Felix Háj: Školák Kája Mařík

Felix Háj: Školák Kája Mařík

Díl I., kapitola 9

Popeleční středa
Únorový sníh byl lepší než prosincový. Za městem byly klouzačky, srdce se na ně smálo. Kája vždycky říkal „jen chviličku", ale když se rozběhl lesklou plochou dolů, utíkal do vršku jako o závod, jen aby se mohl ještě chvíli klouzat.

Kovářův Ferdík přitáhl sáně. Takové masivní, těžké, pobité železem. Kája si je prohlédl, potěžkal, a potom rozhodl: „Na tomhle vás musí sedět aspoň osm, aby se to rozjelo, ale já už musím domů."

Šel, ale hlavu i duši měl plnou smutku. U nich na dvorku je tolik dřeva. Ale kdyby poprosil: „Tatínku, udělejte mi sáňky," tatínek by jen mávl rukou. „Ještě by sis někde zlámal nohu!"

Přišel domů. Tiše a bez pobízení udělal všechno, co měl za úkol. Potom zahájil vyjednávání: „Maminko, já vás mám rád."

„Já tebe taky, Kájo, zvláště když jsi tak hodný, jako dnes."

„Já vás mám, maminko, radši."

„Myslíš? A co vlastně chceš?"

„Vida," pomyslel si Kája. „Už je to venku. Zas už maminka uhodla, že něco chci."

„Já bych, maminko... víte, Ferdík má krásné sáně. Na osm..."

„Hm," řekla maminka krátce. „A ty bys chtěl také takové? Kdybys nebyl takový divoch! Vždyť ty by sis polámal nohy! Copak Ferdík! Ten jistě jezdí pomalu."

Kája zahryzl bílé zoubky do černého chleba, na který mu ukáply i dvě slzičky. Koukl se po mamince a zeptal se: „Vy jste, maminko, nikdy nejezdila na sáňkách?"

„Kdepak, Kájo, kdepak!"

„Proto," řekl Kája. „Jinak byste věděla, že na sáňkách se nemůže jezdit jinak, než rychle."

Hajný se vracel z lesa.

„Kájo, máš jít se mnou k pánovům, a hned!"

Kája si jen otřel pusu a vyšli. Pan lesní ho pohladil po hlavě a řekl: „Není to nic platné, pan doktor poručil, aby se Zdeňka hodně pohybovala. Aby sáňkovala, koulovala se, a tak myslím, že by s Kájou mohli sáňkovat na malém vršku u městečka. Vím, že na ni dá Kája pozor, ale musí mu slíbit, že jinam s ní nepůjde, než právě tam. Podívej se, Kájo, co říkáš těmhle sáňkám?" Otevřel komoru a vynesl odtamtud rohačky. Kájovo srdíčko zabušilo hlasitěji. To byly sáňky! Hlazené, ohýbané dřevo, sedátko proplétané sem tam vzorem, jako maminčin nedělní salup. Lehké. Vždyť je vzácný pán pozdvihl jako pírko.

„Já si myslím, že by se nám na nich moc pěkně jezdilo. Ale měl bych je dřív vyzkoušet."

„Tak si je vezmi domů! Zítra máte odpoledne prázdno, vyzkoušej je a pak přijď pro Zdeňku! Služka půjde s vámi k městečku. A dobrou noc."

Kája za sebou táhl sáňky, a zdálo se mu o nebi. Tatínek je chtěl nechat v síňce, ale Kája tolik prosil, až mu dovolil, aby si je postavil k postýlce. Sotva ulehl, pomodlil se. Pak vyskočil z postýlky a drmolil ještě Otčenášek.

„Za kohopak ještě, Kájo," ptala se maminka.

„Aby někdo ty sáňky neukradl."

