Jaroslav Durych: Bloudění Část první, kapitola VIII „Škoda, že nám paní kněžna nevyprávěla," řekla Andělka, když se vrátila. „Jen vypravuj ty! O panně limské! Už to nezamlouvej!" Byly to asi panny, které byly buď z rodu nižšího či které omrzela společnost družek ctižádostivých. Přitáhly jí sedadlo ke krbu a ze zvláštní ochoty podaly hostům víno a zákusky. Andělka byla zamyšlena, oči jí ztemněly. Usedla si a leutnantovi dala místo vedle sebe. Jiří seděl proti ní. „Jak chcete," řekla, „ale bude se o mně říkat, že lhu." „To ne!" Chvíli mlčela v rozpacích, pak se požehnala. „Bylo mi dvanáct, když léta spásy 1616 byla jsem vyrvána židům a ocitla jsem se na lodi s výpravou do zámořských donatorií. Na plavbu se mnoho nepamatuji, poněvadž jsem byla smutná pro zabité židy a nevěřila jsem, že na té lodi doplujeme. Vím, že byla prudká vedra, někteří lidé onemocněli a zemřeli a poněvadž už nebylo daleko k zemi, vezli je s sebou, aby byli pohřbeni. Na lodi byli knězi. Poslední večer loď zapáchala a v noci svítily hvězdy, veliké jako měsíce, břeh země se černal jako hradby, ale na hradbách nebylo lidí ani ohňů. Vojáci se modlili k svatému Jakubu. Nevím ani, co bylo potom. Vypravovali o propadlých ostrovech, o loupežných výpravách, o lidožroutech, o vraždách v Barceloně a o zlatém Inkovi. Země z dálky studila, ač nebe se podobalo zavřené peci. V přístave stavěli veliké pevnosti. Měla jsem zůstati v klášteře. Byly tam palmy a kvetoucí stromy, voda šplouchala a sirotkové divochů si tam hráli pod dozorem španělských jeptišek. Ale bylo tam smutno. Vojáci mě nechtěli vzíti s sebou a knězi mi hrozili. Donatorie byly daleko. Ale připojila" jsem se k pouti otroků, která šla později za nimi. Indiáni si netroufali mě odehnat a starému Španělu, který je vedl, bylo první dny lhostejno, jdu-li a kam. Jedla jsem z rukou indiánských otroků, kteří zapáchali šťávou vonných, jedovatých i léčivých bylin, zvířecím potem a krví. Posadili mě chvílemi na soumara, když se vůdce nedíval. Ale šaty moje chátraly. Táhli jsme živými pouštěmi, velmi smutnými; písčité pouště, které nemají života a duše, nejsou tak smutný; v těchto pouštích byly však vysoké stromy, tak vysoké, že z nich bylo snad viděti přes celý oceán. Křoví bylo ohromné, z dálky mlhavé a z blízka tak vznešeně smutné, že téměř nebylo možno modlit se pro úzkost. Květy se podobaly šatům padlých andělů a všecky okrasy větví, listů i celých obzorů připomínaly temný ráj. Hadů jsme neviděli; byli neviditelni; šelmy se neozývaly. Nebyla to země apoštolská, byla to země, která přišla pozdě na svět, pozdě k lásce, pozdě na svatbu a olej vytékal z lampy, kterou ruka upustila. Nic se nehnulo. I když vichřice táhla, zdálo se, že to jen horečný sen. Stýskalo se po velkých černých hadech, ale bála jsem se, že tam nejsou hadi s očima plamennýma a syčící jako voda v balvanech, ale hadi slepí. Byli jsme již daleko, nemohla jsem se vrátit. Pak jsme slyšeli z dálky chladné syčení a šumění těžkého, nekonečného spánku. Někdy se ozval vítr a pták letěl oblaky, která tu nemají směru. Šum se blížil a s ním se blížily houštiny pralesa a čekala jsem, že se mi zjeví pekelný prales, který věčně hoří obrovskými plameny a věčně