|
František Hrubín: Jobova noc
Třetí zpěv (fragment) Blesk, blesk, jdem do Jobovy noci. Dunivé hromobití, dunivé hromobití. Na kraji pohrom, v srdci dálek se česká země ocitá, odlivem požárů a válek zapomenutá ulita, v níž hukot úzkosti je stlačen. V deštích tu úzkost pije z mračen, z modrého nebe stáčí jas a míchá zlaté víno s temným. Děvčátko pod chodidlem jemným stejně ji cítí v ten zlý čas jako ji voják hledě stranou cítí pod botou okovanou. Ach, Čechy krásné, Čechy mé! Obraze rámu prastarého, kolikrát vytrhli tě z něho, že odprýskaly barvy tvé až po tmu hrobů. A v den slavný znovu pro zraky žárlivé napjal tě rámař starodávný. Ach, Čechy krásné, Čechy mé! A v opuštěných domovech zimou se na zdích sráží dech, dech dávno mrtvých i těch živých, jež vichr z krajin loupeživých tak vyvracet zná v kořenech, že ve světnicích rodných praská podlaha, po níž přešla láska, podlaha, kterou drhne vztek. Co rakví a co kolébek zvážila spravedlivou měrou! Kolébka – rakev. Ale kterou nalezne lehčí tento věk? Ach, Čechy krásné, Čechy mé! Opánku tvrdě uchozený, v úvozu nebes pohozený, ty nejsi ztracen po prvé. Kolikrát vlast, když tma ji štvala, řeménky řek si rozvázala a bosa šlápla do krve! Ach, Čechy krásné, Čechy mé! |