Božena Benešová: Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová Ve dveřích do pokoje stál pan Láb, opíral se o silnou hůl, která měla rukověť omotanou kousky flanelu, a natahoval Věře vstříc volnou ruku. Chytla se jí a vešla do světnice. Okno, ještě před okamžikem dokořán otevřené, bylo teď zavřeno a roztrhaná roleta pouštěla sem světlo divně rozptýlené, tu tam paprsek, až oči bolely, a jinde sklepní tma. Rozhlédla se namáhavě. Cestovní památky pana Lába byly asi zavřeny ve veliké skříni na protější stěně, protože to, co rozeznávala kolem sebe, nebylo památností žádnou: železná postel se zmuchlanými peřinami, u okna křeslo s koženým povlakem, pak ještě police s několika knihami a prádelník, na němž bylo rozestaveno pár podobizen, a pak už nic, pranic. Nemohla utajit zlého zklamání. Dávno sice cítila, že všechny památky patří do muzea a muzeum že je cosi hloupého, co nájemníky připravuje o byty, ale vzhled tohoto brlohu zarazil ji přece. V celém chmurném domě, kde bydlila s babičkou, prostřed starých, churavých nájemníků, neznala ani jediného pokoje tak zpustlého. Pan Láb nepustil její ruky a nepřestal se dívati na její tvář. „Ano. ano, holoubku," řekl, „zchudne-li šlechtic, podobají se všecky jeho krásné věci veteši, neboť po veteši pozná jich jen znalec, stála-li v zámku nebo v selské chajdě," mínil s tváří učitelskou. „Vy jste šlechtic?" užasla Věra a podívala se na pana Lába tak zkoumavě, jako on se dosud díval na ni. Stál tu před ní nevelký pán, v odřeném županu, na němž se na silném stříbrném řetízku pohoupával krásný, stříbrný lorňon, který znala mnohem dříve než jeho majitele, ale jinak, hleď jak hleď, nic šlechtického na něm neviděla. A přece věděla dopodrobna, nejen jak vypadal starý don Manuel a jak Elvířin přísný poručník, ale věděla také, že šlechtici v Čechách vypadají docela jinak. Pán zdejšího zámku býval prý až do převratu knížetem a jeho nynější správce baronem, ale teď nosí bývalý kníže zrovna takový zelený klobouk i kabát jako všichni myslivci a bývalý baron si dává šít obleky u Vojtova otce. To tedy nejsou žádní parádníci, ale jinak vypadají přece než pan Láb v tom županu, který se trhá u obou rukávů a je pokapaný, ani se nedá rozeznat, zda mastnou polévkou nebo svíčkou. „Ne každý, kdo žije v zámku, je šlechticem, ne každý, kdo chodí světem jako prostý občan, je bez ctností přímo knížecích. A stane-li se pak, že takový muž žije po léta v kruhu vznešených aristokratů a osvojí si jejich způsoby, nepřehání jistě, nazve-li sám sebe šlechticem. Rozumíš tomu, holčičko?" „Rozumím," přikývla horlivě. Pan Láb se hostitelsky usmál, sundal rozbité umyvadlo z rozbité židle, pokynul Věře, aby usedla, a sám se posadil do křesla. „Ty jsi vůbec dívka neobyčejně chytrá, to jsem poznal hned, když jsi mi řekla, že potřebuješ španělské věty. Kdypak se to stane, aby se nějaké sličné poupátko zajímalo ještě o něco jiného než o studenty, hezké hadříčky nebo sladké bonbóny?" A jeho úsměv byl stále vlídnější a chápavější. Věra se zarděla a dech se jí zrychlil velkým potěšením. „Já jsem teprve vychodila obecnou," přiznala se nerada, velmi nerada. „Ale, ale," podivil se a paprsek mu tančil po usměvavých rtech. „A já jsem se domníval, že je ti už skoro čtrnáct! Ostatně co na tom? Stupeň dospělosti měříme my, lidé zkušení, ne tělem, nýbrž především duchem. Ty, Věruško, jsi již zralá dost, abys poznala třeba nejhlubší tajemství životní. Pověz mi tedy upřímně, co považuješ za nejhlubší tajemství životní?" Poslední slova zašeptal, vztáhl pevnou masitou ruku, laškovně zatáhl Věru za ucho a pak všemi prsty přejel zvolna její rameno i její paži, utkvěl na lokti a pevně jej tiskl a zase tiskl. „Nuže, dovím se to? Buď jen upřímná, mé drahé dítě, a já tě poučím, vždyť já vím, kolik ušlechtilé zvědavosti je v každé mladé duši a jak prahne po takovém poučení." A zase byl jeho úsměv dychtivě chápavý a tak teplý jako paprsek, který sem pronikal rozbitou roletou. Věra škubla loktem a na její dětské tváři se objevil týž soustředěný výraz, jaký ji proměňoval jen někdy v úplné samotě oblasti. „Za nejhlubší tajemství života považuji, kdyby někdo věděl, jak rozeznati zlo a dobro," řekla těžce a výraz soustředěného napětí vzrostl až do bolesti. A tak se stalo, že i přes šero, které bylo kolem ní, viděla oči pana Lába zvláště zřetelně. Zdálo se jí to? Byly skutečně náhle celé červené? A jeho pootevřená ústa divně fialová? A sípající, jako by lapala po dechu? Shýbla se rychle k umyvadlu, smočila si dlaň a přejela mu čelo. „Co je vám?!" vykřikla, když viděla, že tato pomoc je marná. Tu teprve se rychle vzpamatoval a odstrčil ji celou silou. „Neječ!" zděsil se a také jeho hlas byl náhle jako fialový. „Vždyť ty řveš, jako bych tě na nože bral!" „Já jsem myslila, že se vám udělalo nevolno," zakoktala a hned se zase shýbla k vodě. „Jdi pryč! Táhni!" sípal a ukazoval na dveře. Vyšla zmatena a nešťastna. Po jejím odchodu opřel se pan Láb hlouběji do křesla, přimhouřil oči a tiše, skuhravě zavyl. „Ani jsem se nedostal k páteru Benediktu," myslil si, lapaje stále ještě těžce po dechu... „Je to žába, jaké jsem ještě neviděl... Já ti dám filozofii, ty lidské mrně! Já ti povím, co to je, napřed obelhat a obalamutit člověka jako ďábel a potom hledět jako andělíček... My si to ještě vyrovnáme, ty vykutálená... ty prohnaná... ty sladká." Benešová, Božena: Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, ČSS, Praha 1979