Marie Majerová: Robinsonka Kapitola čtvrtá „Polívka by nebyla nejhorší," chválil podmiňovacím způsobem taťka a odhodlané polykal lžíci za lžící, co nabral z talíře. Blažena jedla jakoby z pilnosti a na čele jí stála kolmá vráska. „Nemohla jsem to dokázat tak, jak bych byla chtěla. Pořád se mi zdálo, že ta bramboračka nemá chuť ani maminčiny polévky pro tři, ani polévky pro tři sta v táboře. A přece jsem do ní dala všechno, co jsme my pomocníčkové paní kuchařce zchystávali!" Po pravdě jedla Blažena, jen aby dodala taťkovi odvahy. Jí samé nechutnalo, co ukuchtila. Ale taťka je ovšem poklad, on nehne brvou a pojídá, pojídá... „Nezapomněla jsi solit?" „Ha!" vykřikla Blažena. „Sůl! Sůl jsem dobýval z mořské vody, odpařuje vodu sluncem na pobřežních skalinách," zarecitovala Blažena se slánkou v ruce. A mluvila dále: „Tys myslil, že toto je sůl ze Slatinných dolů? Chyba lávky! To vzácné koření dobýval Robinson z mořské vody! Opravdu! Zapomněla jsem solit!" „Lépe nesolit než přesolit," otec se předstihoval v dobré vůli. „Tak to by bylo tedy překonáno," řekla Blažena, ale kolmá vráska nepřestávala rozdělovat její hladké, jemně zrůžovělé čelo. „A kaše?" odstrčil talíř pan Bor. „Kaše!" vzdychla Blažena. „Ona to není kaše, spíše nějaká guma. Pořád jsem čekala, že mi kaše uteče z rendlíka, že jí bude víc a víc, že jí bude tolik, až poplyne proudem a překročí práh a zaplaví ulici – ale to jsem si dala! Pohádky lžou, taťko! Kaše vůbec neutíkala, ale houstla a tvrdla, a teď ji ani nožem ne-ukrojíš!" Ostýchavě postavila Blažena doprostřed stolu rendlík, který jako by byl srostl se svým obsahem. Taťka se ho dotkl vidličkami, ale ty odskočily jako od pneumatiky. Ne, to se nedalo ukrojit ani na brat, to se nemohlo rozdělit, to se neodváží nikdo jíst! Blažena měla nešťastné oči a vzteklá, uzoulinká ústa. „Co s tím? Přece to nevyhodím, to je škoda!" Otec zaútočil na hmotu vidličkami. „Ne, myslím, že se to jíst nedá." Rozhlédl se, jako by hledal pomoc, opět se vrátil k rendlíku a nakonec se zeptal: „Máš ještě trochu mléka?" „Mám. Na ráno," hbitě odpověděla dcera, blažená, že aspoň něco dopadá kladně. „Zkusíme to spolu. To by bylo, abychom nedokázali uvařit kaši!" Posílili oheň několika polínky, mléko brzy zpychlo. Taťka nabral sběračku krupice a pomalu ji sypal do mléka, Blažka mezitím křepčila s kvedlačkou po dně. Kaše bublala, repetila, hudrovala; naskakovaly jí pukající boule, které se chvilkami rozprskly a stříkly taťkovi na kabát a Blaženě na tvář, až vyjekla a přimhouřila oči. Sběračka se vyprázdnila, taťka nalil polovinu husté bílé lávy na talíř, druhou polovinu nechal v kastrole. „Já si to vyškrábu!" chápala Blažka. „Dělej, jak rozumíš," usmíval se otec, „ale mně se zdá, že mamka kaši taky mastívala, a to rozpáleným máslem, dokonce trochu při-praženým, aby chuť nebyla tak mdlá – ale to my raději ani nebudeme zkoušet, vid!" „Já bych to jistě z-vorala!" přiznávala se statečně Bláža. Než se máslo rozpustilo, kaše zhoustla, takže již netekla, ale zůstala přece měkká, a Blažena se olizovala, stíhajíc taťku vděčnými a obdivnými pohledy. „Ne, co vy staří všecko nedovedete!" mlaskala. „Já to spíš uhaduji, než umím," řekl taťka, „to tak mnohé věci přijdou člověku samy." „Někomu přijde všechno samo," uvažovala Blažena. „Jako Novotná: ta, i kdyby ve škole spala, bude při zkoušení umět." „Večeři jsi koupila?" vyptával se opatrně pan Bor. „Koupila," přikyvovala horlivé