Richard Weiner: Prázdná židle
Rozbor nenapsané povídky
Fíně Tausikové
Cíl, který sobě kladu, rozmlouvaje o okolnostech, proč tato povídka
vlastně ani napsána nebyla, je nesmyslný a nebude mu omluvy ani tehdy,
jestliže, jak se domnívám, vsune se v následující řádky něco
fantastičnosti, jíž by bylo mnohem lépe užíti při vděčnější
příležitosti, a něco podivínství, které by snad slušelo skutečné
povídce, kdežto v těchto vývodech bude čtenáře uváděti pouze na scestí a
do slepých uliček; také snad se vyskytne trocha pohnutí a vzrušení (a
snad i rozrušení), což pravděpodobně často pohatí můj plán na
pragmatické vypsání zániku slovesného díla.
Mám za svou povinnost upozorniti čtenáře na tuto okolnost hned
úvodem. Neukojí žádné z potřeb, pro něž se obyčejně do čtení dává.
Četl-li by přece, nechť zví, že se nedočte napínavé zápletky, že
nenalezne zajímavých psychologických rozborů ani pestrých či výstižných
líčení, žádné zvláštnosti slohové ni lyrických partií, které by v něm
rozezvučely strunu spřízněnou. Pouze na jediné může toto vypsání činiti
sobě nárok: na jedinečnost. Neboť není příkladu, aby spisovatel veřejně
se rozhovořil o díle, kterého nenapsal, a aby takto dobrovolně vydal
svou nemohoucnost a svou neschopnost. Ale to je jedinečnost tak
truchlivá, že bych jí zde nepřipomínal, nebýti nejopravdivější snahy,
abych čtenáře ušetřil, seč jsem.
Po těchto úvodních slovech chci říci, co mě přimělo k neobyčejnému a
marnému počinu: Po dobu velmi dlouhou zabývám se plánem k určité
povídce. Měla se nazývati Prázdná židle a tento název, toť jediné, co z
povídky trvá; z povídky, které napsati nikdy nedovedu. Ale zato je titul
definitivně hotov. Pro čtenáře, kterému snad je s podivem, že jsem
ustanovil titul pro věc, jež ani v nejmenším náčrtku není zachycena na
papíře, a pro čtenáře, kterého možná zaráží, proč že kladu důraz na
okolnost, že titul je definitivní, pro oba dva tedy připomínám, že
nedovedu napsati nic, čemu jsem už předem nedal jména, a že název
povídky či básně bývá mi zpravidla nejbezpečnějším odrazištěm k další
práci. Ba, jsou případy, že původně byl název jen skupinou náhodně
přivátých slov, jejichž úhrnná melodie nebo smysl, později v ně vložený,
inspirovaly mě k práci. To však pouze mimochodem.
Název Prázdná židle byl tedy hotov a já věděl, že na něm nelze nic
měniti. Leč kupodivu! Přestože tento titul byl mi vnitřně osudnější
skutečností než titul kterékoliv z mých prací, snažil jsem se marně,
abych z těchto dvou slov, znamenajících pro mě celou myšlenkovou a
představovou oblast, vykřesal sebemenší slovesný zárodek, z něhož bych
pak metodickou prací spisovatelskou zbudoval útvar povídky nebo jiný
útvar slovesný.
(Když totiž moje muka – a byla to opravdová muka – trvala příliš
dlouho, byl jsem ochoten upustiti od zamilované myšlenky o povídce a
přijmouti kteroukoliv formu, jež by se prokázala tvárlivou pro moji
látku.) Neboť myšlenka skutečně existovala, byla v úzkém vztahu k názvu,
ba byla dokonce jistá rudimentární fabule. Leč vše tak plytké, že jsem
se vůbec ani nepokusil i o jediné jen slovo krom titulu, který po dlouhé
měsíce byl napsán nahoře na čtvrtce papíru, již jsem dnes konečně
spálil, cele zežloutlou: leželať na slunci.
O základní a vůdčí myšlence, tanoucí mi na mysli dosti jasně, jakož i
o formě, způsobu provedení, vůbec o slovesné a tvárné stránce, které
bohužel nikdy nepřekonaly stadium jakési představové mlžiny, pohovořím
později a doufám, že čtenář pochopí ledaco z mých útrap (útrap
spisovatelových), že posléze porozumí i tomu, proč jsem se odhodlal k
útěku na veřejnost, ač podle pravdy nesmlčuji, že vysvětlení různých
těchto proč není nikterak mým cílem.
Zatím zbývá mi pouze, abych řekl, proč předkládám toto smutně
jedinečné dílo čtenářstvu, jehož trpělivost, jak se obávám, pokouším
přespříliš krutě: plánem povídky Prázdná židle byl jsem totiž tak
posedlý, že všechny ostatní moje literární úmysly propadaly se v nic. Po
celou dlouhou dobu omezil jsem se jediné na práci žurnalistickou – a to
jen, že nebylo zbytí – kdežto všechny ostatní moje síly pohlceny byly
marným, vysilujícím hledáním formy a výrazu, neméně pak také úzkostí, do
níž mě pohroužila utkvělá myšlenka, že na uskutečnění pošetilé
povídkářské ideje závisí všechna moje existence.
Posléze, když selhaly všechny pokusy dáti myšlence tvar
sebeabstruznější, když jsem nabyl jistoty, že na plánu nikdy nic
nevybuduji, nastala doba, kdy se mi zdálo přetěžkou prací i sepsání
sebeubožejší lokálky. Leč byť bych sebestřízlivěji a sebebezohledněji
soudil veškerou svou spisovatelskou činnost, nedovedu potlačiti svého
egoismu, jenž ví, že by byla po mně veta také jako po člověku, kdybych
já spisovatel byl náhle zbaven možnosti psáti a publikovati. Jediné tedy
pudem sebeobrany pátral jsem horečně po způsobu, jak se zbýti útlaku,
kterým mě ochromoval plán, jehož provedení mi unikalo.
