|
Josef a Karel Čapkové: Ze života hmyzu
Dějství druhé, Kořistníci MUŽSKÝ HLAS za scénou: Jak to valíš? ŽENSKÝ HLAS: Já? 1. HLAS: Ty! 2. HLAS: Já?? 1. HLAS: Ty!! 2. HLAS: Já??? 1. HLAS: Ty!!! Ty trdlo! 2. HLAS: Hrubiáne! 1. HLAS: Nemehlo! 2. HLAS: Mamlase! 1. HLAS: Cumplochu! Trajdo! 2. HLAS: Hovnivale! 1. HLAS: Pozor na kuličku! Dej pozor! 2. HLAS: Pomalu! 1. HLAS: Po... po... pozor!! Na scénu se vyvalí velká koule hnoje, strkaná párkem chrobáků. CHROBÁK: Nestalo se jí nic? CHROBAČKA: I toto! Jejej, kdepak! Achich, to leknutí! Viď, kuličko, že nic? Tytyty – ty naše drahá kuličko! CHROBÁK: Haha, náš kapitálku! Naše mrvičko! Naše zlato! Naše všecko! CHROBAČKA: Ty krásný trůsku, ty poklade, ty skvostná kuličko, ty naše zlaté jměníčko! CHROBÁK: Ty naše lásko a jediná radosti! Co jsme se našetřili a nasháněli, mrvičky nanosili a smradlavých drobečků nastřádali, od huby si utrhovali – CHROBAČKA: – a nohy si ubrousili a hromádek rozryli, co jsme se nahrabali, než jsme si tě tak hezky uhnětli a založili – CHROBÁK: – a zakulatili a doplnili, ty naše velké sluníčko! CHROBAČKA: Náš skvoste! CHROBÁK: Náš živote! CHROBAČKA: Ty naše celé dílo! CHROBÁK: Jen si přivoň, stará! Ta krása krásoucí! Jen potěžkej! Co toho máme! CHROBAČKA: Toho božího daru! CHROBÁK: Toho požehnání! KUKLA: Okovy světa pukají. Nový život se zahájí. Já se rodím! TULÁK zvedne hlavu. CHROBAČKA: Chrobáčku. CHROBÁK: Copak? CHROBAČKA: Hahahaha. CHROBÁK: Haha, haha! Ženo! CHROBAČKA: Copak? CHROBÁK: Hahaha, je to krásné něco mít. Svůj majeteček. Svůj životní sen. CHROBAČKA: Svou kuličku. CHROBÁK: Ovoce své práce. CHROBAČKA: Hahaha! CHROBÁK: Já se zblázním radostí. Já ... já... já se zblázním samou starostí. Na mou duši, já se zblázním. CHROBAČKA: Proč? CHROBÁK: Starostí. Teď, když máme svou kuličku! Tak jsem se na ni těšil, a teď, když ji máme, musíme dělat novou. Ta dřina! CHROBAČKA: A proč novou? CHROBÁK: Pitomá! Abychom měli dvě. CHROBAČKA: Aha, dvě. To je pravda. CHROBÁK: Haha, jen si to představ: dvě kuličky! Nejmíň dvě. Řekněme spíš tři. Víš, každý, kdo už má kuličku, musí dělat novou. CHROBAČKA: Aby měl dvě. CHROBÁK: Nebo spíš tři. CHROBAČKA: Ty, Chrobáčku! CHROBÁK: No, copak? CHROBAČKA: Já mám ouzkost. Aby nám ji pak někdo neukradnul. CHROBÁK: Co? Koho? CHROBAČKA: Naši kuličku. Naše potěšení. Naše všechno. CHROBÁK: Naši ku... kuličku? Proboha, nestraš! CHROBAČKA: Když... když... když ji nemůžem s sebou valit, až budeme dělat tu druhou. CHROBÁK: Uložíme ji, víš? U-lo-žíme. Schováme. Pěkně zahrabeme. Počkej, někam do důlku, do