Svatopluk Čech: Kost

Svatopluk Čech: Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

X
(Paprsek malířů. – Broučkova umělecká kritika a její následky. – Výhoda živého měsíčního koloritu. – Měsíční atelier. – Klanění se obrazům. – Zničující zpráva. – Měsíčané ideálem vegetariánů. – Osudná definice uzenek. – Pan Brouček vpadá do Scylly, chtěje uniknouti Charybdě.)

Mecenáš vedl pana Broučka a Blankytného z paprsku poesie do paprsku malířství. Náš hrdina byl by rázně protestoval proti tomu směru, neboť z důvodu nám známého choval k umění malířskému nepřekonatelnou nechuť; avšak po novém zklamání v hodovně upadl v jakousi zoufalou resignaci, v níž se už poddával všemu jako vysílená oběť. Naděje, že by vytěžil z Chrámu Všeuměny něco pro svůj nešťastný žaludek, vzdal se již nadobro, a jediná myšlenka prokmitávala chmurami jeho duše: jak by unikl z té umělecké hladomorny.

Přes ústřední vestibul, v jehož centru stál v podobě chrámku vystavěný soukromý příbytek Čaroskvoucího a od něhož jako paprsky ode hvězdy rozbíhaly se na všechny strany chodby s řadami komnat, věnované jednotlivým uměnám, ubírali se do dlouhého koridoru s četnými ateliery malířů po obou stranách.

Stěny této chodby honosily se prazvláštní ozdobou: bylyť úplně počmárány a pomazány divou směsicí bizarních náčrtků a karikatur.

„Hle, skvostné výstřelky malířských veleduchů!" pravil mecenáš, trochu se zardívaje a pozdě již zastíraje svou řízou pohledu pana Broučka nejnápadnější karikaturu, zobrazující jeho samého, mecenáše, v nějaké nelichotivé a málo delikátní situaci. „Někdy opravdu geniálně nevázané..."

„Dobře ti tak, hlupáku!" – pomyslil si pan Brouček – „Jeden takový mazal je pro domácího boží metlou; neřku-li nasadit si jich do domu celé stádo a ještě k tomu zadarmo! Ó bože, když si pomyslím, že snad ten můj – bůh mi odpusť hříchy! – ten vlasatý lotr také takhle řádí po stěnách v mém domě a z vděčnosti za to, že neplatí žádnou činži, zpotvořuje tam snad někde můj obličej na mé vlastní nové omítce, na mém vlastním ubohém majetku!"

Vešli do prvního atelieru vpravo, kde nalezli měsíčana, oděného v podivnou plandu z šerého sametu, s vetkanými křivolakými vzorky, která by mu byla dávala vzhled velikánské můry, kdyby nebyla tuto podobu rušila pokrývka hlavy, klobouk nějaké obrovské houby, vybíhající nahoře do vysoké špičky.

Při pohledu na tuto bizarní úpravu neubránil se pan Brouček jizlivému pošklebku. „No, ty vypadáš!" – povídal si v duchu – „Takovouhle maškaru by ani ten můj barvokaz nevzal na sebe, ačkoliv je ve svém čistém mundúru zrovna stvořen pro opičí divadlo!"

„Zde můj nejgeniálnější malíř Mlhomil Vzdušný," představoval Čaroskvoucí, „a zde, mistře, host z daleké zeměkoule, o kterém jsi ode mne již slyšel, s naším slavným básníkem Hvězdomírem Blankytným. Oba prosí tě snažně, abys jim dovolil padnouti na kolena před posledním tvým arcidílem,"

Malíř mlčky odtáhl oponu, zastírající v pozadí atelieru veliký obraz. i Z úst Blankytného vydralo se táhlé „ach!" neskonalého obdivu; pak ihned klesl na kolena, a sepjav ruce, pohlížel ztrnule na obraz vypouleným zrakem, jakoby oslněn vidinou nadpozemské skvělosti.

„Žasneš, není-li pravda?" mluvil k němu mecenáš s uspokojením. „Hled jen, jaká hloubka a velebnost myšlenky! Jaká síla a lahodnost koncepce! Jaká svrchovaná úměrnost v každé linii! Mluv i ty – jestli tě obdiv nečiní němým – mluv i ty, pozemšťane, co soudíš o tom nesmrtelném výtvoru ?"