V oné době těžké duševní krize dostaly se mi do rukou eseje Edgara
Allana Poe. Tam připamatovala se mi znova jeho stať Filozofie uměleckého
díla. Toto vylíčení umělcovy práce při skladbě básně Havran, vylíčení
neméně slavné než báseň sama, přivedlo mě na myšlenku, abych se podobným
způsobem vypořádal se svojí nenapsanou povídkou. Pravda, už v pohnutkách
je nebetyčný rozdíl: tam básník, jenž z podivného rozmaru snaží se
metodickým výkladem oslabiti účin své básně, která sama mu zajišťuje
nehynoucí slávu (a jenž naopak svým komentářem dojem náš ještě
zesiluje), zde ztroskotavší autor, který se pokouší zachrániti svoje
umělecké živoření výkladem o troskách povídky, na niž nestačil.
Než v úzkostech, v jakých jsem tehdy žil, byla tu pojednou objevena
stezička, velmi zarostlá, velmi srázná a která mě zavede bůhví kam, než
přece jen cosi, co alespoň na počátku se zdá býti poněkud schůdným – i
není již zbytí!
Stať tuto píši tedy jen v té sobecké naději, že se zbavím můry, která
saje mou krev již příliš dlouho. Jsem však žel spisovatelem už tolik, že
mi nestačí pouhé vypsání historie nenapsané povídky. Nemělo by pro mě
ceny, nevykonalo by služby, již očekávám, kdybych pro ně nenalezl
veřejného fóra. Neboť jsem spisovatelem, to znamená, že jsem tak jako
herec, jenž nejvíce se raduje a nejvíce truchlí na jevišti a jenž
nedovede pohřbíti beze svědků ani svou radost, ani svou bolest.
Nehledejž nikdo rozporu mezi počátečním varováním a tímto apelem na
čtenáře. Upřímně jsem varoval, ale jen proto jsem vůbec dovedl varovati,
poněvadž spoléhám, že aspoň jediný divák přijde na moje představení,
nedoveda přemoci zvědavost. (A jistěže později bude litovati.) A pravý
herec, živím naději, že divák se dostaví, neboť dovedu hráti, jen že v
to doufám, musím hráti, neboť jen tak dovedu mluviti pravdu, a musím ji
slyšeti (slyšeti ušima, ana ze mne vyvěrá), poněvadž mi jinak nelze
žíti. Teď však jsem se ponížil již dosti i smím říci: Za přání, abych
žil, omluvy mi netřeba.
Jen ještě dík listu, který tentokráte dává spisovateli přednost před
čtenáři, bez nichž by stejně nemohl býti, jako by zanikl bez
spisovatelů. Ač by čtenáři zajisté mohli dáti ze svého středu
spisovatele, kdežto sotva lze tvrditi, že by spisovatelé dovedli býti
čtenáři. Tolik jen – mimochodem – ku chvále čtenářů.
Uplynula zatím doba příliš dlouhá, než abych si ještě bezpečně dovedl
vzpomenouti na původní popud k povídce. Změny a otřesy, jimž byla
vystavena počáteční koncepce, byly krom toho tak časté a prudké, že se
mi původní myšlenka jeví jen velmi mlhavě a náraz k ní – a vím, že to
byl náraz – zdá se mi dnes jen jako znenáhlé vybavování byvších,
polozapomenutých událostí, vyvolaných v paměti působením obdobných
situací, které se patrně nově dostavily, třebas jich smysly ani
nezachytily, ani v nich rozeznávati nedovedly. Vím jen tolik, že mě
kdysi na procházce náhle zazajímala jakás spletitá psychologie úděsu.
Postupuji při dnešní rekonstrukci těchto zmatených vnitřních stavů a
dějů velmi opatrně, snažím se analyzovati je krok za krokem, veden
snahou, abych vydobyl vlákno tehdejší inspirace v celistvosti. Snad, ba
pravděpodobně zůstane i mně samotnému leccos záhadou i nadále, tím spíše
je tedy čtenáři třeba trpělivosti a dobré vůle.
Řekl jsem tedy, že mým východiskem byla zvídavost po psychologii
úděsu, a možná že jsem zezvědavěl právě, sebrav své duševní síly po
úděsném otřesu, jemuž jsem tehdy sám podlehl. Nevím sice, bylo-li tomu
skutečně tak, ale domnívám se, že třeba počítati i s touto možností,
má-li býti vyvarováno poruchám, které by snadno nastati mohly zanedbáním
okolnosti tak důležité.
Především zdá se mi, že mne tehdy nezajímal pouze prostý úkaz úděsu,
neboť mám za to, že tento duševní stav je sám o sobě snadno
vysvětlitelný, a tedy nevalně lákavý pro rozbor. Přesto však se o něm
hodlám zmíniti několika slovy, jakoby průpravou.
Rozeznávám úděs smyslový a psychický, které se sice shodují v
tom, že mají stejné sídlo – totiž lidskou psýchu, leč různi se příčinou.
Úděs smyslový nastává prostě náhlým otřesem čivů, jež se byly
přizpůsobily jistému stavu fyzického okolí. Větší či menší pružnost
nervové soustavy způsobuje u různých individuí, že ke vzbuzení úděsu je
třeba prudšího či méně prudkého otřesu, ale platí tu, že smyslový úděs
přestává, jakmile se nervová soustava znovu přizpůsobila. Prvním krokem
k novému přizpůsobení jest pak poznání příčiny onoho otřesu. Je
lhostejno, odpovídá-li ona příčina skutečnosti zcela či jen potud, že
stačí za vysvětlení jedině postiženému. Buďtež zde uvedeny alespoň dva
případy. Představme si člověka v úplně tmavé světnici, kam bychom náhle
vpustili odkrytou štěrbinou sluneční paprsek. Jeho objevení způsobí úděs
v osobě, jejíž nervový systém se byl přizpůsobil temnotě, ale potrvá jen
tak dlouho, pokud je třeba, aby si zkoušený objekt dovedl vysvětliti
příčinu zjevení se paprsku. Je naprosto lhostejno, rozřeší-li si tuto
otázku objektivně správně, totiž tak, že si vysvětlí úkaz odkrytím
štěrbiny zvenčí, nebo přizpůsobí-li svůj nervový systém výkladem
objektivně nesprávným, budiž tak, že paprsek vnikl z té příčiny,
poněvadž se sám provrtal neporušenou stěnou. Jiný příklad, ještě
prostší, jest uleknutí z náhlého výstřelu. V tomto případě netřeba
vlastně nového přizpůsobení, poněvadž otřesný moment pomíjí okamžitě a
původní rovnováha se dostaví znovu. Ale následují-li výstřely jeden po
druhém, pak – a to mi dosvědčí všichni, kdož cosi podobného zakusili –
pak tedy je již třeba nové orientace. Nastane, jakmile jsme uspokojivě
(pro sebe) zodpověděli otázku po původu a směru výstřelů. Tehdy úděs
mine, ustoupiv jinému stavu duševnímu, to jest strachu, o němž však
nehodláme zde hovořiti.
