Jaroslav Foglar: Záhada hlavolamu Ježek v kleci „Tak se prý ukázal zase ježek!" volal Jarka Metelku, když přiběhl do klubovny, kde mělo být právě začato šesté číslo TAM-TAMU. Mirek prudce zdvihl hlavu, skloněnou až dosud nad různými lejstry. „Co budeš povídat!?" vykřikl pochybovačně i překvapeně zároveň. „Ježek v kleci? To snad není možné!" „Ano! Je! Také jsem tomu nechtěl věřit!" vykládal Jarka dále. „Ale říkal to Standa Bártů a ten nikdy nelže. Dole u tržnice je toho prý plno, každý o tom mluví!" Mirek začal kvapně skládat papíry a všechny potřeby, které zde byly připraveny k výrobě šestého TAM-TAMU, a vzrušením skoro až křičel: „Ale to musíme přesně vyšetřit, co, kde a jak, to bude přece něco pro TAM-TAM! Hned tam jdeme, nechtě všeho!" Jeho spěch a nedočkavost nakazila všechny ostatní. Ale nebylo divu, „ježek v kleci" byl starý a podivný případ, který nadělal ve městě za minulá léta hodně vzruchu. Ježek v kleci nebylo žádné zvíře, jak by se snad dalo soudit podle toho zvláštního názvu, který dovedl Rychlé šípy přivést z klidu. Ne – nebylo to docela nic živého! Říkalo se tak jakémusi kovovému podlouhlému pouzdru, které mělo po celém svém povrchu podélné otvory, jdoucí od jednoho konce pouzdra k druhému. Některý výřez byl skoro neznatelně užší než druhý, jiný opět širší. Také na obou koncích pouzdra bylo po jednom kulatém otvoru. Takový popis se alespoň zachoval. Uvnitř tohoto podivného neotvíratelného pouzdra byla hvězdice, rovněž kovová, s rohy na všechny strany. Pohybovala se v pouzdře volně, zvonila o ně svými rohy při každém vzetí do ruky, ale nebylo možno, aby úzkými otvory prošla z pouzdra věn. Bylo to naprosto vyloučeno! A přece se prý občas hvězdice dostávala ze svého kovového vězení ven! A pouzdro při tom nebylo nijak porušeno, ani hvězdice nijak rozložena nebo rozlámána. Když jisté rohy hvězdice byly zaměřeny k určitým otvorům v pouzdře a všelijak nakláněny a vytáčeny v různých úhlech, zatím co ostatní rohy hvězdice chvílemi vyčnívaly z pouzdra jinými jeho otvory ven, podařilo se hvězdici jedním z otvorů pouzdra hladce vyklouznout ven a podobným způsobem se opět dostat zpět! Vzhledem k počtu rohů hvězdice i k množství otvorů v pouzdře a skoro nevyčerpatelné možnosti pohybů hvězdice v něm naskýtaly se snad statisíce a statisíce různých postavení hvězdice v pouzdře. A z těch nekonečných možných kombinací jen jedna byla správná – a ta umožňovala hvězdici proklouznout ven i dovnitř. Tento hlavolam, vzácný to starožitný kousek neznámého kovopracovníka, byl jistě stvořen pro tříbení mysli a pěstování trpělivosti. Jiný účel mu nebyl přikládán. Kdysi, prý před mnoha lety, žil v městě podivný hoch, jemuž ježek v kleci patřil. A ten jediný prý uměl dostat hvězdici z pouzdra ven. I někteří otcové nynějších hochů o tom vyprávěli. Pak ten podivný chlapík zmizel. Snad se odstěhoval, snad umřel – to se v ústním podání nedochovalo. A s ním zmizel i hlavolam. Potom se prý po letech ježek v kleci ještě někde objevil, snad vykopán v zemi při přestavbě nějakého dvorku nebo při čištění podstřešních půd, a bylo o něj svedeno několik velikých bitev mezi tehdejšími Druhostraníky a hochy ze Stínadel, kteří si říkali a dodnes říkají Vontové. A ježek v kleci zmizel zase. Jeho krátké objevení se, spojené s různými nevysvětlenými okolnostmi, podobalo se blýsknutí jehly v kupě sena při hledání. Na tajemný hlavolam, po kterém kdysi toužili všichni hoši a děvčata z města a který onen chlapík, jeho záhadě tak rozumějící, nechtěl dát za živý svět, se