Pan Brouček nebyl obrazem nikterak nadšen. Měl ve své pozemské ložnici dva lacino koupené barvotisky „Spící odalisku" a „Západ slunce v zálivu Neapolském", které se mu líbily stokrát více než ta divoká klikatina ledajakých čar.

Umírnil však svůj úsudek a řekl: „No, prochází to, prochází. Jen myslím, že by neškodilo trochu barev, a pak se mi zdá, že je to vlastně teprve návrh k nějakému obrazu –"

Mecenáš s Blankytným uskočili poděšeni; malíř však osopil se na pana Broučka, všecek rudý hněvem: „Ó, pozemský nevzdělance! Takový surový vkus tedy panuje na zeměkouli! Vaše malířství hraje si tedy posud jen s barvičkami jako náš banální Duhoslav Zářný a jeho souspřeženci! Vaše dětinská mysl libuje si tedy jen v barbarské strakatině! A vaši břidilové piplají se s podrobnostmi svých obrazů! Věz, že u nás jen hudlaři konají takovou nevděčnou práci – pravý měsíční mistr spokojí se několika geniálními črty! Jsem přesvědčen, že jediná čára tohoto obrazu vyváží všechny vaše galerie pozemské. Lituji velmi, že jsem odestřel svůj obraz tvému tupému zraku, jenž není hoden ani zavaditi o takové dílo!"

A ve zlobném rozčilení zatáhl opět záclonu před obrazem.

„Odpusť, mistře, že jsem uvedl do svatyně tvého umění toho politováníhodného tvora, a považ shovívavě, že pochází z planety v každém ohledu zanedbané," chlácholil mecenáš rozhněvaného malíře. „Viděl jsi obdiv Blankytného, a co mne se týče, víš dobře, jak neskonale zbožňuji tvé arcidílo a že jsem nejhorlivějším přívržencem tvého směru."

Když atelier opustili, pravil Blankytný ostře: „Hle, tvá opětná neomalenost oloupila mne o božský požitek! Nezanecháš-li svých pozemských nezpůsobů, budu opravdu nucen zbaviti tě svého průvodu."

„Jen kdyby už raději tu hrozbu provedl!" pomyslil si Brouček. „Ne

umí-li mne dovésti ani k šálku polívky, po filosofských kurnících

a bláznovských kostelích Všeuměny ať si běhá sám!"

„Ano, jest nezpůsobné mluviti v atelierech něco jiného nežli nadšené pochvaly," káral ho také Čaroskvoucí. „Zde venku mohl jsi směle pronésti svůj úsudek. Ostatně, u mne jsou zastoupeny všechny školy a směry. Miluješ-li barvy, zde naproti jich najdeš dosti."

Když vstoupili do protějšího atelieru, ulekl se až pan Brouček báječné strakatiny nejohnivějších barev, jimiž tam svítil kolosální obraz, zaujímající celou stěnu. Kolorit jeho pozemského „Západu slunce v zálivu Neapolském" byl velmi živý, ale k téhle záplavě barev nemohl býti přirovnán ani zdaleka. Celé ohromné plátno bylo popleskáno kdejakou křiklavou barvou, až z toho oči bolely. V pozadí pak duhové krajiny, kterou obraz představoval, zářilo nad šarlatovým lesem veliké smaragdové slunce a na tom seděl s rozestřenými křídly ohromný netopýr.

„Jaký nápad!" pomyslil si Brouček. Ale jak užasl, když domnělý netopýr pojednou zatřepetal křídloma a když v něm poznal mužíka v šedé bundě s nesmírně dlouhými, visutými rukávy, držícího v jedné ruce paletu a v druhé štětec, jímž právě domaloval pomerančový obláček.

Měsíční malíři nanášejí totiž barvy tak silně, že mohou při své měsíční lehkosti po hrbolech koloritu pohodlně vylézti na vyšší části svých obrazů a posaditi se tam na některém vynikajícím barevném efektu. Zde seděl malující mistr rozkročmo na svém slunci a spustil se nyní pozadu po vysedlinách malby opatrně na podlahu.

