Karel Čapek: Hordubal Kniha třetí Vstává Manyův advokát, mohutný člověk a právník velikého jména. Pan státní zástupce se na konci své účinné řeči dovolal srdce Juraje Hordubala. Dovolte mi, vážená poroto, abych tímto srdcem začal obhajobu svého klienta. A už to jde, jako když bičem mrská; že sama žaloba přiznává rozpor ve znaleckém posudku. Bylo srdce Hordubalovo probodeno či prostřeleno? Byla vražednou zbraní tamta nepatrná jehla z majetku Manyů nebo střelná zbraň neznámého pachatele? Pro svou osobu bych se klonil k názoru vynikající vědecké autority, která s naprostou určitostí mluví o střelné zbrani nejmenšího kalibru. Nuže, pánové, byl-li Juraj Hordubal zastřelen, není pachatelem vraždy Štěpán Manya. A tak dále: krok za krokem rozcupovává slavný právník žalobu a dává si k tomu tlustou rukou takt. Není jediného důkazu proti mému klientovi, jsou jenom indicie. Neapeluji na city vážené poroty; jsem přesvědčen, že na základě žalobního a procesního materiálu porota Štěpána Manyu uznati vinným nemůže. A slavný právník vítězně a mohutně usedá. Jako by jakýsi gombík stiskli, vyskakuje nová černá figurka, advokát Polany Hordubalové, mladý a vzhledný člověk. Není jediného přímého důkazu proti jeho klientce, že měla účast na zavraždění Juraje Hordubala; jsou jen důkazy dedukované z indicií, z okolností, z hypotetické souvislosti žalovaného případu. Páni porotci, ta souvislost je vybudována na předpokladu, že Polana Hordubalová měla zájem na smrti svého manžela, čili že mu byla nevěrná. Pánové, mohl bych říci: kdyby manželská nevěra byla dostatečným motivem k vraždě, – kolik mužů, kolik žen tady, ve městě, na dědině, v samotné Krivé by bylo ještě naživu? Toto, prosím, nechme raději stranou; ale táži se, jak víme o cizoložství Polany Hordubalové? Pravda, celá dědina tu defilovala a vypovídala proti obžalované ženě. Pánové, zamyslete se: kdo z nás je jist před svými bližními a sousedy? Víte snad vy nebo vy, co o vás říká vaše okolí? Třeba i horší věci než o této nešťastné ženě; žádná bezúhonnost vás nekryje proti křivé a zneuctívající pomluvě. Žaloba si neodpustila jediného svědka, který měl chuť a odvahu potupit bezbrannou ženu – Ohrazuji se proti tomu, aby zde byli uráženi svědkové, volá státní zástupce. Je to nevhodné, praví předseda soudu. Prosím, aby se to neopakovalo. Vzhledný panáček se bystře a zdvořile uklonil. Prosím. Byli zde vyslechnuti všichni svědkové, kteří měli co říci proti Polaně Hordubalové. Ale soud opomněl povolat jednoho svědka o této ženě, řekl bych, svědka korunního. Tím svědkem je zavražděný Juraj Hordubal. Vzhledný panáček mává ve vzduchu listinou. Páni porotci, deset dní před svou smrtí dal Juraj Hordubal, gazda z Krivej, napsati tuto poslední vůli. A v ní, jako by tušil, že jeho hlasu bude třeba, kázal písati (mladý advokát čte vysokým a vzrušeným hlasem) toto: Všecko své jmění movité i nemovité odkazuji své ženě Polaně, rozené Durkolové, za její věrnost a lásku manželskou. Prosím, pánové, zde. – Za její věrnost a lásku manželskou! To je odkaz Juraje Hordubala, toto je jeho svědectví. Slyšeli jste zde výpověď pastýře Míši, že vám vzkazuje gazda Hordubal, že Polana byla hodná a věrná žena. Byl jsem – přiznám se – překvapen Míšovou výpovědí; zněla mi jako hlas ze záhrobí. Zde máte svědectví psané, svědectví jediného muže, který Polanu opravdu znal. Čeledín Manya se chlubil své sestře, že prý má poměr s gazdovou. Tak vypadá řeč čeledínova, a takto (rukou uhodil do listiny) vypadá řeč manžela před Bohem. Pánové, je na vás, komu z těchto dvou budete věřit. Mladý advokát sklání zamyšleně hlavu. Padá-li tímto cizoložství mé klientky, odpadá tím jakákoliv pohnutka, aby se zbavila svého muže. Namítnete mi, že je v osmém měsíci těhotenství; ale, pánové, mohu vám uvést bezpočet lékařských autorit, jak omylné bývá určení stupně gravidity. A bystrý panáček odříkává řadu autorit a vědeckých názorů. Zkušený advokát Manyův potřásá hlavou: tím to pokazil, porotci nemají rádi vědecké argumenty; ale to s tím testamentem bylo šikovné. Představte si, páni porotci, že odsoudíte Polanu Hordubalovou a že dítě Juraje Hordubala, živý odkaz věrnosti a lásky manželské, se narodí ve vězení, cejchováno jako dítě matky cizoložnice. Při všem, co je nám svaté, varuju