pomalu zapomínalo. A zapomnělo by se snad docela, kdyby někdy, jak léta míjela, občas některý z chlubitelů, který chtěl na sebe upozornit, nezpůsobil planý poplach zprávou, že někde u někoho ježka v kleci zahlédl. „Nejhůře při tom dopadl Marynčák," vykládal cestou k tržnici Mirek spíše k Jindrovi Hojerů než k ostatním. Jindra se totiž přistěhoval do města teprve před třemi roky a neznal skoro nic z událostí, jež se zde sbíhaly dříve. „Roztroubil do světa, že o ježku v kleci ví, a dokonce dělal takové všelijaké narážky, jako kdyby hlavolam měl u sebe! To už jsou čtyři roky. Celé město tenkrát bylo vzhůru a o Marynčákovi i jeho nálezu se mluvilo od rána do večera." „A měl ten Marynčák ježka opravdu?" ptal se dychtivě Jindra. Mirek zavrtěl hlavou. „Starou bačkoru měl a žádného ježka! Vontové by jej od něho dostali, kdyby byl u něj! Přišli k němu a žádali, aby jim ježka vydal dobrovolně. Patří prý do Stínadel, kde se poprvé objevil. Marynčák byl trochu poplašený. Víš dobře, že Vontové jsou zvláštní kasta a že není radno si s nimi něco začínat. Ale pak si snad myslil, že se mu nemůže nic stát nebo co – a tak se jen pořád smál, všelijak se vykrucoval – no – a pak to začalo! Vontové šli za ním všude jako stíny. Vracel se domů po každé s modřinami, celý potlučený. Byl přepadáván na cestě do školy i ze školy, a ještě když už vcházel do domu, kde bydlil, vrazil často na něho ze vrat některý z Vontů. A pořád ho vyzývali, aby jim ježka odevzdal, jinak že se jeho utrpení neskončí. Marně se Marynčák zapřísahal, že hlavolam nemá, že tu zprávu rozhlásil jen žertem. Vontové mu nevěřili! Trvalo to hrozně dlouho! Snad čtrnáct dní, nepamatuji si už přesně. Pak se o všem dozvěděl Marynčákův otec a vyhrožoval Vontům policií. O dva z nich přerazil jednou hůl, když si Vontové troufli na Marynčáka i v jeho doprovodu! Vontové se nezalekli ani dospělého člověka. Marynčákův tatínek tedy celou věc skutečně udal. Přechody ulic ze Stínadel k nám byly obsazeny policejními hlídkami. Marynčák sám chodil do školy i ze školy pod dohledem „Dlouhého v přílbě"* a mimo školu nikam nechodil. Směrem ke Stínadlům se neodvážil ani pohlédnout!" Tady se Mirek ve svém hovoru odmlčel, ale Jindrovi to nestačilo. „A jak to dopadlo? Co se pak stalo?" dorážel na Mirka. Rychlonožka převzal vyprávění. „Nu – to pak už bylo všechno," řekl. „Vontové zase zmizeli ve svých stínadelských uličkách. Marynčák měl pokoj a žlutý špendlík na Druhé straně nebyl spatřen snad půl roku." Žlutý špendlík byl totiž odznakem Vontů, hochů ze Stínadel. Obyčejný špendlík, se skleněnou žlutou hlavičkou, byl jimi nošen vždy a za každých příležitostí na klopě kabátu či na tričku nebo košili. Chlapci ze Stínadel se nikdy nemíchali mezi hochy jiných čtvrtí města. To byla kasta sama pro sebe, pyšná, výbojná, pro všechny ostatní záhadná a nechápaná, i obávaná. Svůj název Vontové dostali stínadelští hoši podle Vojtěcha Vonta, podnikavého chlapce, který před mnoha a mnoha lety sdružil všechny hochy ve Stínadlech do společného zápasu proti všem nactiutrhačům z jiných čtvrtí města. Název čtvrti Stínadla dával totiž mnohým posměváčkům z okolí příležitost k všelijakým špičatým poznámkám o hanebné minulosti této čtvrti a stínadelští hoši se cítili právem uraženi, roztrušoval-li někdo o nich, že bydlí na bývalém popravišti, nebo že jsou potomci popravčích mistrů, s nimiž není radno se stýkat. Byly to slavné a veliké řeže pod vedením samotného Vojtěcha Vonta v těch zapomenutých letech! Mnohý z otců dnešních hochů