Bohuslav Reynek: Rybí šupiny Majáky Buďte pozdraveny, královny moří s živými korunami, v nichž drahé kamení se vlní a krouží! Bílí andělé ochránci, rozstavení po věky na březích a po skalách a na pahorcích, bez křídel, protože se odtud již nehnete, přikováni oddaností! Zkamenělí pastýři stád rozuteklých do všech končin, trpělivě čekající na jich shromáždění, svítíce jim na cestu domů! Matky slavné ve své svaté nahotě a vyhlížející návratu dítek! Vaše světla nejsou nelítostně upřena jako světla hvězd, ale kynou jako oči, které se zavírají a otvírají, a když námořník, jenž se vrací s kořistí, vzatou v bezcestných hlubinách noci a vod, zdaleka vás uzří, vidí hned i chatu sedící na skalině jako šedá slípka aneb veliký přístav plný smilstev a lakomství a nedaleko se starou svatyní, jejíž vyšlapané dlaždice rozdřely již tolik kajících čel! Buďte pozdraveny, Věže střehoucí mystického hradu Hvězdy mořské! Buďte pozdraveny, vidoucí stožáry tajemných Lodic, na kterých země snad vepluje v konečné Vykoupení! Zahrada Zahrada v jitře jest jako prales života, stromy raší měkký a teply, stoupá z nich vonná pára, jabloně tisícem růžově zkvetlých tlapek jako obludná koťata se vpíjejí do černých kožešin smrků, ve kterých z vrcholu na vrchol přeskakují napjaté, přímé střely ohnivě ryšavých veverek a sýkory se kmitají svou jemnou a jasnou fosforeskující modří. Těžcí zlatí kurové a bílé srny snů se procházejí v hedvábné metlici a v zadýchaných záhonech barvínku. Zahrada v poledne jest jako veliký vtělivší se anděl, zahalený v těžký závoj vedra posetý pivoněmi, které vypocují med a klí a omámení a zoufalost země. Malátnost si lehá v lázeň krve a rouhá se nebo vysmívá neb se rozpaluje vilností. Vylíhlé vrány v hnízdech poulí vyklenuté, indigové a slepé oči jako ďáblata. Zahrada večer jest jako nesmírný achát, žíhaný stružkami tesknot a tuh takových barev, jakých nikdo nikdy neviděl, sírové se protínají s růžovými do hvězd a křišťálů a sršivých arabesek a křížů a vzrůstají v uhelné černě. Jest jako obrovitá škeble, která právě zavírá své drahocenné vnitřní světlo, jako perleťově žíhaný pták, který se ve tmách schoulil k spánku. Z prsti vylézají stuhy červů a v kamení oživly ropuchy s prýštějícím jedem na zádech a s očima, z kterých se noří posvátnost a tajemný jas jeskyň. Reynek, Bohuslav: Rybí šupiny, Rty a zuby, Had na sněhu, Vyšehrad, Praha 1990 Bohuslav Reynek: Blázen Blázen jsem ve své vsi, znají mne smutní psi, bílí psi ospalí, plynoucí do dáli, žádný z nich neštěká: těší mne zdaleka, jsou to psi oblaka, běží a nekvílí. Smutkem jsme opilí, kam jdeme, nevíme; požehnej duši mé, Pastýři prastarý s hlubokými dary měsíce a bdění, s trny na temeni těžkém, rozbodaném jako srdce. Amen. Básnické spisy Bohuslava Reynka, Archa, Zlín 1995