|
Josef Václav Sládek: Básně Na hrobech indiánských Zem svobodná a přec tu bezpráví, jak děsnějšího neviděly světy: zmar každý krok a zločin krvavý, a každý hles vítězné oslavy divoký vskřek, jejž neznal barbar ani na zříceninách Říma před sta lety. Když na vaši si tyran stele šíji a do prachu vás šlape poroby, tu ku poplachu všechny zvony bijí; když divoch padlých tančí nad hroby, těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž, tu divokou je šelmou rudý muž a děti strašíte tou komedií. Však tento lid, jenž tisk' vás v náručí, když po kapkách se krve umučí a v srdce družné, prosté, otevřené se jako v posměch olova kus vžene, ba na hrobech když jeho prokletá vítězná píseň huronské víc hýká – toť do pralesů vnikla osvěta a přec-li kdo, že bezpráví to, říká, to „lichý útlocit", to „romantika"! Leč – budu psát, však lichými ne slovy, vždyť viděl jsem tu zem jak čárný ráj, s jezery modrými, že azurový závodit můž' jen s nimi nebes kraj; a těch se v bezdnu tmavé lesy třpytí a táhnou v dál, že vrcholný ten lán, když slunce zář se po něm rozesvítí, jest jak ten rozvlněný ocean; a ptáče každém suku na širokém a zpěv se mísí v každý větru dech, a z křoví laň velikým zírá okem, a nohou jako struna tepe mech. A z pod větviny dlouhé, tmavostinné se řeky proudí čisté, křišťálové, jak slza když se z pod obočí řine. A vodopády barvě ve duhové stříbrným pásmem se skalin se lijí a v květy hází perly démantové a plní lesy šumnou melodií. A prerie ty dálné bezhranné s tím pestrem květů plných vůně, svitu a lesku démantů jak v malachitu, a toto vše, ta krása neobsáhlá, co z ní je tam, kam vaše ruka sáhla? Kde vigvam stál, tu vaše bezměrá se líhnou města hladové jak houby, a v lesích pádná houká sekera a množí denně vaše dílo zhouby, a z lesů „plot" prerii rozřeže, a po jezerech letí parní šrouby a v svět roznáší vaše loupeže. Ba všechno, vše jste sobě osvojili a k otroctví si skladli pod nohy, z vás každý svou zve tu neb onu míli, kde díl má země té syn ubohý? Kde osvěta nešena temnot robu? Jej vyštvali jste odsud jako laň, že nemá místa pro své hlavy mdlobu, jej „rukou vlídnou" odvádíte k hrobu a příští rok jej vyštve vaše zbraň to pro dolar; ten proklet buď, kdy prací zaň jedno lidské srdce dokrvácí. Kde osvěta? tak ptám se ještě jednou. Já viděl lid ten před vašimi domy, jak s žebrákovou čekal tváří bědnou a marně čekal, ven až po něm shlednou a hodí drobt, jenž padá pod stoly: a div že srdce při tom nepuklo mi: syn země té, žebrácké o holi! Volnost jste sobě zbudovali tady, evropský otrok zdání o ní nemá, však střísněnu ji krví vidím všady dnes, v minulu – a budoucnost je němá. A buďte volni, všeho ze světa že z prachu k vám zřít budou otroci a svítiž vám ta vaše osvěta jak nové slunce tmavé do noci a stavte všemu, co je lidské, trony, že řekne rozum: „Spasili jste nás," či srdce lidské nebude se vás též jednou ptát: „Kde padlé miliony? Kde Abela si nechal, Kaine vrahu?" Kdo za vás odpoví v tom celém vašem blahu, kdo ze světlé té záře kolem hlavy vás rudého paprsku hanby zbaví? Josef Václav Sládek: Sluncem a stínem Kde je máma? Dnes jí matku pochovali; dítě z toho radost mělo: jaktěživo nevidělo tolik světel, tolik záře, jaktěživo neslyšelo muzikáře, písničkáře, jako dnes si zazpívali. Kde je máma? – Jak s tou bledou, klidnou lící leží mezi květinama, vzpomíná jí na světici, tu, s dvanácti hvězdičkama. – Muzikáři, písničkáři s květinami, světel září odešli, a s nimi táta. Napřed v rakvi šla ta svatá; – ale ona nešla sama, musili ji vyzvednouti, jako svatou nesou k pouti s mládenci a družičkama – Napřed v rakvi šla ta svatá; – kde je máma? V domě je tak ticho všady, dítě chodí sem i tady, z jizby na dvůr, do zahrady. Všude sama! Na dvůr jenom holub slétá, v sadu ptáče zaštěbetá. Kde je máma? Přišla k děcku stará teta potěší, jak těšit umí; beztohoť že nerozumí také děcko běhu světa: „Tvoji mámu Bůh vzal k sobě, bude nyní spáti v hrobě, nad ní bude růsti tráva; – ale lehce se to spává, když si duši vzal Bůh k sobě." „Kde je Bůh? „ „Tam nad hvězdama. Andělů má svatých roje, s nimi bude matka tvoje, nikdy víc nepřijde dolů na tu zemi plnou bolu." „Kde je Bůh?" „Tam nad hvězdama!" „A kdo, teto, bude s náma se mnou, s tátou, u nás, tady?!" „Bůh je všady –" „Kde je máma –?" Josef Václav Sládek: Selské písně a České znělky Velké, širé, rodné lány Velké, širé, rodné lány, jak jste krásny na vše strany, od souvratě ku souvrati jak vás dnes to slunko zlatí! Vlavé žito jako břehy, květná luka plná něhy, na úhoru, v žírné kráse, pokojně se stádo pase. Nad vámi se nebe klene jako v květu pole lněné, nad lesy jen z modrošíra pára v tichý déšť se sbírá. A jak slunce vás tak zhřívá a jak cvrček v klasech zpívá, v šíř i v dál, vy rodné lány, buďte vy nám požehnány! Josef Václav Sládek: Léthe a jiné básně Před bitvou Co že to zachvělo poranním vzduchem? to břeskla polnice chladem a hluchem; to břeskla polnice plání a svahem: „Každý z vás bude dnes mrtev, nebo vrahem!" Do šiku stavte se směle, jak patří, prostý a důstojník, v smrti jsme bratři. Již slunce vychází v oparu vlahém; každý z nás bude dnes mrtev, neb vrahem. Hle, tam již nepřítel u doubraviny! mají tam také své otce a syny; mají tam obrázky na srdci nahém, – a bude každý z nich mrtev, neb vrahem. A čím kdo ublížil z tamtěch těm tady? proč máme kositi životů řady, mladých a bujarých zdravím a blahem? Kdo to jen poroučí: „Musíš být vrahem!" Nechte všech otázek. marny jsou, víte, nechte všech vzpomínek, jenom se bijte! bijte a zabijte, střílejte šmahem: musí a musí dnes každý být vrahem. Ať zbude vítězství tomu neb tomu, kdo padne, zůstane, kdo živ, jde domů. S každým z nás budou se za rodným prahem loučit co s mrtvolou, neb vítat s vrahem. |