dívka. „Koupila jsem ti, co sis přál: máslo a sýr." „A chléb?" „Taky! A sýr jsem koupila s takovým krásným jménem... Že neuhodneš ? Již jeho název budí skvělé představy." Taťka byl jat podezřením. Opatrně se zeptal: „Dám se poddat: řekni mi, jak se ten sýr jmenuje!" „S tebou není žádná hra. Dáš se poddat! Copak se někdo hned dá poddat a ani se nepokusí uhodnout? Taťko, ty jsi nudný! Koupila jsem ti sýr, při jehož jméně vidíš modřemodrou oblohu. Tak hádej přece! Zda znáš ten kraj, kde citróny se rdí?" „Gorgonzolu?" „Kdepak gorgonzolu! To slovo připomíná spíš rytíře v brnění než klenbu nebeskou. Ale já tě nechci napínat, hoříš-li to vědět. Parme-zán se jmenuje ten sýr. To je jméno! Zní jako parmské fialky, myslím foneticky, nikoli čichově..." „Parmezán! Ale děvče, to je přece sýr jen na posypání makarónů nebo pilafu, to nemůžeš přikusovat ke chlebu!" „Tak já jej nastrouhám a posypeš si chlebíček s máslem." „Čeho já se na tobě dožiju!" zvolal s líčeným zoufalstvím otec. „Vždyť z tebe bude ještě vymýšleč nových jídel!" „To se ví! Sendvič à la Blažena!" Terciánka uklízela stůl, nezkrušena a nezdolána. Stále si ještě představovala práci jako saň, které musí utínat hlavy. Nepozorovala, že z krku jedné uťaté rostou dvě nové, syčící a soptící plamenem. Oheň ve sporáku vyhasl, a když se Blažena sháněla po teplé vodě na nádobí, musila znovu podpalovat a přistavit hrnce. Hrnce! Jsou to hrnce, které si sama z hlíny vykroužila a vypálila v horkém písku. Musí s nimi zacházet opatrně, daly tolik práce! Chodila sem a tam, od dřezu ke kredenci, kam ukládala čisté nádobí a příbory. Pojednou se přistihla, že bezděky opakuje pohyby, které tak často u mamky vídávala, ale nevnímala; aspoň se tehdy domnívala, že je nevnímá – a hle, ony se jí nyní vybavily a přišly současné se vzpomínkou na obrys matčiny postavy, v jehož cestách a sledech, tolikrát opakovaných, nyní sama chodila. Dokonce stejná písnička, kterou si matka* zpívávala na přelomu dne, po poledni, které pro ni znamenalo vyvrcholení denního napětí a sklon k odpolednímu tichu, rozechvívala Blaženiny rty, a hlas, který probudila, zněl Blaženě stejným zabarvením jako hlas matčin. Mamko, drahá mamko, co bys tomu řekla, kdybys mě tu tak viděla? Ty, kterás mě od kuchyňské práce odháněla, ledažes mi dala přebírat rozinky – a ani jsem přitom nemusila hvízdat! Ledažes mi dala schroupnout syrovou brukev! Ledažes mi dala vylízat talíř od povidel! Byla bych si leckdy ráda něco sama ukuchtila, vzpomínala Blažena, koláčky ze syrových brambor na holé plotně nebo placičku z vejškrabku – ne! Nepustila jsi mě k plotně, říkalas, že ti překážím. Nenechalas mě nikdy nic dělat, protože bys to byla musila po mně předělávat, a to že je pro tebe dvojí práce. Mamko, maminko, vidíš-li ty mě tady hospodařit, není ti ani v nebi veselo! Blaženě bylo pojednou líto samy sebe. Oči se jí naplnily slzami, ale když se vyplakala, ulehčilo se jí. Začala se rozhlížet po bytě. Toto všechno je její panství – jenže je tu příliš mnoho prostoru! Mohl by ji přece někdo přepadnout! Třeba jsou na ostrově divoši! Třeba jsou tu dokonce lidožrouti! Ne, Blažena nedovedla být ani chvilku sama; prve tu byla s maminkou, teď je tu se svými představami. Měla sama k sobě ještě příliš blízko; to jen dospělí mohou své jednání pozorovat z odstupu a posuzovat je, schvalovat je nebo zavrhovat. Musí si postavit pevnůstku. Bláža zkoumala pohledem, z čeho by ta ohrada mohla být snadno