Nesmíme se však domnívati, že úděs vzniká vždy jen onou smyslovou
hodnotou, která znamená jakési zvýšeni intenzity předcházejícího stavu.
Stejně jako se lze poděsiti, přerve-li světlo tmu nebo rána ticho,
stejně tak se ulekneme náhlým setměním nebo náhlým ztišením. Zvláště pro
tento úděs z ticha dovedli by uvésti vojáci, navracející se z války,
mnohý příklad. –
Spletitější – a řeknu také hned, že i osudnější – je úděs, jejž
nazývám psychickým. Někdy vyskytuje se v kombinaci s úděsem smyslovým,
někdy sám o sobě. Podstatou je však vždy týž: nastane, je-li tok
událostí, pro něž máme subjektivně uspokojivé vysvětlení, proložen náhle
řekněme vírem, to jest novou událostí, pro kterou uspokojivého
vysvětlení dopátrati se nelze, a vyznačuje se tím, že přetrvá úkaz,
který jej vyvolal. Za příklad vezměme úkaz paprsku v temné světnici.
Dejme tomu, že by pokusný objekt skutečně správně byl usoudil, že
paprsek vnikl do temnice, protože byla zvenčí odkryta štěrbina. Tím
pomine jeho úděs smyslový. Připusťme však nyní, že by sobě nedovedl
vysvětliti, jakže byla štěrbina odkryta, tak třebas že by mu okolnosti
bránily přijmouti jako vysvětlení lidskou nebo strojovou sílu.
Nemožností dopátrati se, kým či čím že skulina byla odkryta, uvržen byl
v úděs psychický, jenž přetrvá dobu trvání onoho úkazu, zjevuje se
příležitostně v intenzitě menší či větší. Zůstane-li vniknutí paprsku
onomu člověku záhadou navždy, lze říci, že úděs z toho se stal
součástkou jeho bytosti: člověk onen bude uděšen věčně, a poněvadž úděs
nutno míti za poruchu psýchy, lze říci, že propadl duševní chorobě,
která potrvá, pokud nenalezne uspokojivého vysvětlení, tedy popřípadě do
smrti. Odtud lze odvoditi, proč mezi šílenci je větší procento lidí
řádných, to jest neschopných klamati ani sama sebe, a moudrých, to jest
těch, jimž nestačí zdání, než mezi lidmi, jimž se říká normální. Odtud
také veliké množství zešílevších mudrců a umělců.
Nyní vzpomínám si již jasněji, že otázka, která mne obzvláště
zajímala, měla za předmět cosi jakoby psychický úděs a to, co jej
vyvolalo, nemusilo býti vždy nutně v příčinné souvislosti, a zadruhé
jako by intenzita úděsu a neobyčejnost jeho příčiny nebyly vždy v přímém
poměru. Abychom vše uvedli na pravou míru a pokud možná přesně mohli se
dopátrati skutečného stavu celé záležitosti, bude nejlépe, pokusíme-li
se o nástin počátku historie, kterou jsem hodlal napsati.
Přísně vzato, žádná z mých povídek či básní nevznikla cestou čistě
spekulativní.
Pokud o báseň jde, rozumí se tato okolnost sama sebou, neboť tu nutno
vždy předpokládati citový otřes nebo náhlý vzrůst zájmu o jistý předmět.
Obojí samozřejmě nastane jedině nárazem zevně. Ale také moje povídky
obsahují v jádře vnější skutečnost, třebas byla povídka k oné
skutečnosti v poměru příbuzenství pouze velmi vzdáleného. Pamatuji si
například, že próza Loučení s včerejškem byla vyvolána obrazem Františka
Kupky, na němž snažil se zvláštní metodou malířskou sugerovati poklus
jezdců v Bouloňském lesíku. Kdo tuto povídku četl, pamatuje si asi, že
její počátek představuje literární parafrázi tohoto tématu – mluví se
tam úvodem skutečně o parforsním honu – ostatek povídky nemá ovšem již
nic společného s tímto předmětem, a přece mohu ubezpečiti, že vznikla
celá touto iniciativou. Ale jak a proč a čím – toho vysvětliti
nedovedu.
Podobně vznikla próza Rovnováha z popudu, jenž je látce oné povídky
na hony vzdálen. Zaujal mne zjev akrobatův, kterého jsem viděl sklízeti
obrovský úspěch v pařížském Zimním cirku a jenž nedlouho poté namanul se
mi znovu jako humorný a skutečně veselý vyvolavač před ubohou jarmareční
boudou při jakési lidové slavnosti na Montmartru. Kontrast mezi oběma
stavy, v nichž jsem ho zastihl, a skutečná veselost, již dával najevo v
době svého úpadku, to vše chtělo býti nějak vyjádřeno, i vyhranilo se
posléze v uvedenou prózu.
Bezprostředním popudem k nenapsané povídce Prázdná židle byl pak
rozhovor dvou mně zcela neznámých lidí, zachycený na procházce v
městském sadě pražském. Jeden z obou mužů zval druhého na návštěvu a
druhý ho ujišťoval, že přijde. Zvoucí byl, zdálo se mi, poněkud nesmělý
a jakoby podřízený; pozvaný pak ujišťoval několikráte, stále
přesvědčivěji, a nakonec ubezpečil větou: „Můžete na to vzíti jed, že
přijdu.“
Nevím, proč se mi při vyslechnutí hovoru toho vynořila Vildracova
báseň Návštěva, kde se líčí odhodlání kohosi, jenž jde na nepředvídanou
návštěvu k člověku málem povrženému, jak tam dojde, jak vidí, kterak
hostitel nedůvěřuje ryzosti pohnutky svého návštěvníka, jak poté host se
rozloučí se slibem, že opět přijde, ač dobře ví, že zde byl dnes
naposledy. – Přestože situace, jíž jsem byl v sadě svědkem, byla vlastně
rubem oné básně, nebylo mi vlastně s podivem, že se mi připamatovala
právě Vildracova báseň. Třebas líc a rub, jsou k sobě v jakémsi poměru.