Když se potom k hostům obrátil, ubránil se náš hrdina navzdor svému kritickému položení jen stěží hlučnému výbuchu veselosti. Šat malířův doplňoval totiž zpředu vhodně strakatost obrazu: Podšívka bundy byla purpurová, spodní oblek fialový, cípatý nákrčník pestře kropenatý jako křídla vřetenušky a hlavu s dlouhou ryšavou hřívou pokrýval klobouk ohromné muchomůrky, do jehož okraje bylo zatknuto vysoké péro páví.

„Inu, krejcarová!" smál se pan domácí v duchu.

S obrazem a malířem souhlasil také celý atelier. Bylť přeplněn úžasnou směsí předmětů zbarvených co nejživěji: různobarvými tulipány ve strakatých vázách, papoušky, kolibříky a flamingy, pardalími kůžemi, drahokamy, nejpestřejšími vějíři, mandrily v komediantských hazukách a podobnými věcmi.

„Zde můj nejgeniálnější malíř Duhoslav Zářný," představoval zase mecenáš, „a zde náš slovutný básník Blankytný s pozemšťanem, o kterém jsi už slyšel. Práce Vzdušného se mu nelíbila, i přivádím jej k tobě, aby poznal pravé měsíční umění a tvůj jedině oprávněný směr, jehož jsem – jak víš – nadšeným přívržencem."

Odsouzení Vzdušného učinilo na Zářného patrně milý dojem; usmál se na pana Broučka velmi přívětivě.

„Úkol hostitele volá mě nazpět do hodovny pěvců," pokračoval Čaroskvoucí. „Ale mistr Zářný, až se pokocháte geniálním jeho arcidílem, sám vás laskavě provede po ostatních atelierech."

„Ó, toho není třeba," mínil Zářný. „Copak by tam viděli? Rád svolím, aby zůstali před mým obrazem až do večera, a pak jim rozsvítím lustry, aby jej mohli prohlížeti také v efektech umělého osvětlení."

Mecenáš vzdálil se poté spokojen.

Blankytný klečel zatím již před obrazem a hlasitě velebil nebesa, že mu popřála dočkati se dne, kdy může hroužiti smrtelné oko v ten božský div.

Když dokončil své dithyramby, vybídl jej malíř: „Nyní vstaň a pohled odsud!"

„Ach!"

„A teď s této strany!"

„Ach, ach!"

Zářný honil hosty z kouta do kouta, ze předu do zadu po celém atelieru, obšírně vykládaje skrytější krásy obrazu, kteréžto výklady provázel básník výkřiky obdivu.

Když byl konečně sám malíř běháním unaven a oba ochraptěli, postavil před obraz tři křesla a začal: „Tak! Nyní nechme již slov –"

„– která beztoho nedovedou zachytit ani charý stín té krásy," vložil poeta.

„– a dívejme se klidně až do večera," skončil malíř.

Posadili se na křesla. Zářný uprostřed. Obracel hlavu střídavě napravo i nalevo, zarývaje oči lakotně do tváře tu Blankytného, tu pana Broučka, aby mu v nich neušlo ani nejmenší hnutí z povinného lichotného obdivu. Od pana Broučka odvracel se po každé neuspokojen.

Pana domácího bavil sice chvíli strakatý rej barev, ale pak ho „zevlování" na obraz omrzelo. Uvažoval se všech stran své smutné postavení na měsíci, zlobil se znova na prázdnou tabuli v hodovně a na slzničky, přemítal, dostane-li se přece k nějakému soustu, vzpomínal se sladko-bolnou touhou na pozemské porce pečení a zelenavě zlaté plzeňské se smetanovou pěnou, představil si celý svůj pozemský život od kolébky až k poslední vycházce do Würflova hostince, – ale Blankytný s malířem nedávali dosud ani nejmenší známkou najevo, že by hodlali ukončit němou adoraci obrazu. „Snad nemysli, že budu s nimi skutečně brejlat až do večera na tu malovanou kočičinu!" zlobil se v duchu pan Brouček. Vztek s mučivou nudou střídaly se v jeho nitru a ke všemu obtěžoval jej každou chvíli upjatý pohled malířův, kterému pak naschvál ukazoval všelijaké podivné a záhadné posuňky.