neshoří a ďáblové a divoši tam v ohni vybírají zlato z písku, oslepli a zkroucení žárem. Drobní ďáblové a zatracenci, proměněni v ptáky, řvali v temnotách rozlezlých a obludných korun, kňučeli, vyli a skuhrali. Havěť močálů v krunýřích jako na obrazech pokušení chodila po zemi a bylo by třeba pluku kyrysníků, aby ji rozdrtili kopyty koní. Ve třtinách hořely vysoké květy a z proutí dýchala olivová vůně. Černí motýli s bleskotnými kotouči zakrývali svou velikostí slunce. Ze sítin vylétaly volavky a při jejich letu bylo mi líto pádu andělů. Pak jsme viděli hada, který objímal děsný strom jako svou kořist, ale neubližoval mu; spal a byl černý, těžký. Pak prales vydechoval hrobový zápach. Indiáni mi ukazovali stromy, které jsou chráněny pruty z trnové koruny proti hadům. Viděla jsem, jak se stromy bojí hadů. Řeka se blížila, neobjevila se, jen třísnila daleký kraj hlubokými a úkladnými močály. Šli jsme proti proudu. A měsíc se zjevil po druhé v úplňku na naší pouti pralesem, když jsme dostihli Španělů, a jeden z knězi řekl: ,Když jsi neuposlechla, půjdeš tedy s námi!' – A Španělé, ač neradi, vzali mě s sebou. Blížily se indiánské osady a Španělé si začali vyprávěti o bojích a pustošení krajů. Země se začala zdvíhati a plaziti, blížily se hory, někdy v noci zavoněla nad ohněm pryskyřice a balzám a oči Španělů se šířily. Kněz, který nesnesl mých zchátralých šatů, dal mi plášť vojenský, který mě bil do kotníků a dřel mě do krve více než osidla plazivých a bodlinatých větví, které se pod nohou vymršťovaly ze země jako šípy. Zjevily se stromy s balzámem, vysoké jako věže katedrál a sladce černé. Kůra jejich řeřavěla zlatem. Bylo nutno si odpočinout na několik dní, neboť koně i lidé zchromli a zde byl vzduch svěžejší a nebe otevřenější. Stromy se zde podobaly stromům v sierrách španělských, byli jsme daleko a vysoko, viděli jsme pod sebou moře pralesů hadích, opicích a netopýřích, plných tmy, ve kterých se stýskalo po žhavém oceáně i po zimnici na lodi, suchu a žízni. Bílé květy pučely z tuhých, bodlinatých listů, zdály se plny krve, a čarodějné zvonky zdvíhaly své hadí hlavičky z vřesu. Cedry hučely nad námi a datel naslouchal při práci vzdálenému hluku tetřevů. Viděla jsem zase oblaka a pili jsme vodu z kmenů. Tehdy zase začaly svítit hvězdy a poslední noc jsem nemohla usnouti. Slyšela jsem mluviti o Indiánech a když usnuli všichni, zmizela jsem, nevím jak, neboť člověk nemůže snad zmizet, ale nevím, zda jsem cítila únavu při chůzi, kudy jsem šla, a proč jsem šla, jen vím, že se mi země zalíbila a chtělo se mi plakati nad ní, bylo to nesmírně dale ko, věděla jsem, že oceán ležel mezi mnou a Španělskem; nebe nad touto zemí, které se až dosud nezdálo nebem, začalo se mi otvírati jako nesmírný palác, do kterého vedla cesta touto zemí. Snad jsem šla jen jako duše a mé tělo za mnou někdo nesl. Španělé mě snad nehledali, poněvadž otroci táhli za nimi a snad myslili, že jdu s nimi, a otroci snad myslili, že jdu se Španěly. Bála jsem se smrti hladem? Ne. A třebas jsem si vážila života, přece jsem toužila po ráji nebezpečí. Jedla jsem s opicemi a usínala tam, kde právě černá tma a únava mi podrazily nohy. Měla jsem na sobě starý