Zarazilo mne však, že se v mé mysli vynořila báseň nikoliv teprve po
úvaze o tom, cože by nastalo, kdyby slibující muž nikdy svého druha
nenavštívil, nýbrž před ní. Ale odbyl jsem vše bagatelizujícím úsměvem.
Potom však mě zaujal nový němý výrok mojí obrazotvornosti, jenž děl:
„Mělo by to strašné následky.“ A já nemohl nyní jinak než zkoumati, v
čem a jak mohlo by býti strašlivým, kdyby někdo nepřišel na návštěvu, ač
tak slíbil.
Povídka, kterou jsem hodlal napsati, měla tudíž jednati o úděsu, jenž
se zmocnil hostitele, když host, kterého očekával a který jistě slíbil,
že přijde, se nedostavil.
Moje spisovatelská ctižádost nechtěla se ovšem spokojiti pouhým
vypsáním. Chtěl jsem býti přesvědčivým, chtěl jsem hrůzu čtenáři
vsugerovati a zdar této sugesce byl vlastním problémem chystané prózy.
Neboť zajisté byla správnou úvaha, že čtenář pozbude veškeré kritické
schopnosti, poděsím-li ho. A o toto zmatení čtenáře šlo, neboť hned
úvodem byl jsem si vědom disproporce mezi látkou a cílem, k němuž mířím.
– Velice podivuhodným zdá se mi, že hned, jakmile jsem počal přemýšleti
o svém problému, vnutil se mi titul Prázdná židle. Především se mi
zamlouval samozvaný nadpis jako zhuštěný a sugestivní výraz látky
(prázdná židle znamenala mi židli, kterou měl zaujmouti někdo, kdo se
nedostavil, a která tudíž je a zůstane prázdnou navždy, prázdnou a
čekající), zadruhé se mi tímto názvem jakousi divinací zjevila cesta,
kterou nutno jíti, aby povídka byla vyhnána na ostří nože: neboť nadpis
znamenal pro mne krom toho ještě, že se jedná o židli zvlášť vybranou k
tomu, aby na ni host usedl. „La chaise vide“, a nikoliv
„une chaise vide“; škoda že v češtině nelze dosti přesně
vyjádřiti rozdíl mezi členem určitým a neurčitým. Okolnost, že byla pro
hosta dokonce už vybrána zcela určitá židle, nasvědčuje, že návštěva
byla očekávána zcela určitě, že snad byla dokonce stanovena na přesnou
dobu. Neboť pro někoho, kdo slíbí pouze všeobecnými slovy, že nás
navštíví, nekonáme příprav. Tento moment zdál se mi vhodným pro záměr,
aby povídku učinil hodně děsivou. Uvažoval jsem takto: Okolnost, že
někdo, kdo slíbil návštěvu, nakonec se nedostaví, bude tím děsivější,
čím pravděpodobnější tato návštěva se zdála. Nejpravděpodobnější bude
tehdy, nebude-li lze o ní pochybovati, to jest byla-li v zásadě už
vykonána. V povídce bylo tedy třeba především zdůrazniti, že kdosi na
návštěvu šel, ale nedošel.
V kostře povídky byla zamýšlena konstrukce této situace zásadně asi
takto: Muž, nazveme jej Janem, vycházeje právě z domu, potkává drahého,
dlouho nezřeného přítele, jenž se mu vrhá v náručí ve veliké radosti, že
jej opět po dlouhé době spatřil. Přítele toho nazveme Václavem. Také Jan
tone v radosti a odkládá svou vycházku, ostatně nedůležitou. Toto
setkání obou přátel mělo býti vylíčeno tak, aby nebylo možno pochybovati
jednak o skutečné vnitřní potřebě Václavově vykonati tuto návštěvu,
jednak o potřebě Janově zcela se věnovati dlouho nezřenému příteli a
pohostiti ho. – Tak tedy byl vyplněn požadavek, aby návštěva byla
zásadně, to jest oboustrannou vůlí vykonána. Šlo nyní o to, aby k ní ve
skutečnosti nedošlo. K tomu cíli bylo třeba, aby se Václav a Jan na
okamžik opět rozešli. Motiv rozchodu musil býti volen ovšem tak, aby v
ničem neporušil vnitřní situaci obou přátel. Jinak bylo možno vymysliti
cokoliv a já se po krátkém přemýšlení rozhodl pro rozchod v zájmu
návštěvy samotné. Přiznávám rád, že po stránce vypravovatelské jest moje
zápletka osnována velice slabě, ne-li nejapně, ale lze o ní říci aspoň
tolik, že ve vnitřní osnovu nesahá rušivě: Jan totiž ve snaze, aby
besedu, na niž se oba tolik těšili, učinil co nejintimnější, chce
upraviti svačinu a požádá Václava, aby došel do nedalekého krámu pro
zákusky, zatímco Jan sám se vrací do bytu, aby připravil vše nutné.
Touto dělbou práce má býti uspořeno na čase, určeném pro želanou besedu
(a jenž oběma přátelům je právě dnes drahocenným). Václav radostně
přisvědčí a zajde ke kupci. Jan zatím přistaví židle a stolek ke krbu,
připraví k čaji a čeká. Čeká a čeká. Chvíle za chvílí, hodina za hodinou
plyne, a připravená židle je stále prázdná a čekající.
