|
Rainer Maria Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka
Výjev čtrnáctý Kompanie leží na druhé straně Ráby. Langenau k ní jede sám a sám. Horký večer. Záře propuká nad krajem, ze všech stran zároveň. Luka lízají plameny, jako by náhle stero hořících dlaní se vzpínalo k nebi. A měsíc v tom plání záhy zraje. Valí se kupředu velikánský a rudý. Langenau sní. Cval, cval. Volá naň strom. Volá jak raněný. Cval, cval. Volá. A on se probere, lekne: Stát! Volá naň strom. Přiklusá k pni. Je k němu uvázáno snědé děvče. Volá: „Odpoutej mě!" Je úplně nahé to snědé děvče. A volá: „Odpoutej mě!" A má v panenkách noc, hnědé děvče, a večer v týle tak jako nějaký plášť. Prudce protne ty provazy, nejprve na nohou, pak na kloubech u rukou, ty vrou nedočkavou krví. A nakonec osvobodí hruď. A cítí do prstů, jak zatepá první výdech jak doplývající vlna. A chvěje se. A už je na koni. A vyrazí do noci sám. Krvavé provazy pevné svírá v pěsti. přel. H.Karlach Rainer Maria Rilke: Kniha obrazů Slepá Cizinec Není ti úzko mluvit o tom? Slepá Je to tak dávno. To byl někdo jiný. Ta, co dřív žila očima a nahlas, ta zemřela. Cizinec Slepá Strašně se umírá nic netušícím. Chce to být silným, byť umírá cizí. Cizinec Copak ti byla cizí? Slepá I vlastní matku smrt odcizí dětem. – Ty první dny však byly nejhroznější. Mé tělo bylo jedna rána. Svět, jenž věcmi tady rozkvétá a zraje, byl ze mě vytržen i s kořeny, i se srdcem (tak se mi zdálo), a já tu ležela jak zrytý hvozd a pila studený déšť svých slz a svého pláče, který se tiše, bez ustání řinul z mých mrtvých očí, jako z prázdna nebe, když zemřel Bůh, padají na zem mraky. Můj sluch byl dokořán a všemu blízko. Slyšela jsem, co druzí neslyší: čas, co jak řeka tekl přes mé vlasy, ticho, jímž zvučel křehký křišťál sklenic, a slyšela jsem, jak se rozvíjela blízko mých rukou velká bílá růže? Růže? Či noc? Jak může noc být růže? A věřila jsem, že ten světlý stín tisíc těch poupat sváže v kytici a já ji ráno zářit uvidím. Den však už dávno stál v mé světnici. Maminku budil můj spánek. Jak temně zazvonil o zem, když mi spad z tváře! Spíš, mami? Rozsviť! Pojď ke mně! Zní to jak nářek! A odevšad jsem slyšela jen tmu. Mé polštáře se proměnily v kámen. Pak jako by se blízko třpytil pramen, to chvěl se v matce pláč jak v lampě plamen, je to jak nůž, když na to vzpomenu. Rozsviť! Ó rozsviť! Ze sna jsem křičela často: Prostor se zřítil! Sundej mi, mami, ten prostor, tady, z obličeje a z hrudi! Studí! Musíš ho zvrátit a vrátit zas hvězdám. Nezdám se ti jak zazděná v hrobě? Tak nemohu žít, mít na sobě nebe. Ale mluvím to k tobě? Nebo ke komu, mami? Kdo je to? Kdo je to tam za záclonami? Léto? Či bouře?, řekni! Noc, mami?, Nebo den?... Den! Beze mne! Jak jen může být beze mne den? To už nikomu nechybím? To se už nikdo nezeptá po mně? To už na nás zcela zapomněli? Na nás!... Ale vždyť ty tam jsi, máš ještě všecko, cos měla. Pro tvůj obličej všecky věci se snaží vymyslit děj. Tvé oči, ať se sebevíc znaví, jen co si odpočinou, zas jdou a všecko ti dovypráví. Moje mi neřeknou nic. Moje květiny barvu ztratí. Moje zrcadla zledovatí. Řádky v mých knížkách se slijí v šeď. Mé vlaštovky budou marně teď kroužit a toužit po mých dlaních K nikomu, nikam nepatřím. Jsem opuštěna vším a všemi. Jsem ostrov. Cizinec A já jsem sedm moří přešel. Slepá Jak? Na ten ostrov?... Sem žes přišel? Cizinec Můj člun tě čeká. Neslyšíš, jak té tiše zve vanutí jeho korouhve? Pluji ti vstříc. Slepá Jsem ostrov. Mám samu sebe, a nechci víc. Jsem bohatá. Dřív, když ještě vedly ty staré cesty ve mně, vyježděné jak země pod žebřiňáky, já trpěla taky. Všecko mi šlo srdcem ven a pryč, tenkrát jsem neznala kam. Pak jsem je však našla všecky tam, všecky své city: to, co jsem, tam stálo v houfu, křičelo, tlačilo se a útočilo na mé zazděné oči, ty ale neodpovídaly. Všecky mé svedené žaly... Nevím, snad roky tak stály. Vím ale, že přišly pak týdny, kdy vracel se zástup, zlomený, sešlý a vlídný, a nikoho nepoznával. Pak mi ta cesta přirostla k očím. Zpět se už neotočím. Teď všecko obchází ve mně jistě a pevně. Jak ti, co už nemarodí, mé city si libují chůzi a po mně si chodí v tom temném domě mého těla. Ty starší si čtou, nejradši ve vzpomínkách. Ale ty mladší hlídají práh a u oken jsou. Co je tam cest a souhvězdí za tou skleněnou zdí! Mé čelo vidí, mé ruce čtou básně z rukou lidí, jež druzí nepřečtou. Mé nohy mluví s kamením i s loukou, můj hlas se s každým ptákem třepotá vysoko nad vřavou života. Není to úchvatné čtení? Všecky barvy jsou přeloženy do zvuků a vůní. A ony znějí líbezněji než tóny. Nač jsou mi knížky a lampa luny? Vítr listuje osikou a já vím, jaká slova tam zakleta jsou, a často si je tiše zašeptám – a jsou mým tajemstvím. A smrt, co utrhne oči jak dvě macešky a jde, mé oči nenajde. Cizinec (tiše) Vím. přel. L.Fikar |