Konečně zvítězil nade všemi týravými pocity zase hlad. A tu vzpomněl si pan domácí šťastně na párek uzenek, které si pro příhodu uschoval.

Ve chvíli, kdy lakotný výběrčí obdivu zase tvář Blankytného zpytoval, zakryl si stranou k němu dlaní obličej, a vytáhnuv spěšně párek z kapsy, dal se chutě do lahodného pokrmu pozemského, snad ach! posledního, jímž se pokochá v životě.

Ale vtom zaznělo nad ním radostné: „Ach, ty pláčeš, pozemšťane? Tedy roztála konečně i tvoje tvrdá pozemská kůra vítěznou září mého obrazu!"

Bylť se malíř k němu připlížil svou neslyšnou vzdušnou chůzí a vyrušil jej tím výkřikem z libého požitku.

Pan Brouček rozdrážděn vyrušením, jakož i domněnkou malířovou, okázal bez ostychu svůj párek a prudce odsekl: „I ďasa pláču! Jím."

„Jíš?!" zvolal s hněvným úžasem Blankytný, jenž také přiskočil. „Tváří v tvář tomu velebnému výtvoru genia dovedeš se oddávati té pozemské mrzkosti?!"

„Mrzkosti! Což je ukájení hladu mrzkostí? Či snad vy měsíčané dokonce – ne – nejí – nejíte?!"

„Ovšem že nejíme. Naše vzdušné tělo nemá bohudíky zapotřebí živiti se surovou hmotou."

Brouček upíral chvíli ohromen na měsíčana ztrnulý zrak a spráskl pak ruce nad hlavou. „Opravdu že nejíte! Můj bože, můj bože! Ale ne, to není možné. Vždyť se musíte přece něčím živiti."

„Občerstvujeme se pouze vůní, ambrovým dechem květů měsíčních," vysvětloval malíř.

„Vůní –! Toť strašné! Strašné! A snad dokonce ani nepijete?"

„Ovlažujeme pouze rty čistou jitřní rosou," pravil básník.

„Jsem ztracen!" zaúpěl pan Brouček a zoufale chopil se za hlavu. „Tedy proto jsem se dostal na měsíc, abych zde bídně zahynul hladem a žízní?!"

„Proč bys zahynul?" těšil ho Blankytný, jat útrpností. „Což nejsme my měsíčané zcela dobře živi vůní a rosou? Můžeš naopak děkovati nebesům. Jediným následkem nového způsobu života bude totiž, že tvé hrubé tělo pozemské znenáhla nabude měsíční jemnosti a lehkosti –"

„Krásná útěcha! Děkuju pěkně za tu souchotinářskou slávu! Proto jsem nemusel přilétnout až na měsíc! To jsem se mohl státi na zemi nějakým škrabákem! A jak dlouho to vydržím? Na zemi postí se virtuosové hladu nejdéle čtyřicet dní a pomáhají si při tom ještě všelijakým šejdem. Ó bože, můj bože!"

„Jez tedy prozatím kořínky měsíčních bylin."

„Prosím vás, už přestaňte! Kořínky! Těmi živili se leda poustevníci za starých časů a kdož ví ještě, jaké to byly kořínky! A bez krůpěje piva! Polykat rosu jako rosnička. Pane na nebesích!"

„A což vy pozemšťané neživíte se bylinami?"

„Leda blázniví vegetariáni! My ostatní rozumní lidé jíme maso –"

„Maso?" zděsil se Blankytný.

„Což se tak lekáte? Snad nemyslíte, že lidské maso? Jíme jen maso skopců, telat –"

„Hrozné! Vy tedy bez lítosti vraždíte, trháte a hltáte živé tvory boží, kteří s vámi obývají zemi? Děláte ze svých těl živé jejich hroby? Je-li možné, aby vesmír snášel v lůně svém planetu, potřísněnou kanibalstvím tak ohavným! A tohle je tedy zabité zvíře?" doložil s posuňkem hrůzy a ošklivosti, ukazuje nohou na zbytek párku, jejž Brouček prve leknutím na podlahu upustil.