Držel na nich ruku, spal trhaně, a každou chvíli se probouzel. Maminka už spala, tatínek u stolu něco psal. Kája si tiše sedl na postýlce a sahal do kapsičky na bundě, která ležela na židli vedle postýlky. Vytáhl motouz, ovázal si jím ruku a přivázal ji k sáňkám. „Kdyby je někdo chtěl ukrást, probudím se."

A pak už zavřel oči klidněji. Za chvíli však křičel ze sna, škubal rukou, a když k němu přišel tatínek, odvázal mu ruku, aniž se Kája probudil. Pak teprve klidně spal.

Druhý den odpoledne vyzkoušel sáně. Jezdilo se na nich znamenitě. Zdenička si libovala. Tvářičky jí zčervenaly a Kája na ni dával pozor, aby nevypadla. Až do myslivny ji pak dovedl a ona už ve dveřích křičela, že má hlad. Vzácná paní dala Kájovi dobrou svačinu a celý balík všelijakých dobrot s sebou a pošeptala mu do ucha:

„To za to, žes donesl Zdeně sněženky. A za to ostatní."

Ano. Kája se stal v životě choulostivé Zdeňky důležitým činitelem. Přilnula k němu celým svým dětským srdíčkem.

Řekl-li pan lesní: „Povoluje to, zítra asi už nebudete moci sáňkovat," řekla Zdeňka: „To až co řekne Kája!"

Když se na krajinu snesl uplakaný březen, sáňkování přestalo. Pan farář řekl ve škole: „Ještě den, a přijde Popeleční středa – začátek čtyřicetidenního postu. Přijdete si do kostela pro popelec. Udělám posvěceným popelem na vašich čelech křížek na znamení, že i vy musíte být v té době hodní. Lepší, poslušnější, než jindy."

Kája poslouchal se zatajeným dechem. A jak přišel domů, ptal se maminky: „Víte, že bude za den Popeleční středa?"

„Jak bych nevěděla. Půjdeme s tatínkem taky do kostela. Když jsem byla mladá a byla jsem ještě doma, o masopustním úterku bývalo v hostinci veselo. Ale když pod okny zatroubil ponocný na roh dvanáctou, vstal pan purkmistr a řekl: „Teď domů, chaso! Začíná svatý půst." A všichni se tiše rozešli a druhý den o sedmé si všichni přišli do kostela pro popelec. Nebožtík dědeček z večera toho dne vzal poslední šňupeček a potom dal piksličku babičce s prosbou: „Schovej to maminko, zamkni! Dočkám-li se, o Bílé sobotě po Vzkříšení si šňupneme oba..."

Kája dobře nerozuměl, ale cítil, že přeměna v církevním roce je velice vážná. Maminka v úterý sundala velký kříž z kuchyně a malý z přístěnku, omyla je, a tatínek přinesl z lesa zelenou chvoj, rozřezal ji na drobné větvičky, přibil do podoby a velikosti kříže na zeď, jako by pod kříže uchystal kobereček. Teprve pak je pověsil a oba při tom řekli: „Aby Ti Pane Ježíši, bylo na kříži měkčeji!"

Maminka dříve zpívala čerstvé, veselé písničky, ale o Popeleční středě zpívala jen smutné a vážné. Kája šel s rodiči do kostela. V řadách už stály a poklekaly děti kolem mřížek. Když došlá řada na něho, přiklekl také k mřížce se žhavým přáním: „Jen aby mi dal pan farář hodně popela na čelo, aby mi to vydrželo, než přijdu domů!"

A pan farář, jako by to věděl, nabral mezi prsty z cínového podnosu popel, a Kája cítil drobný prach padat až přes oční víčka. Přivřel oči a po paměti šel k východu. Cítil se blaženě. Bylo mu dobře a zdálo se mu, že je důležitější než dřív. Připadal si už jako velký. Když si vzpomněl na fialové plátno s velkým bílým křížem uprostřed, které zakrývalo celý oltář, vzdychl si: „Jak je to všechno krásné! Ale jen aby mi ten křížek na čele vydržel do večera. Tatínkovi se setře kloboukem, mamince šátkem, ale já mám raději čepici v kapse a budu dávat velký pozor, aby mi to znamení vydrželo co nejdéle."