vojenský plášť, punčochy už byly rozervány. Hledala jsem lidi a nevěděla jsem, jak je nalézti. Až jednoho dne jsem zpozorovala stopy, kterým jsem ještě nerozuměla. Musila jsem z vonných sladkých hor sestoupiti zase do pralesa, ale už mě netížil. Potkávala jsem jaguáry a divoké kance, zrousané v smole a hlíně, a hadi padali s vadnoucích květů jako třásně z perel. Pak jsem zaslechla křik lidí z veliké dálky a třesk želvích krunýřů a tehdy jsem se poprvé modlila za neznámé lidí, které jsem měla uviděti. Najedla jsem se s divokými kanci a pila jsem vodu z kalichů květů, které byly trnité a palčivé, aby hadi a štíři nemohli do nich vlézti. Vyhledávala jsem trní za své lože, poněvadž chránilo před plazy. Chtěla jsem utrhnouti jakýsi královský květ, nevídaně velebný a bolestný; ale jeho lodyha byla chlupatá a když jsem ji stiskla, tisíc jehliček mě bodlo jiskrami a křeč jako blesk mi projela tělem se zápachem síry, otevřené země a kostí. A zdálo se mi pak, že již mi nemůže uškoditi jedovatá havěť. Nemohlo již býti daleko k indiánským sídlům. Jednoho večera se zjevila savana, ale už jsem nemohla dojíti. Potok tekl v rokli a musila jsem se vykoupati. Číhala jsem na ráno. Nevěděla jsem, co jim povím, ale chtěla jsem jim říci něco divného a velikého. Ráno jsem se zhlédla ve vodě, zapletla si vlasy, zapjala potrhaný plášť a radostně šla k chýším, které se třpytily zlatou slámou. Ale z dálky již proti mně vyběhli bojovníci. Byli skoro nazí a měli oštěpy. Zarazili se přede mnou jako jeleni, křičeli a obcházeli mě. Abych jim ukázala, že jsem bezbranná, rozepjala jsem svůj vojenský plášť, pod nímž byly rozervané hadry. Ale nevěřili; někteří šli slídit do lesa, není-li tam nástraha. Ukazovala jsem jim, že jsem sama. Vzali mě mezi sebe a spěchali domů. Viděli mou únavu i zdvihli mě a položili na koberec z bavlny ve stínu slaměné střechy. Mluvili jsme a nerozuměli jsme si a byla jsem jako omámena vůní a stříbrem jejich řeči a oni poslouchali španělštinu a dívali se na mne jako na zbloudilý měsíc. Dali mi ovoce a ženy mě svlékly, natíraly mě balzámem, poněvadž jsem byla zmučena cestou, zahalily mě a musila jsem spáti na rohoži, kterou pověsily jako houpačku, ale i ve snu slyšela jsem jejich řeč jako hlas pěnic, slavíků a kosů, jako šelest cedrů a potoků. Pak se muži na mne dívali a ženy na mne mluvily a uplynulo několik dní a snad i týdnů nespokojených, poněvadž jsem se musila učit jejich řeči a oni chytali slova španělská, abychom si mohli rozumět, a zprvu jsem musila pomáhat ženám a starcům, když muži chodili na výpravy, a utíkal mi nejen čas, ale i jistota, že budu moci mluviti k nim tak, aby mých slov uposlechli, poněvadž si zvykly na mé práce a na mou učenlivost, takže neviděli již ve mně dítě z krve jejich bohů. Ale přece přišel den, když jsem ráno odřekla ženám a řekla mužům: ,Půjdu s vámi!' Poznala jsem jejich zbraně a ocitla jsem se v jejich nebezpečích. Jen v bitvách jsem musila státi vzadu a dívati se nečinně. Byl pak mezi nimi jinoch mladý, který se mi posmíval a opovážil se mě pohanět za to, že v bitvách jsem nebojovala. Jmenoval se Sokol." Andělka se opřela, jako by byla buď unavena vypravováním a večerní chvílí, nebo jako by