„Zvíře!" zasmál se zuřivě pozemšťan. „Jest to prostě maso prasečí, rozsekané na drobno a nabité do čistě vypraného střeva, které –"

Nedomluvil. Blankytný klesl ve mdlobách na podlahu. Otrlejší malíř s výkřikem zděšení poklekl nad ním a snažil se vzkřísit ubohého.

Pan Brouček pozoroval chvíli ustrnulým zrakem hrozný účinek neprozřetelných slov na útlou měsíční bytost a pak jako náhlým vnuknutím střelhbitě vyběhl z atelieru.

Hejno malířů s muchomůrkami, hřiby, špičkami, ryzci, holubinkami, smrži, žampiony a všemi možnými houbami na hlavách pustilo se za ním, chtějíce ho zavléknouti do svých atelierů, ale pan domácí jim šťastně unikl a letěl ke schodům, vedoucím z Chrámu Všeuměny.

Ó běda! Na posledním schodu zakmitla se právě třepetavá motýlí křídla a pan Brouček zahlédl pod lazurovým zvonkem líbeznou tvář Etherey.

Zabočil tedy spěšně zas do nejbližší chodby, kde byl poučen pekelným řevem a hřmotem, že se dostal do paprsku hudby.

Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století

XIII
Chtěl rychle přeběhnouti ke Kozí ulici, ale bylo pozdě. Z Dlouhé třídy vyrazilo několik jezdců, máchajících dlouhými kopími, na nichž se třepetaly korouhvičky s červeným křížem. Vítězní křižáci!

Pan Brouček seznav, že prchnouti již nemůže, ve smrtelných úzkostech klesl na kolena a zvolal německy: „Milost! Jsem Němec! Jsem katolík!"

„Zabte Němce papežence!" vzkřikli jezdcové česky skoro jedněmi ústy a jeden napřáhl kopí po panu domácím.

Ten uskočil a zvolal teď česky: „l pro pána vždyť nejsem Němec ani katolík! jsem Čech a husita!"

Jezdci v udivení zastavili koně a valný pěší dav ozbrojených i neozbrojených mužů, žen i dětí, který se zatím vyvalil za nimi z Dlouhé třídy jako bouřící pestrá řeka, obklíčil ubohého se všech stran.

„Proč jsi tedy volal německy, žes Němec a podjednou?" vzkřikl jeden z jezdců, který se zdál býti vůdcem ostatních.

„Myslel jsem myslel jsem – že jste němečtí křižáci podle těch korouhviček," koktal strachem pan Brouček.

„Haha! Ty jsme ukořistili na Špitálském poli, kde Bůh právě nám popřál slavného vítězství. Ale ty jsi Němec. Vždyť ani dobře česky neumíš!"

„Ne ne! Přísahám, že nejsem Němec – byl jsem jen dlouho v cizině – Dosvědčí vám to Domšík – Janek od Zvonu –

„Janek od Zvonu? Ten položil dnes život svůj za pravdu a vlast, vytrhnuv s námi Staroměstskými v prvních řadách z brány Poříčské a smrtelně byv raněn v krátkém boji pod Vítkovou horou. Jsi-li opravdu Čech i husita, kterakže smíš vysloviti jméno hrdinovo týmiž mrzkými ústy, kterými pro bídný strach smrti pravější zapřel rod svůj i víru svou?!"

„Skolte lotra! Ubijte zbabělce!" křičel dav kolem a zuřivě vrhal se na Broučka. Ten chtěl uprchnouti, ale někdo ze zástupu zachytil jeho klok, jenž prudkým škubnutím s něho se svezl,a pan domácí stál pojednou před udiveným množstvím ve svém moderním obleku.

Úžas na chvilku zarazil útočníky tu a tam ozval se také chechtot.