ještě o nich povídal a Vojtěcha Vonta osobně znal! Pak Vont vyrostl, ale jím vytvořené semknutí všech stínadelských hochů nepovolilo. Vybral za sebe schopného nástupce, mladého odvážného chlapce, který se postavil v čelo stínadelských. A třebaže potom již hlavní jejich činnost nezáležela v bitkách s hochy jiných čtvrtí, bylo ve Stínadlech pro Vonty – jak se nazývali tamní hoši na památku prvního své náčelníka – stále dost práce i zábav. A vždycky, když ten, kdo stál v jejich čele, dorůstal, vzdal se svého náčelnického místa, tak jako to udělal kdysi Vojtěch Vont. Někdy byla volba nového Velkého Vonta, tj. náčelníka, spojena s vnitřními rozbroji. Bylo více zájemců na toto místo a mínění o nich se různilo. Když ani slovo odstupujícího Velkého Vonta nerozhodlo, pak zpravidla nastával boj mezi hochy, dychtícími po náčelnictví. Způsob a předpisy boje byly známy jen nejbližším spolupracovníkům Velkého Vonta. Ostatní se o nich spíše jen dohadovali, kombinovali z kusých a neochotných narážek těch, kteří byli při tom. Také o odznaku a symbolu, který si Velcí Vontové při svém střídání předávali jako doklad toho, že jedině oni dva jsou Velcí Vontové, jeden odstupující, druhý přicházející, nebylo mnoho určitých zpráv. Ale za území Stínadel se nedostalo ani to málo, co bylo ve Stínadlech obyčejným Vontům známo o těch věcech, týkajících se Velkého Vontství. Stínadelští měli tuhou kázeň a střežili svou tajuplnost proti všem ostatním čtvrtím města dokonale. Kdo byl jednou Vontem a přestěhoval se ze Stínadel, ztrácel vontskou příslušnost, nesměl již nosit žlutý špendlík, ale rád se do Stínadel vracel. A svým novým kamarádům v novém bydlišti neřekl ani slůvko z toho, co se týkalo Vontů. Každému bývalému Vontovi stačil zcela jen tajený údiv těch, kteří Vonty nikdy nebyli, a jejich marné lákání, aby jim něco vyprávěl z tajemného vnitrozemí stínadelských uliček a zákoutí. Ostatně ve Stínadlech bydlili pouze samí starousedlíci, kteří se jen velmi neradi stěhovali. Opravdu, na prstech jedné ruky dali by se spočítat hoši, kteří musili za poslední rok odložit žlutý špendlík, protože už nebydlili ve Stínadlech. Také o Vontech se teď Rychlé šípy rozpovídaly na své cestě k tržnici, která byla právě na hranici Druhé strany a Stínadel. „Vždycky mně vrtalo hlavou," uvažoval nahlas Jarka, „jak se například ti Vontové svolávají, nebo jak se dorozumívají, když je něco nutného, co je zapotřebí sdělit! Vždyť ve Stínadlech jsou snad stovky Vontů. A je tak těžké se tam vyznat! Myslím, že tam musí zabloudit i Dlouhý v přílbě. Každá ulička se tam točí jako šnek, samé schůdky, kouty, plácky a zase průchody." „Máš pravdu"' doznával Mirek. „Některá ta zákoutí nejsou značena ani na plánech města." „To se nám snad všechno jenom tak zdá," řekl Červenáček, který měl dnes výjimečně zamlklou náladu. „To jenom my si myslíme, že se tam nikdo nevyzná, protože vlastně žádný z nás ve Stínadlech ani pořádně nebyl!" Opravdu. Do Stínadel nikdo z hochů jiných čtvrtí nechodil, vždy tam číhalo nebezpečí ze strany Vontů. Byli hoši, v městě narození, kteří ve Stínadlech nebyli ještě nikdy! Jiní je jen proběhli, nebo jimi prošli s rodiči nebo jinými dospělými. A vniknout do Stínadel bez nich byl odvážný počin. Každý vetřelec byl Vonty brzo poznán, nepomohl ani žlutý špendlík, připíchnutý na klopě kabátu pro oklamání Stínadelských. *Tak říkali na Druhé straně policistovi. Byla to docela čestná přezdívka, obdivující vysoké postavy strážníků. Foglar, Jaroslav: Záhada hlavolamu, Blok, Brno 1968