vystavěna. Pevnůstku? Raději stan! Jako v táboře! Velbloudí pokrývka se znamenitě hodí. Kostru ze dvou židlí – nádherné! Sotva se Blažena uvelebila v stanovém krytu, ozvalo se zaklepání na dveře. To se hodilo do hry, a tady to bylo vítáno, vždyť jsme-li bezpečně ukryti, nikdo vítanější než nepřítel! Ale to bylo zaklepání na opravdové dveře a za dveřmi patrně stál skutečný člověk, nikoli smyšlený zákeřník, a to bylo horší. Blaženě se rozbušilo srdce. Chvilku zatajila dech, pak šla po špičkách až k samým dveřím, přesvědčila se o tom, že bezpečnostní řetěz je dobře zavěšen, a pak najednou vykřikla nesvým, ječivým hlasem: „Kdo je tam? Tady není nikdo doma!" Sama doma! Neřekla, že je sama doma. Ta dvě slova měla v sobě vyhrůžku a byla jakoby zárodek všelikého nebezpečí. Sama doma! Na dně hlubokého jezera nebylo tísnivěji, uprostřed pouště nebylo osamě-leji, v pralese nebylo opuštěněji. Může se k ní někdo dostat ? Může vypáčit zámek ? Vyrazit dveře ? Nebo je zapálit? Naslouchala, zadržujíc dech. Na chodbě bylo ticho. Zmocnila se jí hrůza. V tom tichu jako v písku se pojednou rýsovala stopa lidské nohy na pustém ostrově. Stopa! Stopa cizího člověka. Blažena trnula. Byla spoutána očekáváním, co se stane. Jak nepřátelskou tvář měly pojednou dveře, ty dveře, které do té chvíle byly jen laskavou náručí, vždy ochotně se otvírající jejímu spěchu, jejímu hladu, její únavě! Jak jsou teď tajemné! Délka času byla naměřena krátkostí jejího dechu. Osvobodila plíce ze zajetí a unikající výdech zněl tak hlasitě, že jej bylo jistě slyšet za dveře. Co bude? Ozvalo se nesmělé, nyní skoro nehmotné zaťukání a s ním zároveň šepot, jako když se rozševelí stromy: „Blaženko, co je ti? Tady je – to jsem já, Tonička, vařím u starého pana stavitele, co bydlí vedle vás. Slyšela jsem tě plakat, a tak jsem přišla –" Tonička! Blažena nikoho v domě neznala. Mamka žila jen pro domácnost a s nikým se nedružila. Jakápak Tonička! „Co chcete? Já vás neznám," promluvila Blažena do klíčové dírky. „Ale já znám tebe. Máme kuchyň hned vedle vaší, a tys plakala tak usedavě, že jsem té slyšela. Bála jsem se, aby se ti nic nestalo." „Děkuji," vykřikla Blažena a ušklíbla se. O ni se nemusí nikdo starat, a aby ji ta Tonička už nikdy neslyšela plakat, na to si dá teď dobrý pozor. S ní, s Robinsonkou, ať se divoši nezabývají, ona si již ve všem sama poradí. Nepotřebuje cizí rady a cizí útěchy. A vůbec už nikoho nepustí na svůj ostrov, to by bylo! „Tak sbohem!" zaznělo za dveřmi. „Děkuji!" Blažena to slovo křikla podruhé až příliš nahlas, neboť vzápětí bylo slyšet lehké kroky a tiché zaklapnutí kliky v sousedových dveřích. Bláža se vrátila, ještě celá naježená, do bezpečného úkrytu ve stanu. V šeru proťatém jediným světlým výsekem hladila svoje rozrušení jako koťátko: neboj se, maličká, nic se ti nestane! Cizí lidé vcházejí do naší bolesti vždy jako nepřátelé, i když jsou plni soucitu, i když přicházejí s ochotou – jsou nám nevítáni již proto, že se s námi nemohou rozdělit o žal; i s nejlepší vůlí stojí toliko vedle něho, aniž jej umenší, aniž jej zmírní. Blažena se na návštěvu zlobila i proto, že ji tak vylekala. Neodpustila Toničce ani to, že Blaženu znala, kdežto Blažena neznala ji, že ji slyšela plakat, že ví o její slabosti a bude o tom třeba povídat lidem v domě. Ale jen ať to zkusí! Blažena nabije pušku ptáčnici a střelí ji dobře mířenou ranou do čepice! Majerová, Marie: Robinsonka, ČSS, Praha 1973