Ferdinand Peroutka: Vše je jim dovoleno 1934 Člověk už pomalu neví, do jak strašné míry jsou někteří lidé zmateni a podrážděni a jestli vůbec nějaký argument na ně platí. Kdyby však se v lidstvu byla zachovala ještě nějaká jednota myšlení a cítění, ještě nějaká společná představa o lidskosti, kdyby, zkrátka, lidé byli ještě tak slušní, jako byli v 19. století, stačilo by prostě ukázat na vraždění v Rusku a v Německu a dále už nepolemizovat. Vlna společného rozhořčení by se zdvihla. Avšak 20. století pokročilo v mnohých věcech mimo věc lidskosti: v té dokonce hluboce pokleslo. Kultura, čímž se vyrozumívá stav srdce a ducha, ne počet nebo dokonalost technických zařízení, byla téměř ve dví roztržena politickými vášněmi. Zabíjení se nyní odsuzuje jen tenkrát, když zabíjí druhá strana, a každý, kdo má trochu naděje, že se dostane svým odpůrcům na kobylku, dává si pozor, aby princip politického vraždění neodsoudil docela. Význačnou známkou století v některých zemích je krutá, necitelná podlost vládnoucích. Jsou pevně přesvědčeni, že vše je jim dovoleno. To je teď velká evropská otázka: mají Hitler a Stalin pravdu a je ostatní Evropa hloupá, když se ostýchá podobně vraždit? Běda této době, běda této generaci i budoucí, jestliže svědomí světa nyní docela jasně nerozhodne, na čí straně je morální pravda. Mnoho se teď nám demokratům domlouvá, že bychom se měli za to nebo za ono stydět. Dejme i tomu, že se máme za co stydět, že jsme se dopouštěli chyb, ale pohlédneme-li na své ruce, vidíme, že jsou čisté a nepotřísněné krví. Chyby demokratů proti chybám nedemokratů jsou jako kopeček proti hoře. Naše chyby nikdo neplatí životem. Avšak chyby fašismu a bolševismu platí se hned desítkami životů. My, demokraté a humanisté, se rozhodujeme, že se nebudeme ostýchat před zrakem historie. Uchováváme onen odkaz, který Evropa pomalu pěstovala a vybrušovala: úctu k lidskému životu. Jestliže jiní propadli zmatenosti v této otázce, jestliže se dostali do stadia, které století 19. jasněji než století 20. by odsoudilo jako barbarství, my nesmíme být zmateni. To, co nyní ještě prožíváme, jsou léta zdivočelá válkou a revolucí. Mnoho lidí na vedoucích místech je ne zcela normálních – buď se odchylují od lidského průměru přebytkem krutých pudů, nebo výjimečnou tvrdostí srdce: buď tím, že zabíjet je jim i rozkoší, nebo tím, že zabíjet jim nic neznamená. Nebudeme v této rozhárané době hledat poučení pro sebe. To není cíl, k němuž Evropa pracovala. To je asijská a středověká úchylka. Národní listy velice se rozhořčily nad nejnovějším vražděním v Rusku, mnohem více dokonce než nad vražděním, které se sneslo nad Německem 30. června 1934, ačkoliv to bylo vraždění ještě důkladnější. Tenkráte tón jejich rozhořčení byl podstatně nižší. Snad jim připadá, že fašistická kulka v lidském mozku přece jen lépe se snáší s kulturou než bolševická kulka na stejném místě. Nechceme brát Národním listům právo na rozhořčení, ačkoliv ovšem musíme žádat, aby na stejné příčiny stejně silně reagovaly. Avšak na jednu věc Národním listům právo upřít musíme: aby se tvářily tak, jako kdyby na rozhořčení nad ruskými vraždami měly monopol, jako by mimo ně to už nikoho nevzrušilo. To není pravda: celý demokratický střed, celá demokratická levice stejně se rozhořčuje. Rozdíl je snad jen v tom, že my ostatní obojí vraždění, německé i ruské, pokládáme za stejně hnusné a nevymýšlíme si pro Hitlera a Goeringa omluvy jako: „aspoň zavedli pořádek". Konec konců, když už takovou omluvu byli bychom ochotni připustit, platila by i pro Stalina. Neboť, nepochybně, i on zavedl pořádek. Nikoliv, my demokraté nehodláme zakrývat ruské události žádnou shovívavostí. Ačkoliv sovětské Rusko táhne s námi nyní za jeden provaz" v mezinárodní politice, ačkoliv jeho pomoc proti Německu a jeho podpora Svazu národů musí být uvítány, ačkoliv my tedy nyní máme z Ruska i prospěch, nesmí nám to překážet, abychom neviděli hnusnost všude tam, kde se vyskytuje. A v Rusku skutečně vyskytlo se nyní mnoho hnusnosti. Nám, kteří jsme zvyklí na evropský právní řád (Německo zatím s nadšením vyloučilo se z Evropy), musí připadat zcela obludným postavení obžalovaného v Rusku, a nikdo, ani úvahy o okamžité politické účelnosti, z nás nevynutí souhlas k tomu, nebo aspoň pomlčení o tom. Víme, že komunismus je nekonečně blíže pravdě než fašismus, toto hnutí, jehož jedinou kostrou je podvod, ale víme stejně, že ruský komunismus nepřestává se ubírat k svému cíli cestou, která zůstává bestiální. Nebudeme se namáhat s hledáním a vymýšlením jiného slova. Sovětské Rusko vneslo do právního řádu zcela bestiální novinky: přelíčení koná se v nepřítomnosti obžalovaného, kterému není dovoleno vzít si ani obhájce. Soudcové mohou se bez odporu vypovídat, jak chtějí, mohou vzít za pravdu, cokoliv jim libo. Mohou podle ruského právního řádu dokonce ještě více: mohou trestat i rodinu obžalovaného, ať jakkoliv nezúčastněnou. To ovšem není žádný soud, to jsou vraždy, to je válečný zvyk brát si rukojmí a pobíjet je při první příležitosti. Stalin ještě pokládá za zbytečno omezovat zabíjení na osoby viníků: on, jak jsme dostatečně poznali, zabíjí rukojmí. Od r. 1927, kdy naposledy byla zabíjena rukojmí po celých desítkách, se jeho svědomí nijak nezjemnilo. V Rusku řádí táž asiatština, o které tak výmluvně a hněvně mluvil Gorkij, dokud neuzavřel ještě své kompromisy s vládou. Asiatština – to znamená v prvé řadě necenit si lidského života. Šedesát lidí bylo nyní v Rusku zastřeleno po atentátu na Kirova. Obvinění bylo: příslušnost k teroristickým bělogvardějským bandám. Jak potom bolševická vláda sama úředně doznala, atentát na Kirova nevznikl mezi bělogvardějci, nýbrž v řadách komunistické opozice. To znamená strašnou věc, i v sovětském Rusku strašnou: šedesát lidí bylo zastřeleno zcela nevinně. Národní listy dlouho budou hledat, než najdou někoho ve středu nebo na demokratické levici, kdo by s touto asiatštinou sympatizoval nebo se bál vyslovit, jak je mu odporná. Peroutka, Ferdinand: O věcech obecných I, SPN, Praha 1991