důlečku, do bezpečí, víš? Ukládat se musí. CHROBAČKA: Jen aby ji někdo nenašel! CHROBÁK: Nene, tototo! Nemluv! Kdepak, ukrást nám ji! Naši kuličku! Naše zlato! Náš malý kulatý kapitálek! CHROBAČKA: Naše skvostné hovinko! Náš život! Naše celé pomyšlení! CHROBÁK: Počkej, zůstaň tady a hlídej – hlídej ji – pozor dávej – Odbíhá. CHROBAČKA: Kam zas letíš? CHROBÁK: Důlek hledat... dolíček... hluboký důl... zahrabat kuličku... miláčka... naše zlato... do bezpečí... Zajde. Po... zor... CHROBAČKA: Chrobáku! Ale Chrobáčku, pojď sem! Počkej! Tamhle je... Ale Chrobáku! Už neslyší. A tamhle je takový dobrý důlek! Chrobáku! Už je pryč. A tamhle je tak skvostný důleček! Ten vrták! Trulant! Pitomec! Kdybych se tam aspoň mohla podívat! Ne, já nejdu nikam, kuličko. Kdybych... jen mrknout... Kuličko, milounká kuličko, jen chvilku počkej, já hned, hned přijdu, jen mrknout a budu tady... Běží do pozadí, obrátí se. Kuličko, hezky čekat, být hodná. Já hned, hnedličko – Sestupuje do Lumkovy díry. KUKLA: Zrodit se! Zrodit! Nový svět! TULÁK vstává. CIZÍ CHROBÁK vyběhne z kulis, kde číhal: Pryč jsou. Můj okamžik. Valí kouli dál. TULÁK: Nono, neporazte mě. CIZÍ CHROBÁK: Z cesty, občane! TULÁK: Co si to valíte? CIZÍ CHROBÁK: Hahaha, kuličku, kapitál, zlato. TULÁK couvá: Smrdí, to vaše zlato. CIZÍ CHROBÁK: Zlato nesmrdí. Hybaj, kuličko, val se! Toč se, majetku l Obíhej! Kdo má, ten má. Hahaha, panečku ! TULÁK: Copak? CIZÍ CHROBÁK: Inu, je to pěkné něco mít. Valí kouli vlevo. Ty můj poklade! Ty krásné jměníčko! Můj klenote! Mé všechno! Zachází. Jen mít! Uložit majeteček! Pěkně zahrabat! Po – po – pozor! Zajde. TULÁK: Něco mít? Proč ne? Každý chce mít svou kuličku. CHROBAČKA vrací se z Lumkovy díry: Ó jej, jejej, tady někdo bydlí. Lumek. Larvička. Kdepak, kuličko, sem tě nedáme! Kde je kulička? Kde, kde, kde je má kulička? Kde je naše drahá kulička? TULÁK: Ale zrovna teď... CHROBAČKA vrhne se k němu: Zloději! Zloději! Kam jsi dal mou kuličku? TULÁK: Říkám, teď zrovna... CHROBAČKA: Ty vrahu, dej ji sem! Vrať mně ji! TULÁK: Zrovna teď nějaký pán ji tady valil. CHROBAČKA: Jaký pán? Kdo? TULÁK: Břicháč, vyžraný, odulý... CHROBAČKA: Můj muž! TULÁK: Chrapoun s křivýma nohama, nadutý sprosťák... CHROBAČKA: To je můj muž! TULÁK: A říkal, že je to krásné něco mít a něco zahrabat. CHROBAČKA: Je to on! Jistě našel nějaký důlek! Volá. Chrobáčku! Miláčku! – Kde je ten hlupák? TULÁK: Tady si to valil ven. CHROBAČKA: Ten moula! Nemohl mě zavolat? Běží vlevo. Chrobáčku! Mužíčku, počkej! K u-li-čko! Zajde. Ku-ku-ku-ku-kuličko! |