„Hle, hle, co se vyklubalo z nevinného kloku!" zvolal vůdce. „Chceš-li ještě nyní lháti, že jsi našinec? Spíše zdá mi se, že patříš k té poběhlé sběři křižácké, žes vyzvědač Zikmundův!"

„Přísahám, že nejsem vyzvědač! Jsem Čech a Pražan –"

„Ej nuž, jsi-li Pražan, náležíš k soudu našemu. Svažte jej a veďte na radnici! Kata skřipec vyzvědí na něm pravdu."

Pan Brouček, slyše o katu a skřipci, zesínal jako mrtvola Klesl opět na kolena a v úzkosti hrozné koktal: „Smilování! Nejsem Pražan! – Jsem sice v Praze rodilý, ale dal jsem se k táborům – jsem cepník hejtmana Chvála – sám Žižka vám to potvrdí –"

„Haha, tábor – takový zbabělec!" – „Ještě si blázny činí z nás!" – „Hyběti tobě, křižáku a lotře ohavný!" – Takové i jiné výkřiky hněvu zněly vůkol a pan Brouček byl by zle pochodil, kdyby nebyl znova hlas vůdcův ukrotil rozkacené množství: „Ustaňte! Hanebník ten proměnil se sice za malou chvilku z Němce a katolíka v Čecha a husitu, poté z Pražana v tábora a kdož ví, več ještě se promění, i zasluhuje smrti již pro tyto nestoudné, zbabělé lži; avšak vydává-li se za Chvalova cepníka, odevzdáme ho na soud táborům."

„Však prý Žižka právě s Pražany vjíždí Horskou branou do města," zvolal někdo z lidí, kteří sem přichvátali z náměstí Staroměstského.

Pan Brouček byl tedy jen svázán a vlečen i strkán na náměstí.

Tam hrnuly se také již z Celetné ulice a odjinud pestré davy, živě rozmlouvajíce, druh druhu nové podrobnosti skončené bitvy vypravujíce, mnozí hlasitě plesajíce nebo písně vítězné prozpěvujíce. Bylo viděti starce na zemi klečící a ruce s horoucím díků činěním k nebi spínající. Panny přinášely zelené ratolesti a čerstvé kvítí, jež přijíždějícím a přicházejícím bojovníkům v cestu metaly nebo na přílbice a čapky připínal. Na všech obličejích zářila nesmírná radost a v četných očích třpytily se slzy blaha. Samo slunce, ač již k západu se klonící, zdálo se, jako by svítilo svátečním, radostným jasem, v němž i domy zářily jak v blaženém usmívání. Všecko město rozléhalo se plesem, do něhož zvony se všech věží pražských mísily hřímavou, jásavou svoji hymnu.

Ozbrojenci s nešťastným Broučkem stanuli na rohu Celetné ulice, kde kupilo se lidu nejvíce. Na vysokém patníku, jenž měl podobu ohromné, nestvůrné hlavy, stál tam nějaký účastník nebo svědek celé bitvy a právě líčil naslouchajícím davům daleko zvučným, radostně pohnutým hlasem šťastný obrat její.

Ubohý pan Brouček ve svých úzkostech smrtelných neměl bohužel smyslu pro jeho řeč, a proto uvádím zde stručně jen to, co nám o slavné bitvě boží na hoře Vítkově historie zaznamenala.

Jak víme, podobalo se tam již zle k porážce; ale bystrý vojevůdce včas přispěl hajitelům ohroženého srubu na pomoc a vyslal část svého lidu vinicemi po stráni polední, aby vpadli do boku nepřátelského vojska na hřebenu hory. Ti vyřítili se nenadále od jihu i od východu na Míšňany, kteří pro úzkost horského hřebenu a příkrost stráně ani s koňmi svými se otáčeti, ani na pěší útočníky rozjeti se nemohli a tlačeni jsou k vysokému srázu půlnočnímu. Nemohouce odolati strašlivému hromobití táborských cepů, jezdec za jezdcem i s koňmi káceli se do hlubiny, v pádu vazy a údy sobě lámajíce. Také ti nepřátelé, kteří s ořů byli sesedli a na srub doráželi, nemohouce couvati pro nával zadnějších a ustavičně zasypáváni kameny a deštěm šípů se srubu, dílem do propasti jsou sráženi, dílem v zoufalém útěku sami dolů se vrhali a většinou s rozbitými hlavami nebo roztříštěnými údy na balvanech nebo úpatí vysokého srázu ležeti zůstávali; z těch konečně, kteří zbyli na hoře, boje se vzdávajíce na zem sedali a toliko štíty proti kamenům a střelám se srubu pršícím se chránili, jiní marně se bránili proti rozlíceným cepníkům, jejichž pádná zbraň se strašlivým svistem a hukotem jako smrtící železné hromobití na hlavy jejich dopadala.

