Jakub Deml: Moji přátelé Tázal jsem se květin, kde myšlenky jejich jsou nejzdravější. A odpověděly: Na hrobech! I optal jsem se jich rychle, kde se jim nejlépe odpočívá. A odpověděly: Na oltáři! MATEŘÍDOUŠKO, nevidím tě, tolik jsi se ztratila ve svém okolí, ale jako bys jenom ty voněla ze šatů léta, přítelkyně pasáčků – moje myšlenka není o nic méně ztracená a já nevěděl, že tě budu někdy zváti sestrou! Těžký je kalich tvůj, ZVONKU, příliš jsi jej nalil modří ocele, spravedlivče. Vítám tě, sestro CHARPO, ti, kdož nerozumějí bolesti mé, myslí, že nemluvím jedině k tobě, tuto chvíli. Klasy nad tebe se vypínají, ale bez nás nebylo by utěšeného pohledu do stébel a pěkně se neseme na hlavách ženců a svědčí nám u polních křížů nad klekátkem. […] VSTAVAČI, tvé tělo je silné a lodyha tvá vrže jako škorně kyrysníka, jsi hrdinný, purpurový, ale když tě vytrhnou, dole jsi nezvykle bled, a hlas tvé vůně je jako touha po říčním rákosí – miluji tě pro tvoji odvahu a obzvláštní příchylnost k dětem: ony tuší nesmírný smutek, uložený v hrdle kukačky, a my toužíme, aby se milovalo nezištně, nevinně a věčně… […] BLATOUCHU, příteli včel, služebnic oltáře, bez tebe bych nerozuměl proroctví, jež dí: Máslo a med jísti bude, aby uměl zavrhnouti zlé a vyvoliti dobré. Na místech, která nevysýchají, když všichni tvoji bratři a sestry hynou žízní, blyskotá kalich tvůj hlubokým leskem zlata jako kalich mešní o Božím těle, a člověk se chvěje, že tvoje poupata každým okamžikem mohou rozpuknout a že se při tom stane veliké zjevení Krásy. DIVIZNO, kněžno, lid je ti vděčen, že jsi opět zavítala na svoje venkovské sídlo. […] PŘESLIČKO, vzpomene si někdo ještě na nás, až budou všechny stromy tak malé jako ty? Oh, jak tě miluji, sestřičko, neboť jsi mi poslední svědkyní věků, kdy ještě nebylo lidí. […] VLČÍ MÁKU, vidím město orientální, je obklíčeno vysokou zdí. Slunce v plném květu na nebi i na zemi. Podél městských hradeb – viď, kosti vybělené sluncem svaté jsou? – jde dívka, ruce napřažené, obličej obrácený k nebi. Kam jdeš? Do Města. Ale tudy se nejde do Města. Pane, já nevidím. Bolí tě, že nevidíš? Pane, já nevím. Tedy jsi dosud nemilovala? Očima ne, pane. A jak se ti to stalo? Když jsem byla maličká, zírala jsem do ohně. A pamatuješ, jaké je nebe a jaká je země za krásného dne, anebo za jasné, čisté noci? Pane, já jsem byla maličká. Vidělas Smrt? Jen jsem ji slyšela. A nebojíš se jí? Neumru, když mě viděly Jeho oči. Čí oči? Třeba vaše, pane; já nevím, nevidím. V tom jsme si podobni. Tak? i vy, pane? Baže, dcero; vidím sice lilie polní, něhu dalekých obzorů, bílá města, širý úsměv moře, radostné strnutí palem, let orlů na horách, hluboký pohled blankytu, ale to vše, to vše se velmi podobá vidění tvému, a ve spaní jsme si zcela podobni… Nu, a jaký by tedy byl rozdíl podstatný? Já, doufám, věřím. Abyste více viděl? Abych mohl více milovati. […] ŽAMPIÓNE, kolena andělů ani dost málo nejsou otlačena klekáním; aby však se neřeklo, že se nedotýkala země, jsou ke středu zlatistě přitmělá. Bratře, pospěšme z lesa, abychom je zahlédli, nebo dá-li Bůh, ještě zachytli a pocelovali! Deml, Jakub: Miriam, Moji přátelé, Odeon, Praha 1990