|
Svatopluk Čech: Jitřní písně Dosti nás Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí! Jen, kdo tak zoufá, sláb a malý jest. Oč byla Hellas, byla Roma větší, než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd? Jak směšné byly našich předků cepy, když celý svět se zdvihl proti nim, a hle, svět celý zdrtil vůdce slepý a Táboru se klonil věčný Řím. Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů a budem vojsko netušených sil! Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malým ten, kdo zná jen malý cíl. Svatopluk Čech: Písně otroka XVI. Jest leckde volnost pouhý hlahol slova a svoboda jen hluchý, prázdný zvuk, leč u nás prociťuje denně znova to heslo bouřlivý všech srdcí tluk; kam zrak se upne, plamenem je psáno a koldokola věčným zvonem zní, je prvním naším vzdechem každé ráno a večer modlitbou je poslední. Když v dálku bez mezí nás vábí moře a volný vítr vlas nám rozvlaje, když na obzoru kmitne hříva oře, jenž uzdy nezná, stepí těkaje, když hrdý orel před námi se vznese a křídlem zahrá v modré výsosti, – tu ruka vzpjatá poutem pozatřese a rtové zachvějí se: Volnosti! Ó volnosti, jak divukrásná báje k nám luzně šumíš z časů daleka, jak matný ohlas ztraceného ráje, jenž dřímá ztajen v srdci člověka; a duch náš s poutem srostlý jedva věří, že víc ta zvěst než snivé zkazky plod, že bylo pravdou, co se v dálce šeří, že býval kdysi svoboden náš rod. Tys klonila se děcku do pohádky jak zářná víla s hvězdnou čelenkou, když děd mu čítal starých kronik řádky; tys byla pravou juna milenkou, tvůj slunný zrak se před ním stále míhal, tys byla dumou vzletných jeho chvil, on ve snách pro tebe meč lesklý zdvíhal a ve snách pro tebe krev horkou lil. Tys v noci rabství byla hvězdou muži, ač dalekou, ač nedostižnou, žel! Dum jeho tajnou, věčnous byla druží, všech jeho tužeb cíl jen v tobě tkvěl. Jak země zaslíbená z dáli kyneš i sivé lbi, když nad okovem sní, a mihotavým leskem ještě splyneš na mroucích očí zásvit poslední. Ó volnosti, ať v doby rtech tvé jméno zvuk plný ztratilo, kdys jasný tak, ať sobci zištnými je znesvěceno, již na svá tržiště tvůj věsí znak, nechť na svůj prapor vetkali tě lživě i mnozí škůdci pravé svobody a ti, kdož sami znikli jha, zas divě tvým jménem rdousí jiné národy: my chováme tě v srdcích ryzí stále, nás učí znáti plnou cenu tvou déšť poličků, na líci kleslé pále, ty dravé ruce, jež nám všechno rvou. Co denně šlehů surových nás švihne, co denně trnů skráně probodá, za každým duší obraz tvůj se mihne a z hloubi tryskne povzdech: Svoboda! Ó volnosti, my denně z tvého rubu tvůj poznáváme plný skvoucí vděk, v tom stonu hluchém, ve skřípotu zubů, jímž udidlo své hryžem celý věk; kdy po šíji nám šlape cizí pata a každý chám nás tupit, mučit smí – rty mlčí sevřené pod bičem kata, leč v srdci bouře touhy: Volnost! hřmí. Svatopluk Čech: Nové písně Svornost Ó svornosti, tvůj zlatý zvon proč nezní českou zemí? Kol burácí jen vášně křik, jen sváru pustý hřmot a ryk, a ty se tajíš němý. Já slyšel kdys tvůj božský tón, ó drahý, svatý zvone! Zníš dosud často v duchu mém a v ohlase tom dalekém hruď ještě blahem tone. Jak svornost zlatou získat zas? Aj, slyším přísné hlasy: „Pod naše jho se vraťte zpět, kdo jinak myslí, budiž klet!" Tím špatně žár se hasí. Tam u Lipan též rozkol zhas a panstvo tvrdou pěstí dva dlouhé věky hnětlo lid – Co vypěstil ten mrtvý klid, pláč Bílé Hory věstí. Ne, svornost není mrtvá tiš, hrob všelikého ruchu, ne jařmo jedněch, druhých bič, ne podnož jen pro vlády chtíč a pouto volných duchů. Věř, v lidu zdravém neztlumíš hyb svěží, věčně