vás, páni porotci: nedopusťte se justičního omylu na dítěti nenarozeném! Vzhledný panáček usedá a stírá si pot navoněným kapesníkem. Gratuluju, pane kolego, hučí mu do ucha starý bojovník tribunálu, nebylo to špatné. Ale tu se zvedá státní návladní k replice. Je rudý a ruce se mu chvějí. Když dítě, tož dítě, vyráží ze sebe chraptivě. Pane kolego právní zástupce, tady vypovídalo dítě Juraje Hordubala, Hafie. Její výpověď snad nenazvete – (pěstí do stolu) – pomluvou. Doufám aspoň. (Vzhledný panáček se uklání a krčí rameny.) Ostatně děkuju vám, že jste nám přinesl testament Juraje Hordubala. Ten jediný nám tu chyběl (státní zástupce se napřimuje, jako by rostl), aby nám dokreslil charakter této ženy přímo démonické, která – která už má připraven plán, jak ubít tupého, dobromyslného slabocha manžela – a ještě vymyslí ten poslední rafinovaný puntík na svůj úklad: přinutit chudáka, aby jen jí, jen jí všecko odkázal – a ještě jí vydal cosi jako morální alibi – za její věrnost a lásku manželskou! A dobrák poslušně jde – aby ani haléř nepřipadl malé Hafii, ale jí, Jezabel, aby si platila milence, aby se válela ve svém hříchu – Státní zástupce se dusí vášnivým rozhořčením; toto už není proces, to je v pravdě boží soud nad hříchy světa; je slyšet, jak těžce, napjatě oddechuje věřící lid dole. A nyní dopadlo ostré světlo na případ Juraje Hordubala. Táž cynická, vypočítavá, bezcitná vůle, která dovedla přimět ruku negramotného Juraje, aby nakreslila tři křížky pod tuto hrůznou a usvědčující závěť – táž strašlivá vůle, pánové, vedla ruku Štěpána Manye – vraha. Tento malý vesnický žigolo nebyl jen nástrojem smilstva – stal se i nástrojem vraždy. Tato žena je vinna, křičí státní zástupce a ukazuje prudkým rozmachem. Ta závěť ji usvědčila – jen ďábel sám mohl vymyslit ten pekelný výsměch – za její věrnost a lásku manželskou! Jezabel Hordubalová, přiznáváte se konečně, že jste zavraždila Juraje Hordubala? Polana se zvedá, zsinalá, znetvořená těhotenstvím, a hýbe nehlasně rty. Nic jim neříkejte, gazdová, ozvalo se drsně a chvatně. Řeknu jim to sám. Štěpán Manya stojí a šklebí se duševní námahou. Slav – slavný soude, koktá, a náhle se z něho vydere nezadržitelný vzlykot. Státní zástupce se jaksi překvapeně ukloní směrem k němu. Prosím, uklidněte se, Štěpáne. Soud vás rád vyslechne. To já – to já, vzlyká Štěpán. Já – já jsem se mu chtěl jen pomstít – za to – za to – že mne hodil přes plot – a lidé se mi smáli! Já nemohl ani spát – musel jsem mu něco urobit - musel – pomstít se – Proto jsem šel – Gazdová vám otevřela dům? ptá se předseda. Ne – gazdová nic – nic nevěděla. Já večer - nikoho nebylo vidět – gazda ležel v jizbě – a já na půdu – a schoval jsem se tam – V auditoriu šťouchá Biegl rozčileně Gelnaje. Vždyť to není pravda, supí bez sebe, nemohl na půdu, dveře byly zavaleny kukuřicí! Já tam byl hned ráno, Gelnaji! Já jim to jdu říci – Seď, supí Gelnaj a tahá Biegla. Ty somáre, opovaž se! A v noci, koktá Štěpán, utíraje si nos a oči, v noci jsem slezl – do jizby – gazda spal – a já tou jehlou – – ne – ne – nechtěla do něho vlézt – a on se nehnul – nehnul – Štěpán vrávorá, dozorce mu podává sklenici vody s předsedova stolu. Stepán vděčně, žblunkavě pije a stírá si s čela pot. A pak – jsem vyřízl to okno – a vzal gazdovi peníze – aby to vypadalo, že zloději – a – zpátky na půdu – a okénkem dolů. Štěpán si oddychl. A pak jsem zaklepal na okno – u gazdové – že si jdu pro kabát. Polano Hordubalová, je to pravda? Polana vstává, rty sevřeny. Není. Nezaklepal. Gazdová o ničem nevěděla, drtí Štěpán. A není pravda, že se mnou něco měla. Jednou – áno, jednou jsem ji chtěl porazit na slámu, ale bránila se – a Hafie přišla. A pak už nic, nic – To je hezké, Štěpáne, praví státní zástupce a naklání se vpřed. Ale jednu otázku jsem až dotud nechal pro sebe. Nebylo jí třeba. Polano Hordubalová, je pravda, že jste před tímto zde, Štěpánem, měla jiného milence, čeledína Pavla Drevotu? Polana jíkavě vydechla, zvedla ruku k čelu, a dozorce ji polo vede, polo nese ven. Přerušuju líčení, prohlašuje předseda; vzhledem k novým údajům, obsaženým v přiznání Štěpána Manye, se soud zítra odebere na místo činu. Čapek, Karel: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, ČSS, Praha 1985