Pominu nyní podrobné líčení Janova nitra za tohoto čekání. Jak
netrpělivost přešla v zlost, pak ve výbuchy vzteku, pak v bezradnost,
zoufalství, a jak konečně stanul v úděsu, tehdy totiž, když začal
chladně uvažovati. (Chladně ovšem podle jeho zdání.) – Spíše mne nyní
zajímají prostředky, kterými jsem chtěl způsobiti Janův úděs a
vsugerovati jej také čtenáři. (Jakým zadostiučiněním mohlo mi to býti,
kdežto nyní jest spokojiti se pouhým odhalením chladného a střízlivého
zákulisí!) Šlo tedy především a vlastně jedině o to, aby byly zavřeny
všechny zdroje, z nichž Jan byl by mohl čerpati vysvětlení, proč se
Václav nevrátil. Zkrátka, případu bylo třeba uděliti nejpravděpodobnější
zdání záhady. Zde nastaly veliké potíže, o které vlastně ztroskotal celý
plán, ale neříkám, že by byl jinak stál docela pevně. – Příčina, proč
Václav již nepřišel, mohla, objektivně mluveno, tkvíti buď v jeho
odhodlání, nebo ve vnější nějaké překážce. Šlo o to, vyvrátiti možnost
obojího, neboť jen tehdy mohl jsem počítati s úspěchem, jestliže se mi
podaří přesvědčiti, že v mém případě zavládá úplná jakási
vzduchoprázdnota, jejíž vznik nelze vysvětliti žádným prostředkem
přirozeným ni nepřirozeným.
Fyzické překážky snažil jsem se zredukovati na počet co nejmenší již
volbou scény. A sice takto: Mínil jsem učiniti předpokladem, že Jan a
Václav bývali donedávna důvěrnými přáteli a že měli vesměs společné
známé. Jan však, jenž jevil náchylnost k podivínství, usmyslil si z
nějaké příčiny před několika měsíci, že se vytrhne ze svého prostředí,
odhodlal se k životu samotářskému a uskutečnil svůj úmysl, odstěhovav se
ze čtvrti, kam náležel svým povoláním a svými sklony, a přijav byt ve
čtvrti jiné, kde nikdy nebyl, kde známých neměl a kde byl před nimi
bezpečen. Aby tento předpoklad byl pravděpodobný, musil jsem voliti za
dějiště nějaké obrovské město. I zvolil jsem Paříž. – Do takovéto čtvrti
pařížské přišel za Janem Václav, neboť stýskalo se mu a chtěl s Janem
několik hodin pobýti v družném rozhovoru. Jaká mohla býti příčina, tázal
jsem se, že se od kupce nevrátil? Přihlédněme blíže: je nepravděpodobno,
ne-li nemožno, že by byl potkal známého, jemuž by se bylo podařilo
odvésti jej. Ale i kdyby tomu tak bylo: cožpak nebyl Jan jeho nejlepším
přítelem, k němuž schválně dnes došel, a cožpak neviděl, jakou velikou
událostí byl pro Jana jeho příchod? Byl by tedy alespoň přišel omluviti
se, tím spíše, že krám, kde nakupoval, byl zcela blízko Janova obydlí. –
Úraz rovněž je pravděnepodobný. V ulici, kde Jan bydlil, bylo velmi
ticho, veřejné dopravní prostředky jezdily daleko odtud a soukromý povoz
byl zde velikou vzácností. Bylať ulice Janova takzvanou pasáží. Ostatně
kdyby se byl Václavovi přihodil úraz, byl by Janovi najisto neušel
rozruch povstalý tím v tiché a klidné uličce. Domníval jsem se, že z
téže příčiny mohu z oblasti možných překážek vyloučiti také zločin.
Abych pak tyto námitky odstranil nadobro, dal jsem Václava stopovati.
Hle, co jsem vymyslil: Jan, když byl několik hodin v zoufalství marně
čekal, sešel dolů a přeptal se u kupcové (byla v ulici jediná), nebyl-li
před několika hodinami v jejím krámě člověk takový a takový. Kupcová,
která Jana dobře znala, nejen přisvědčila, nýbrž dodala k tomu ještě, že
jí napadlo veselé vzezření onoho pána, takže se ho v sousedské bodrosti
tázala, cože pěkného se mu přihodilo? Odpověděl prý, že se po dlouhé
době setkal opět s přítelem, jakou prý čistou radost pocítil při
setkání, vida z přítelova chování, že také on je potěšen. Ve své
sdílnosti – neboť býváme sdílní v okamžicích štěstí – vyřknul dokonce i
Janovo jméno podotýkaje, že beztoho asi je známo kupcové, v čemž se
nemýlil. Prodavši Václavu, kupcová vyšla před krám a viděla jej kráčeti
až k domu Janovu. Viděla jej bezpečně, jak hleděl po způsobu cizinců na
číslo domu, který znala jako dům, kde bydlil Jan. Tento detail však
pamatovala jen letmo, poněvadž právě v okamžiku, kdy se Václav před
domem zastavil, musila za novým kupcem do krámu. – Takovýmto opatřením
odpravil jsem docela možnost nehody, alespoň do té doby, kdy Václav
dospěl před Janův dům. Nyní ovšem zbývá ještě jedna možnost: že se totiž
Václav zmýlil v čísle domu, že šel dále (což kupcová sledovati už
nemohla), že zbloudil a že se mu pak už nechtělo jíti nazpět. Tato
možnost však jest tak málo pravděpodobná, že předpoklad, jako by nebyla
vnikla v okruh Janových úvah (když se bránil úděsu), zdá se mi zcela
přípustným. Objektivně ovšem možnou je; leč rozhoduje, pokud a zdali
vůbec jí mohlo býti Janem použito jako cenné stopy, jež by vedla k cíli
ještě ve světě reálném. Odpověď musí býti záporná i v tom případě, kdyby
Václav nebyl hleděl na domovní číslo, neboť ze skutečnosti, že se oba
předtím srazili v domovní chodbě, vyplývá, že Václav znal dokonale
Janovu adresu.
Kratičké resumé všech posavadních vývodů jest tedy: Přátelé srazili
se před domem, oba velmi radostně překvapeni setkáním. Promluvivše
několik srdečných slov, rozešli se na návrh Janův opět, a to aby
společně uchystali vše, čeho třeba k čajové besedě. Tento rozchod dál se
v nejlepší shodě. Ale Václav (který znal dobře číslo a adresu Janova
domu) se již nevrátil. Byl sice u kupcové v téže ulici – která, jak to v
Paříži bývá, znala jméno i byt svého souseda Jana – nakoupil tam zákusků
a vracel se k Janovu domu. Byl spatřen naposledy, an četl číslo na domě,
kam chtěl vejíti. Do této chvíle, jak prokázáno, nepřihodila se mu žádná
nehoda a nebyl sveden z cesty.