nový, on k výši sterým útvarem pne křídla v machu bujarém a vzlétá nad okovy. Jest nepřítelem svornosti, kdo vztekle všechno kácí, co ruka jiných buduje, i ten, kdo druhým vnucuje jen svoji vlastní práci. Je svornost sestra volnosti, zná pouto vnitřní pouze, ten svazek musí z duší zkvést, své úponky kol srdcí plést, jež hoří v stejné touze. Nám vlastní lid a rodná zem ten živý svazek skytá; my všichni chceme její zdar, nechť cit náš volí různý tvar, nechť různým květem zkvítá. Zde volnost přejte snahám všem, jež čelí k země štěstí, a různých mnění neshodu řeš důvod proti důvodu, ne pěst jen proti pěsti. Ne zrádce zde, ne zrádce tam, ne věčná zášť i hana, ne jedněch moc a druhých zmar; kde jasný kyne celku zdar, tam přestaň každá strana! Pak lepší doba vzejde nám, žár nový zaplá všemi, a svornosti čarovný zvon zas vydá plný, jasný ton nad krasší českou zemí. Svatopluk Čech: Menší básně Husita na Baltu Hromu rachotem a vichru letem vozy Husitů se valí světem, vojínů v nich tváře opálené, žen i dívek prsy rozhalené; uprostřed tam kalich zlatoskvoucí bledý kněz hle! tyčí ku nebesku – uhánějí jako orkán řvoucí za lomozu zbraní, bubnů vřesku. Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří, z obrví však jarý oheň září. Jako dóm, kdy již již v prach se boří, však v něm dosud věčná lampa hoří. Na čele mu šišák bleskem hraje, na hrudi se třpytí šupin řada, po pleci mu jako prapor vlaje vichrem zdmutá, sněhobílá brada. Ha! již Baltu odvěké ty vzdory řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory s šedých skal se nad pěnnými valy jako mořští orli roztěkaly. Mužů šíje vzpínají se výše ve vítězoslávě. Ženám hledy bujněj' planou, ňádra dmou se v pýše, slza kmetům ve vous splývá šedý. Aj, tu vůdce: „Trup se loučí s duší, našed hrobu, jaký reku sluší! Slavný hrob – to skalní tato stěna, naše jednou, potom odcizena, teď ha! naše v novém vítězení! Tu můj složte trup: dlaň palcát svírej, přílba blýskavá pak na temeni vlasy vichrem rozeváté sbírej! Hlavu opřete, bych zíral, bratři! hrdě před sebe, jak reku patří. I štít lesklý položte mi k noze – jak jsem sedal ve válečném voze. V sluch ať hučí Balt mi rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu budu dlíti zkamenělý věkovité slávy české strážce –" V krátce skonal kmet – a vedle přání na skalní hrob upraven mu skráni. V ruce palcát – přílba kryje čelo – tak tu dřímá bohatýrské tělo. – Ve sluch Balt mu hučí rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu sedí jako zkamenělý dávnověké slávy české strážce! Hromu rachotem a vichru letem Husitů vůz nebouří již světem. Sláva kalicha již zbledla, zhasla, a pěsť hnije, Evropou co třásla. Však tam v dáli jeden posud sivý sedí Husita a hlásá světu, kam až druhdy český vítězivý ve velebném zavlál prapor letu. Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá, na přílbu pták mořský staví hnízda, palcát halí mech a po krunýři skalní květ své sporé zvonky šíří, s prsou však mu kalich září zlatý jako maják moře do dálavy, nad hlavou pak jemu rozepjatý vlaje prapor dávné české slávy. Bouře do pěnné kdy hřívy švihá Baltu, že až k nebesům se zdvihá rozlícen – a koráb v bezdno vrhá, stěžeň praská – plachta v dvé se trhá: často plavec, stoje na řebříku lanovém, se děsí nenadále hledě ve tvář reku nebožtíku v blesků svitě, na vysoké skále. Zdává se mu, jakby život nový probouzel se náhle v hrdinovi, mrtvé rty jak by se rozsmekaly k písni, před níž Němci utíkali, jakby oko děsivého zjevu blesky metalo a sevíral tu palcát těžký ve strašlivém hněvu starý mrtvý Husita na Baltu. |