ji přemáhala vzpomínka. Leutnant shlížel se v jejím obraze na zdi, ale poněvadž oči její občas nenadále se obrátily, takže oči jich obou se potkaly v zrcadle a toto setkání v zrcadle bylo ještě palčivější, než kdyby se dívali do svých očí skutečných, snažil se takový pohled narychlo předejíti pohledem na její střevíček. Svíce hořely v zrcadle i v zlacení rámu, hloubka pokoje, Andělčina podoba, dálka světa i nádherný děs Ameriky lákal z hloubky tohoto kouzelného zrcadla v polostínech i polojasech. Zdálo se, že Andělce nic nemohlo ujít ze všech pohledů a hnutí; co neviděla před sebou, viděla v zrcadle, ale neslídila po tom. Její vypravování, srozumitelné jen z části podle slov, proplétaných dosud mnohými slovy španělskými, uchvacovalo zvukem hlasu. „Sokol se jmenoval a to bylo u Indiánů jedno z nejkrásnějších a nejvznešenějších jmen, které se dává bohům a Inkům. Ale když jsme přišli večer k osadě, zastavila jsem je před chýšemi a ukázala jim hradby pralesa jako zdi studně, na jejímž dně byla naše obydlí, snad pro strach, a zvolala jsem: ,Jak jest možno, že se vám tu nestýská!' Divili se a Sokol se chtěl posmívati, ale řekla jsem jim směsí řeči jejich a španělské: ,Otroci z vás budou a budete sloužit Španělům, poněvadž se bojíte!' Divili se a posmívali se mi, ale tu je okřikl Sokol a ptal se, co zamýšlím. Řekla jsem jim: ,Zabíjíte hady a tygry ze strachu, poněvadž se jich bojíte; bojíte se jejich duchů. Kdybyste nebyli poddáni duchům hadů a tygrů, vyšli byste odtud, nevšímali byste si zvířat, ale lidí. Bojíte se Španělů!' Byla bouře mezi nimi, ne proti mně, ale pro moje slova. Vyptávali se na Španěly, ale nemohla jsem jim mnoho říci, poněvadž jsem sama bloudila a nevěděla jsem již, kterým směrem šli a jak se jmenoval přístav, ze kterého jsme vyšli. Ničeho jsem nevěděla o Americe a sami o ní také mnoho nevěděli. Byli by mě rádi podezřívali z piklů. Byli dosti chudi a žili daleko od španělských osad. Španělé měli otroky mnohem blíže a ve větším počtu. Zůstalo jen hluboké znepokojení a toho jsem chtěla dosáhnouti, abych je za málo dní mohla znepokojiti znova: ,Jste pohani a já jsem křesťanka!' – A zpívala jsem jim píseň montserratskou, při které plakali, ač jí nerozuměli. Vyptávali se na naši víru a chtěli, abych je učila, ale řekla jsem jim: ,Nemáte knězi. Španělé mají kněze. Ale vy se bojíte Španělů. A bez nich nemůžete zůstat křesťany.' Chtělo se mi znepokojovati je a vyzývala jsem je, třebas jsem byla dítě, ale snad právě proto. Tenkrát se však nemohli ještě na mne dívat jinak než jako na dítě, smělé a nezkrocené, které chce vzbuzovati strach v dospělých, jako když s ním žertují. Lekli se však opravdu. Kdybych je byla přemlouvala, aby se stali křesťany, snad bych jich nezískala, ale tato dětská pohrůžka a spolu divná nedosažitelnost křesťanství je znepokojila silně. Mnoho se pak vyptávali a řekla jsem jim, co jsem slyšela od knězi. Učila jsem je o Panně Marii a musila jsem jim zpívati za večerů. Bylo jim těžko rozhodnouti se pro Španěly; začali se rouhati. Sokol mě vyhledával a odváděl do hlubin pralesa, vyptával se a divně se posmíval, ale hořel zvědavostí a tísní. Durych, Jaroslav: Bloudění, Růže, České Budějovice 1969