Nyní tedy zbývají pro diskusi poslední tři možnosti.
Zaprvé: Václav do domu vkročil a v domě se s ním stalo cosi
nevysvětlitelného. Proti této domněnce mluví tyto okolnosti: Janův dům
byl takzvaný maison meublée, totiž penze, kde se pronajímaly pokoje
nájemníkům. Dům připadl dědictvím zřízenci obchodního domu Bon-Marché,
jehož žena sama penzi spravovala. Tito lidé byli navýsost počestní a
skromní. Penze byla malá, pronajímala všehovšudy šest pokojů a to vesměs
lidem, kteří dleli po celý den mimo dům a přicházeli jen přespati. Pouze
Jan a kterási slečna byli výjimkou. Dům byl po celý den uzavřen. Domácí
lidé měli klíč, cizí zvonili a majitelka domu jim otvírala způsobem v
Paříži obvyklým, zatáhnouc totiž za šňůru, aniž opustila byt. Ten pak
skládal se z kuchyně a ze dvou pokojů (obytného a ložnice). Kuchyně, kde
domácí paní celý den dlela, sloužila zároveň za portýrskou lóži, měla
totiž okénko do malého průjezdu. Okénkem bylo viděti každého, kdo do
domu vcházel. A je-li přípustnou domněnka, že domácí přehlédla tu a tam
nájemníky, kteří si sami otevřeli, je zato skoro vyloučeno, že by jí byl
ušel někdo, komu otevřela sama, totiž kdo na sebe upozornil zazvoněním.
Nuže vyšetřil jsem, že onoho odpoledne, a zvláště po celou dobu, kdy
jsem očekával Václava, domovnice nejenže nespatřila nikoho z nájemníků
jíti mimo lóži, nýbrž také nikomu neotevřela z tě prosté příčiny, že
nikdo o to nepožádal. Václav tedy do domu nevešel.
Druhá eventualita: Václav sice k domu došel, chystal se zazvoniti,
ale vtom se stalo cosi nepřirozeného, jež znemožnilo, aby svůj záměr
uskutečnil. Myšlenka tato je ovšem absurdní, poněvadž operuje s
nadpomyslným. – Mimochodem řečeno vylučuje se také domněnka, že byl
Václav odveden někým v tom okamžiku, kdy patřil na domovní číslo. Neboť
v mezích rozumnosti třeba míti za to, že tato zastávka trvala asi jen
velmi krátce (k čemu by mu bylo, aby hleděl na číslo dlouho?), kdy se k
němu nikdo přiblížiti nemohl, jelikož jak se kupcová bezpečně
pamatovala, byla tichá ulička tehdy liduprázdná.
Třetí eventualita: Václav došel k mému domu, zde však si vše
rozmyslil a odešel, ani mne neuvědomiv. Toť zajisté rozumné vysvětlení a
rozhodně je třeba o něm uvažovati. Pravím rozumné vysvětlení, a vizme:
Jestliže jsem se před jistou dobou odstěhoval do těchto končin tak
smutných, kde jsem žil jako poustevník, nevycházeje z prostředí, které
mi nikterak nehovělo, stalo se tak možná z podivínství, ale
předpokládati, že ono podivínství nemělo hlubších základů, to, čtenáři,
bylo by nelidským předpokladem.
Měl jsem vážné příčiny, odhodlávaje se k poustevnictví, a sama
okolnost, že mne Václav po jistém váhání šel vyhledati (což, čtenáři,
znamená potěšiti), to potvrzuje. Neboť je svědectvím, že na mne
nezanevřel pro moje podivínství, on, povaha tak přímá, nesentimentální,
které se příčila z duše veškerá póza a komedie. (Jedině pokud se týká
Václavovy povahy, dovolávám se tvé víry; vidíš, že v ničem jiném.) Nebyl
by – věř – ke mně šel (a dokonce ne ze svobodné vůle), kdyby bylo
přátelství naše porušeno mojí vinou, a třeba jen tím, že jsem se
opovážil hráti komedii či zaujati jakýs falešný postoj. Šel-li, tedy
proto, že cítil se mnou, že hodlal mě posilniti a utěšiti v neštěstí, že
mu bylo potřebou navštíviti mne a že usoudil, že i mně je třeba jeho
přítomnosti.
V tomto očekáváni nebyl a nemohl býti zklamán. Setkav se se mnou před
domem, viděl, že se raduji, viděl, že jej přijímám s otevřenou náručí,
ba více, že jej vítám jako těšitele, ne-li jako spasitele. A já rovněž
se neklamu, pravím-li, že i on byl zachvácen radostí, ne snad proto, že
mne opět spatřil, nýbrž proto, že nemohl nepozorovati mého štěstí. Náš
krátký hovor, který jsme zapředli před domem, nikterak nemohl otřásti
jeho předsevzetím. Za onu malou chvíli rozmluva naše nebyla ničím jiným
než nejsrdečnějšími přátelskými projevy, a když jsme se po úmluvě
rozcházeli, já opět nahoru, on ke kupci, byli jsme přesvědčeni, on i já,
že se za krátkou chvíli opět shledáme ve shodě nejdokonalejší. Vždyť
skutečně zašel ke kupci a nakoupil, čeho jsem žádal.
A přece se nevrátil – – – Kdy se přihodilo a co to bylo, co zvrtlo
jeho záměr? Hle, vyložil jsem, že nelze předpokládati fyzickou překážku,
a mezi námi, lidmi rozumnými, nemůže přece býti řeči o překážce
nepřirozené. A přece jen je to případ záhadný a pro mne stále úděsný.
Záhadný, že nelze vysvětliti myšlenkový či citový zvrat, jenž jej
přiměl, aby se vzdálil, a úděsný proto, že bezpochyby ona vnitřní
příčina, byla-li jaká, nemůže býti hledána jinde než u vědomí toho, jenž
se nedostavil a jenž přesto, že nepřišel vědomě, nedovedl ani přibližně
oceniti následky své umíněnosti: neboť byl by přese vše přišel, kdyby
toho oceniti dovedl. Což nemluvím o Václavu, člověku nejlepším,
nejlepším příteli?!
