři Mesanymu. Pátý den v albánských horách jsme sešli do úžlabiny a uviděli chalupu – z došků se kouřilo. Zaradovali jsme se. Barabizna plná hnoje je přece jenom přístřeší, a na Balkáně už takhle spali i generálové a korunní princové. Vyrazil jsem dveře. Dům bez hospodáře. V přední tmavé maštali topili Srbové. Leží na zemi v hnědých hadrech, vykrojené čepice na hlavách, pytle pod sebou. Kdybych neviděl šedivého dědu, že sedí a udržuje oheň, byl bych myslel, že pomřeli. Zakopl jsem o jednoho. Zasténal: „O – ó – juj – juj... juj...!" Přivázali jsme své koně venku a sami se natlačili do kamenné komory, do níž vedly jediné dveře – právě z té maštale. Všelijakého starodávného harampátí válelo se v té komoře se střílnami místo oken, bedny, dřevěné pluhy, prkna, mlýnky a u stropu tyče s kukuřičnými klasy. Byly dobré na kohoutky.* * „Kohoutky" nazývali čeští vojáci na Balkáně kukuřičná zrna, která mírným teplem nad ohněm při stálém otřásání v sítu popraskají a jejich bílý, moučnatý obsah naduří v podobě ztuhlé pěny. Takto upravená zrna jsou křehká, chuti nasládlé a prodávají se v balkánských městech. Za seksr bývala plná čepice. Ke stu srbských vojniků uteklo z prizrenské nemocnice. Byli v bojích s Bulhary a onemocněli úplavicí. Šli do albánských hor. Zbylo jich nakonec dvanáct, ostatní se zřítili, opozdili se – nemohli dál – nebo se vrátili na Beograd, jak jsem už povídal. Někteří sem byli doneseni kamarády na zádech. Dál už ani nosiči nemohli, omrzly jim údy – a tak se všech dvanáct sem nastěhovalo a žijí tu už týden z kukuřice, pijí sníh a čekají vysvobození... Já jsem – přátelé – ten, který je vysvobodil! Ulehl jsem do komory a usnul. Asi za hodinu vzbudil mě řev, praskot a rány z pušek. Vrazím do maštale, vidím ohromný oheň. Koulejí se čičové a křičí. V slámě vytroušené patrony bouchaly... Uhasili jsme oheň. Rozzlobil jsem se. „Prokristapána," myslím si, „kdyby tak ta dřevěná maštal shořela, Srbáci sami by shořeli a my bychom se udusili v komoře. Vždyť nemá jiný východ." Vyháněl jsem je. Že nedali pozor na oheň. Nechtěli. Prosili, ruce vzpínali: ,,Gospo'ne... gospo'ne... molim... pokorno..." „Ven – marš – marš!" Když se nehýbali, vytáhl jsem revolver. Tu teprve se začali koulet ke dveřím a tam, jeden na druhém jako hromada hýbajících se hadrů, prosili pro boha, pro májku. A já srdce neměl. Jednoho po druhém jsme vynesli za hlavu a nohy – do zimy, do mrazu. Rozložili jsme je do kruhu jako dvanáct apoštolů... rozdělali jim oheň... nanosili suchého drva... aby měli do rána... Smál jsem se, jak potom naši koně v teplé stáji po Srbech si libovali, jak si lehli do suchého listí a jak se rozvalovali, jak byli spokojeni a jak se jim srst, mrazem ztuhlá, rozhřívala... Ráno se nám nikomu nechtělo ven. Byla mrazivá chumelice. Vítr hnal bodavé jehly. Po střeše chalupy klepaly chřestivé ruce severáku a z hor to hučelo. „Hou... hou... pro tebe si jdou..." K poledni šel jsem se na Srby podívat. Kolem vyhaslého ohniště leželo dvanáct zmrzlých Srbů. Jejich vůdce – dědeček – ztuhl a umřel vsedě, opřen o proutěnou stěnu, nohy po turecku, ruce v klíně, hlavu zpět. Na svý šedivý starý hlavičce měl mrazové jíní. Oči, dva hluboce vpadlé důlky zírající v nebesa, byly zasypány sněhem. Seděl, modlil se a tak, vzývaje Boha, skonal. A s ním umřelo ještě jedenáct Srbů, nebohých čučáků. Pokrčil jsem rameny, mávl rukou a druhý den jsem o ničem nevěděl. Ale v kotorské nemocnici jsem si na všechno vzpomněl... viděl jsem nohy a opánky toho... hlavu a modré zaťaté pěsti onoho... Mlčíte? Vím, co si myslíte. Spát nemohu. Já je zabil, ty moje miláčky. K ránu slyším den co den klinkat umíráček kaple... tichounce... jako by vosa bzučela... a dívám se z postele, jak hvězdy blednou... a jak nebe zesiná. John, Jaromír: Večery na slamníku, ČSS, Praha 1967