Protože šel s očima přivřenýma, sotva vyšel z kostela, vrazil loktem do staré paní Trempové. Hned se zdvořile začal omlouvat: „Já nerad, teta," ale než domluvil, už cítil její kostnatou ruku na svých zádech. A z jejích úst se řinulo jako z vodopádu: „Ty lesáku, ty Indiáne, ty divochu bezbožný, jen počkej, až potkám hajnýho, já mu povím, jakého má darebu. Kluk uličnická, schválně do mne vrazí!" A její ruka Se zvedla k nové ráně...

Ale Kája už nečekal. Horké, lítostivé slzičky ho pálily pod víčky. Vždyť on přece nerad! A proč ona tolik křičí a zlobí se?

Běžel do školy. Povznesená nálada v jeho srdíčku plakala. Ve škole ostatní děti povykovaly, ale Kája si sedl na své místo tiše. Z obou dlaniček udělal stříšku nad čelem, jen aby mu nikdo popel nesmazal. Vojta Brabenců největší uličník ve třídě, se zeptal: „Proč si držíš ruce nad čelem?"

„Aby mi nikdo nesmazal popelec," řekl Kája upřímně. „Rád bych jej přinesl takhle čerstvý domů."

Oči Vojty Brabence se zaleskly zlobou.

„A ukaž, máš to hodně znát?"

Kája odkryl čelo, ale než se nadál, Vojtěch nasliněnou rukou mu přejel přes čelo a vykřikl: „Tak, už nemáš nic, abys věděl!"

Když pan řídící vešel za chvíli do třídy, viděl Káju s Vojtěchem v křížku. Poprvé viděl Káju prát se. A podivil se. Kája, dítě lesa, ale poddajné jako tvárná hlína, s dobrým srdíčkem, ten Kája, který byl chloubou jeho třídy – se teď pere a k tomu s největším uličníkem ze třídy? A tak houževnatě! Ostatní udělali kolem nich půlkruh a planoucíma očima pozorovali, jak rvačka postupuje. Bylo to tak napínavé, že nikdo ani neviděl, že přišel pan řídící.

Utvořily se dvě skupiny. Z jedné bylo slyšet:

„Kájo, nedej se!"

A z druhé:

„Vojto, dej mu!"

Kájovi svítily oči, tváře měl červené až k čelu. Vojta byl o celou hlavu vyšší. Byl „repetent", opakoval už druhým rokem první třídu. Zlostí byl celý bledý, když pozoroval, že Kája, ačkoliv byl menší, uhýbá jako lasička jeho ránám a prohýbá se jako vrbový proutek. V Kájových pěstičkách bylo síly dost. Vždyť doma nosil vodu, štípal dřevo, nosil trávu. A právě proto při vstupu pana řídícího zachytil konečně obě Vojtova zápěstí, pevně je stiskl, točil jimi do půlkruhu. Děti, které viděly Vojtovu porážku, začaly sborem volat: „Kája vyhrál!"

Vtom pan řídící pokročil až mezi ně. Kája pustil Vojtovy ruce, zahanbeně a s rozpaky se podíval na pana řídícího. Vojta zarputile, posupně si prohlížel špičky svých bot. Ostatní se rozběhli na svá místa.

Pan řídící, jako by dnes měl vlčí mlhu. Hodně zblízka se díval Kájovi do obličeje a řekl: „Tak ty se Kájo umíš takhle prát? To jsem ani nevěděl. To bude mít maminka malou radost, až jí to napíšu."