Kdybych mohl uvěřiti, že se mu postavilo v cestu cos ohromného či
strašidelně záhadného, kdybych mohl připustiti, že příčina, proč mne
opustil, je svou podstatou lidské bytosti nezbadatelná, méně bych se
děsil tohoto vakua, jež zbylo, než musím-li předpokládati pouhý
myšlenkový či citový přesun, který byl příčinou všeho toho. A nelze se
ho dopátrati, ježto leží mimo oblast logiky a mimo okruh prostých
lidských citů.
Co tedy zbývá z posledního „rozumného vysvětlení“? Lze-li se uchytiti
alespoň zde? Toť právě hrozné, že nikoliv. A přece jen, stanuv na samém
pomezí toho světa, marně v něm pátraje po příčině, nemohu já
racionalista smířiti se s myšlenkou, že jí vypátrati nelze. Musí patřiti
k druhu Přirozeného, nevchází v transcendentno a je tím děsivější ve své
nevypátratelnosti, běda!
Hleď, jest to totéž, jako bys při smrti drahé bytosti zahynuvší při
neštěstí na moři nabyl jistoty, že příčinou její smrti není
bezprostředně ona katastrofa, nýbrž jakási okolnost směšně mimotná,
dejme tomu že bolest zubů nebo bleší bodnutí.
Nyní však, když jsem byl odbavil zdání, jako by šlo o příběh
smyšlený, a kdy naopak otevřeně vyznávám, že příhoda zde popsaná stala
se mně samotnému v létě 1914 v pařížské Passage Stanislas (nyní rue
Jules Chaplin), kde jsem bydlil, mohu již přikročiti k objektivnímu
vysvětlení záhady, v níž mým partnerem byl Belgičan Émile Dermenghem.
(Smím nyní také již prozraditi, že jsem posud udržoval zdání smyšlenky
jen jako ochranný prostředek pro sebe sama, abych totiž nabyl žádoucího
odstupu od vlastního příběhu, a tak sobě umožnil pokud možná věcné
vypsání události, jejíž připomínka i dnes ještě mi způsobuje
mražení.)
Tenkráte odpoledne tedy, navrátiv se domů v nejjařejší náladě
člověka, kterého potkalo štěstí, připraviv čaj a potom čekaje po několik
hodin marně, utěšuje se chudácky nejžalostnějšími výmysly, prošel jsem
pocity takového smutku, hněvu a hnusu, že zatemnily moji dráhu životní
nadlouho, snad až do smrti. Do té doby však nebylo mi ještě možno
objeviti pravou příčinu, ježto případ posud nebyl dostatečně vyšetřen.
Proto také nemohlo posud přijíti zděšení, jelikož moje fantazie do té
chvíle nebyla brzděna údaji svědků. Nejhorší mne teprve očekávalo.
Stráviv několik hodin v příšerném zmatku, já, stále nehybnější a
zkrušenější v lenošce naproti prázdné židli, uchystané pro Emila,
odhodlal jsem se konečně k pátrání. Pro případ, že by se snad můj přítel
dostavil za mé chvilkové nepřítomnosti, napsal jsem na arch papíru
velikým písmem, že se vrátím co nevidět, a požádal krom toho domácí, aby
poprosila pána, který by ke mně přišel, o chvíli poshovění. Opatření
bylo bezúčelné a zbytečné, poněvadž krám byl pouze několik kroků vzdálen
a já bych Emila nebyl mohl nikterak minouti.
Alespoň vidíte z tohoto opatření, že jsem nebyl nepříčetný a že jsem
jednal rozmyslně a plánovitě. Učiniv tak, vyšel jsem z domu, zamířil do
krámu, kde se mi dostalo zpráv. – Lze si snadno představiti, v jakém
rozpoložení mysli jsem se navrátil domů (domácí odpověděla na mou
otázku, že za mé nepřítomnosti se po mně netázal nikdo), jak jsem
strávil večer a noc. Teď, kdy všechna vysvětlení, kterými jsem se až
potud utěšoval, rázem se ztratila jako pramen v písečné půdě, uvědomil
jsem si všechnu hrůzu nevysvětlitelného případu.
Ovšem, nepochyboval jsem ani dost málo, že nějaké vysvětlení tu nutně
musí býti a že je zajisté možno dopátrati se ho rozumově. Ale byť jsem
byl sebevíce přesvědčen o normálnosti příhody, neubránil jsem se
hroznému, katastrofálnímu rozčilení, jež vzrůstalo neustále, čím častěji
byl jsem nucen zanechati té a oné stopy poznav, že nikam nevede. Způsob
onoho vnitřního pátrání jsem již popsal. Snažil jsem se o líčení co
možná věcné a odtažité, vystříhaje se úzkostlivě, aby v něm neproskočila
ani stopa oněch duševních křeči, jichž jsem byl tehdy obětí. Nakonec
nezbylo, jak jsem už pravil, než považovati za prokázané, že Emil se
nedostavil, protože jeho úmysl byl opustiti mne. Leč znaje dobře svého
přítele, věděl jsem, že musím zavrhnouti i frivolní nedbalost, i
malicherné rozladění, i nezřízenou samolibost jako motivy jeho
rozhodnutí.
Nikoliv! Bez přičinění vnějšku, či lépe bez přičinění někoho druhého
nemohl dospěti ke svému krutému odhodlání. Leč kdo jiný mohl býti
fyzicky vinen, ne-li já? A cože mohlo člověka, jakým byl Emil, přiměti,
aby mne zanechal v bolestech (o kterých nemohl pochybovati), ne-li
skutečnost, že jsem se na něm těžce a nenapravitelně provinil? Moje vina
tedy! Leč táži se dále: Kdy nastala? A podle všech svědectví docházím k
přesvědčení, že nemohla nastati před naším rozchodem u domovních vrat. A
tedy hle! Provinil jsem se na příteli, těžce se provinil, jsa nepřítomen
a nevěda. Nevěda hluboce. A vidím: Nelze žíti v hrůze hrůznější, než
jaká jest hrůza tato.
