|
Vladimír Holan: Vanutí
Chorá láska Na kovadlině vody, tkvěním znaven již, kuje si oblak v krok sandály přesvětlé. Ó jaro v kladivu! Ale až v červnu zříš lekníny, jiskry odlétlé. A ještě odněkud ten rozmach kladiva dopadá v srdce tvé a mé. Snad vzejde květ, jejž jiskra rodívá, kdy ale, nevíme. Na kovadlině vody, tkvěním znaven již, kuje si oblak v krok sandály přesvětlé. Ó jaro v kladivu! Ale až v červnu zříš lekníny, jiskry odlétlé. Vladimír Holan: Oblouk Podnebesí Ó ptáci krajností, kéž také mé rty zvete, jak mají temnět před bohy, když vpodvečer opravujete výslovnost oblohy. Ó kruhy holubů, průsvitné kruhy vodní nad městem, které tone, kéž výšku v leknín dosněžit mne učíváte po dni pro noci vonné. Jeřábi, ach, plující ve větách blankytu, jenž se loučí těžkým stylem na stránce stinné, vás uchvacuje osud naprostý: buď čistý tah jste, nebo spočinutí! – Ale člověk jde svým dílem, jde? Ano i ne. Vladimír Holan: Kameni, přicházíš... Ó kniho... Ó kniho, napětí a tlaku! Ano, neslyším, neslyšíš. Vnitřní vedení zpřetrháno, je zpřetrháno již. Ach, byli Velcí, tišší nežli hromy, u kterých potom směl a smí dech mízy dolů, takže stromy začly kvést pod zemí. Co my však, kniho!... Havran klová sráz vykřičníků, jež tě vzněcují nejdelší nocí v roce slova, kde kopec kopcuje a věci věcují! Vladimír Holan: Záhřmotí Předjarní svítání V oblaku oble ozáblém ruměná trpkost letíc, neví si rady, bloudí v něm jak víno v břiše světic. Kde dvousamičný hořák plál, tam vlastní plod jej tráví. Sníh ve spánku se odkopal: je vidět nohu trávy. Co jedí sochy?... Rampouch slét a na vrabce se roztřísk ve sny. Už brzy čmelák vnoří v květ sacharometr přesný. Vladimír Holan: Bolest Jeskyně slov Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší, kde se to octl… Mlád, i když trpící, neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský, uprchne, aniž vkročil, a vymluví se na neplnoleté století… Jeskyně slov!… Jen skutečný básník a na vlastní vrub v ní prošílí křídla a to, jak se navracet zemské tíži a neublížit oné, která přitahuje zem… Jeskyně slov! Jen skutečný básník se vrací z jejího mlčení, aby, už stár, nalezl plačící dítě, odložené světem na její práh… Vladimír Holan: Atonální harmonie Byl to šílený pokus o atonální harmonii. ...Také tím termínem rozumím ustavičné hledáni. Rozrážení kamene. Zdůraznění nového významu slov, jejich prvotního významu. Šlo mi o vnitřní sémantiku slov. – Je to zvláštní netónová instrumentace. Harmonická disharmonie. Jistá vypjatá forma volného verše. Na volném verši mne zajímá vnitřní rytmus, a to nejen tehdy, je-li modulován, rytmizován, ale právě onen, kdy jsi hozen jako plavec bez kompasu na volné moře. A hledáš maják. Řeknu to ještě jinak: Každé konkrétno je v mlze. Básník také znovu objevuje to, co už lidé nevidí, co je pro ně zahaleno clonou. Zvykli jsme si. Zvyk všechno zabíjí. Pokoušel jsem se udělat z volného verše novou řeč. Vycházel jsem z metrické poezie, pak ze studia volného verše, sledoval jsem jeho metrický impuls, jeho varianty a proměny. Metrům jsem opouštěl víc a víc a dobýval vnitřní rytmus obrazů, jejich příčinnou souvislost, jejich vzájemné závislosti. Jako články řetězu, šlo tedy o jinou, vnitřní harmonii, ne o harmonii tónovou. Zvolil jsem proto termín atonální harmonie. |