Ale Kája se svezl do první lavice a hořce se rozplakal. Trvalo to dost dlouho, než se pan řídící z trhaného Kájova vzlykání dověděl, že Vojta mu utřel popelec a že si ho chtěl přinést domů čerstvý. Pan řídící přesto, že byl už starý, nezapomněl, že také on býval mladý a také se někdy popral s kamarády. Pohladil lehce Káju po hlavě a řekl: „Měl jsi počkat, Kájo, a říci to mně. Je nehezké se tak prát! Je mi to líto za tebe." Ale Kája plakal čím dál usedavěji, až pan řídící řekl přísně: „Už dost! A bude ticho!"

Kája zvedl uplakané oči, potlačil pláč a řekl vzlykaje: „Já už budu ticho, prosím, ale když já teď nemám popelec, a měl jsem takovou radost, že si jej přinesu domů čerstvý. Měl jsem takový hustý a tmavý. Pěkně vás prosím, pane řídící, já bych si doběhl do kostela pro jiný!"

Díval se s takovou pokorou na pana řídícího, že mu dovolil: „Běž, ale hned ať jsi zpátky!"

Kájovy rty se usmály, poslední slzičky dopadly na lavici, a už byl ze dveří: „Tak ano, budu pospíchat."

Když se po chvíli vracel, už se zase usmíval, a temný popelcový křížek se mu černal na bílém čele. Vojta stál na hanbě a pan řídící právě dopověděl poslední slovo svého napomenutí.

Kája usedl do lavice.

„Pěkně vám děkuji, pane řídící." V kostele už byl jenom velebný pán, tak jsem mu řekl: „Já už jsem tu, prosím, byl už jednou, ale Vojta Brabenec mi popel utřel. A já jsem tuze naříkal. Pan řídící mně poslal ještě znovu."

Jak děti vyšly ze školy, nejvíc pospíchal Kája. Ale teta kovářka byla před kovárnou a volala: „Kájo pojď sem! Já nemohla pro popelec, moc mne bolí nohy, pojď, dám ti vdolek s hruškovým povidlím, sypaný tvarohem, pokapaný smetanou, a vezmu si ždibec popele od tebe!"

Ale Kája uháněl a v běhu volal: „Já, teta, nemám kdy. Líhnou se nám housata!"

Kovárka zavrtěla nedůvěřivě hlavou: „Že by už? To není ani možná! To si ten kluk určitě vymýšlí a mne starou osobu, má za blázna. No počkej, jen co se uvidím s hajnou!"

Kája poskakoval přes pařezy a myslil si: „Teď jsem lhal, a to už vím napřed, že teta bude žalovat. Radši to doma hned řeknu." Vběhl do dvorka: „Maminko, teta kovářka chtěla ode mne popelec, a já jsem řekl, že musím domů, protože se nám líhnou housata."

Maminka řekla: „Ten konec sis mohl nechat, protože je to lež. A jestli nepřestaneš lhát, nebudu tě mít ráda, Kájo. Odvykni si lhát!"

Vtom vcházel tatínek. Kája věděl dobře, kloboukem si setřel popelec, maminka šátkem. Jen on ho měl neporušený.

Maminka poslala Káju pro vodu a on zapomněl přivřít dveře. A proto zaslechl, jak maminka povídala: „Teta kovářka si chtěla vzít od Káji popelec. Jako by si nemohla dojít sama! Všechno svádí na bolest v nohou, ale běhat po městečku a sbírat klepy, to ji nohy nebolí! Ale Kájovi domluv. Řekl, že se nám líhnou housata. Zase lhal!"

Ale pak se nějak stalo, že tatínek zapomněl Kájovi domluvit.

Když Kája večer ulehl, pomyslel si: „Vida, tak ona teta taky lhala. Když velcí pořád napomínají nás malé, neměli by lhát nejdříve sami."

Nebyl by to ani kluk, kdyby si nevzpomněl naposled na to, jak Pepík Kučerů ze třetí třídy na něho dnes odpoledne zavolal, když, vycházeli ze školy: „Kluci, koukejte, to je Kája Marik, co dnes přepral Brabencovic Vojtu!"

Háj, Felix: Školák Kája Mařík, TJ Bohemians, Praha 1990