Leč tímto řešením byl tento předmět odbyt toliko po vnější stránce.
Ve skutečnosti zůstala záhada záhadou, a domníval-li jsem se chvíli, že
jsem k ní nalezl klíč, musil jsem záhy přiznati, že i onen klíč je pro
mě tajemným, neznámá vyměněna za neznámou. A příhoda, jež zůstala
tajemnou i nadále a děsila jako dříve, stala se obratem záležitostí
mravní, zdrojem pochybností a výčitek svědomí.
Ano, dnes ovšem vše je zmoženo aspoň natolik, že mi lze analyzovati a
referovati málem procesuálně. Nechť jen čiší chlad a cosi jako únava z
tohoto líčení! Dávno již, dávno vzdal jsem se myšlenky, že vzbudím úděs
ve čtenáři, který by četl příhodu onoho osudného večera. Jiný byl dnes
můj cíl! řekl jsem již jaký. – Přesto však se domnívám, že nebude
nikoho, kdož kdy zažil i matnou pouze obdobu mého úděsu, aby neporozuměl
drtivé tíži, jež na mě dolehla, a aby neporozuměl, povím-li, že vedle
hrůzy pocítil jsem také ještě trapnost. Neboť nebylo lze neznamenati, že
při veškeré tajemnosti tolik alespoň nemohlo zůstati utajeno, že děs a
ono neznámé, jež ho přivodilo, jsou z různých oblastí, že se sbíhají až
kdesi v nekonečnu, že nejsou navzájem úměrné, nýbrž že jsou – jakož jsem
již zpočátku řekl – v poměru obráceném, tedy nikoliv jako vyřčený a
spravedlivý trest k povědomé vině, nýbrž jako trest spravedlivý sice,
ale neodůvodněný, k vině nepovědomé.
Ale zhroutila se záhy i domněnka, že pykám za vinu neznámou, leč
konkrétní, totiž za vinu spáchanou na Emilovi.
Několik neděl po zmíněné události, prožitých v osamocení možno-li
ještě úplnějším, než tomu bylo dosud, stalo se, že jsem se setkal s
Emilem na večerní procházce na Butte Chaumont. Kráčeli jsme proti sobě,
on i já samotni. Spatřiv mě, vyjasnil zachmuřenou tvář, zrychlil krok a
okamžik poté stiskl vřele moji ruku. S účastí vyptával se po mnohých
poměrech, překypoval srdečností a nakonec řekl: „Musím tě přece také
jednou navštíviti.“ Nebyl jsem mocen slova. Bylo vyloučeno, že by si ze
mne tropil šašky. Zbyl tedy dvojí výklad: buď docela zapomněl, že jednou
návštěvu onu skoro již vykonal, buď stalo se tak jen v mojí chorobné
představivosti.
Leč ne! Pomyslnou tehdejší jeho návštěva nebyla; vždyť ji dosvědčily
osoby nezúčastněné. A připustiti, že by byl nejen prominul, nýbrž i
zapomněl křivdu na něm spáchanou? Chtěl jsem jej vyzkoušeti a dím:
„Nemluvme o tehdejší příhodě, ale toliko aspoň pověz: Odpustil jsi
mi, jestliže jsem ti tenkráte ublížil?“
Tu však na jeho tváři zračil se podiv, snad i neklid, snad i děs;
neboť tázaje se pozbyl jsem klidu a hlas se mi třásl.
„O jaké příhodě to mluvíš?“ pravil. „Nepamatuji se, že bys mi byl kdy
ublížil.“
I pochopil jsem, že nikoliv na něm jsem se provinil, nýbrž že trest,
jenž mě stihnul, byl za ono velké mé Provinění, které nemá vztahu k
věcem a lidem, které plodí zlo ne skrze předměty, nýbrž bezprostředně
skrze sebe sama, zlo utajené a neplodné, kletba mého života.
Jen jednou jedinkráte projevilo se skutečností, ježto jeho jsoucnost
musila býti připamatována. Za hmotný nástroj, kterým to mělo býti
prokázáno, byl vyvolen Emil. Jakž jinak mohl než zapomenouti, vykonav
své poslání pouhého nástroje?
A otázka rázem se rozšířila: můj úděs, nezhojitelný, doživotný můj
úděs, hle toť hrůza z viny mého života. A neznám její proč a neznám její
velikosti. Vím pouze, že je a že se jí nelze zbýti.
Ne nadarmo vyvstala historie onoho odpoledne v tomto hořkém osvětlení
právě v době, která představuje zmrazující bakchanále milionů
rozpoutaných Vin, páchaných po léta všemi životy proti životům všem. Ne
nadarmo plížím se už po kolik měsíců, štítě se světla, s kletou osnovou
této povídky, již nikdy mi nebude lze napsati.
Jak nepatrné jsou technické obtíže, stavící se v cestu – a jsou
značné samy o sobě, neboť kterak zmoci a zformovati toto ustavičné a
těsné prolínání nejhrubší skutečnosti a nejodtažitějšího neskutečna, jež
by při takové povídce bylo stěžejným problémem!, jak nepatrné je to vše
proti děsivému příkazu, jenž zapovídá zbaviti se kletby tím, že bychom
vyslovili její formuli. Je nepostižitelnou, uniká všem prosbám,
zapřísaháním, všem skřekům zoufalosti.
A vše, co jsem zde stroze, barbarsky sepsal, k čemu může sloužiti,
nežli abych byl přiměn k zdrcujícímu přiznání: tonu ve Vině, zalykám se
jí, hříchem se brodím – a neznám ho a nikdy nepoznám. A prázdná židle,
která tu přede mnou stojí, an dopisuji toto prohlášení svého
nezadržitelného úpadku, béře na se, nevím proč, podobu rozevřených
okrouhlých úst rybí němoty. A jest mi, jako bych viděl, kterak na
otázky, jež bych jim kladl, tato ošklivá ústa odpovídají příšerným,
neslyšitelným omíláním bezzubých čelistí.
Weiner, R.: Netečný divák a jiné prózy, Lítice, Škleb, Torst, Praha 1996
|