|
Jiří Orten: Čítanka jaro O čem ví tesknota V přestávce mezi životem a tam tím kocourek s kamenem až na dně rybníka pomalu vražedné andílky polyká a tam to nepřichází tam to má vždycky čas Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí Co přivázali mu to tíha nazývá se a luna již měl rád do vody nahlíží a udivena zdá se že na ni nemůže zamňoukat neboť má oči obráceny jinam A pije pije zvolna jako by se kál za všechny stehlíky které dřív mordoval za všechny okapy po kterých s deštěm běhal za všechny kočičky na které zapomíná v přestávce mezi životem a tam tím co jde tak pomalu jako se chodí spát když noc už minula a chtěl bys věčně spáti bez pomyšlení na návrat Jiří Orten: Cesta k mrazu Život Už rozsvítili lustry a muzikanti ladí, nevědí o písni, již nedovedou hrát, už krásné šaty šustí a tvoji kamarádi učí se brát, k tanci a tobě brát. Sklenice ve výčepu potají nalévané, trnitá cesta smutných promenád, horečka v cizím tepu a cizí radost, tvá ne, tvá u těch poloprázdných sklenic snad, vír, strašný vír a dýka hluboko u tušení, to je ten bál, jehož ses tolik bál, roztáčí tě a říká, zatímco stud ti plení: kam odejdeš, až bude pustý sál? Bílý obraz Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni s paletou v ruce kdosi stál. Sněžilo, sněžilo do jeho malování. On nevěděl, on maloval tu nahou zimu, její pevné kosti, údolí klína, hlubší, nežli chtěl, a výšku ňader v strmé závratnosti. Sněžilo na model. Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu a odkud přilétá? Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu a prázdná byla paleta. Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování, jež padá na plátna a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani, proč padat má! Ta strašná bezmocnost zastavit prchající! Zeslábla ruka tvá, jazyk máš svázaný a nedovede říci tomu, co roztává: Ó věčné proměny, taje vše utajené, ó věčné proměny, až rozplynou se v sníh, kde bude duše má, kde bude, v které ženě a v kterých závějích? Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni s paletou v ruce kdosi stál. Sněžilo, sněžilo do jeho malování. On nevěděl, on maloval. Jiří Orten: Ohnice Čí jsem Čí jsem? Jsem plískanic a plotů a trav, trav deštěm skloněných a jasných písní bez klokotu a touhy, jež je v nich. Čí jsem? Jsem malých oblých věcí, jež nepoznaly hran, jsem zvířátek, když hlavu věsí a mraku, když je potrhán. Čí jsem? Jsem bázně, jež mne bere do prstů průsvitných, králíčka na zahradě šeré, jenž zkouší si svůj čich. Čí jsem? Jsem zimy tvrdé plodům a smrti, chce-li čas, jsem lásky, s níž se míjím o dům, dán za jablka červům napospas. Jiří Orten: Žíhaná kniha Zákazy Nemohl jsem na dnešek dlouho usnout a přemýšlel jsem a rovnal si v hlavě všechny ty zákazy, které se mne nějak, byť sebeméně, dotýkají. A protože je nedělní dopoledne, venku již druhý den sněží a teprve za několik hodin mám jet do Košíř, napíšu si sem ty zákazy, na které si vzpomenu, a až je napíšu, nechám pod nimi ještě hodně veliké místo pro ty, které se dostaví po dnešním dni. Nemám, bohužel, po ruce žádný pramen, podle kterého bych mohl postupovat, a tak jak seřazení, tak počet je víceméně náhodný. Jsou to tedy tyto zákazy: 27. X. 1940
|