Křižácké vojsko dole na Špitálském poli, vidouc úžasnou tu metelici táborských cepů na hřebenu hory, vidouc obrněnce a koně s vysokého srázu střemhlav se kotící a jiné po mírnějším svahu v šíleném úprku dolů prchající, vidouc netušenou tu krvavou porážku Míšňanů na vrchu, bylo zachváceno náhlým zděšením, a když vtom i bojechtivé zástupy Pražanů a selských jejich spojenců, vytrhnuvše již před šťastným obratem boje na Vítkově z bran Horské a Poříčské, hrozivě do boku jeho zaměřily, majíce v čele nadšeného bledého kněze, nad jehož hlavou veliký paprskový kotouč s velebnou svátostí třepetavě se blýskal v záři sluneční jako světlý zjev nadpozemský a jehož hlasnou modlitbu provázel zvuk zvonce, jímž kadeřavé pachole, komží oděné, před svátostí potřásalo: tu pohnulo se pojednou vojsko Němců a Uhrů jako mračno ohromné, do něhož náhlý uragan zabouřil, a v divokém zmatku dalo se valem na útěk. V úplném nepořádku a šíleném chvatu uhánělo nazpět k řece a vrhalo se o překot do jejích vln. S hromovým „Hr, Tábor!" hnali se táboři s vrchu za nimi, s bouřlivým „Hr, Hus! Hr, Praha!" vpadli jim Pražané v bok, v divé chumelenici valila se spousta prchajících a stíhajících k Vltavě, jezdci s pěšími v těsných chomáčích, okované cepy lítaly vzduchem, v oblacích vydupaného prachu blýskala se ostří sudlic, ohromný lomoz, řehtot, křik, ston a jásot naplňoval širé prostranství pod Vítkovou horou, a také řeka rozbouřila se v celé šířce přívalem jezdců, brodících se v úprku a zmatku na druhou stranu. Množství mrtvých křižáků pokrývalo krvavé pole Špitálské a nemalá jich část utonula také ve vlnách vltavských. A na takový obraz musel hleděti s protějšího břehu král Zikmund, týž pyšný a prchlivý král, který před chvílí krutou radostí již napřed mnul sobě ruce, pevně jsa přesvědčen, že ohromnou svojí přesilou rázem zlomí vzdor smělého národa a rozšlápne hlavu nenáviděného kacířstva. Za hodinu jaká změna! Nyní rval sobě zoufale bradu, třásl se hněvem, lítostí a hanbou, vida tuto neslýchanou, potupnou porážku svého valného, vybraného, dobře oděného voje v boji proti takové menšině prostých venkovanů, ozbrojených jen cepy a jinou podobnou, z nouze pořízenou zbrojí. Ohromné vojsko, sebrané s požehnáním papežským ze všech národů a zemí křesťanstva, muselo se dívati na ten hanebný útěk svého nejlepšího oddílu a poslouchati vítězný jásot té hrstky kacířských sedláků a měšťanů!

Tak asi líčil řečník na patníku průběh nedávného boje a zakončil své vypravování nadšeným zvoláním: „Veleben budiž Hospodin za slavné vítězství, kteréhož dopřáti ráčil hrstce lidu svého nad ohromným množstvím zpupných nepřátel!"

„Vzdali jsme Bohu díky již na bojišti samém, pokleknuvše tam na krvavé zemi a prozpěvujíce hlučný chvalozpěv," ozval se někdo z davů nově přišlých. „Ale čest a chvála náleží také Žižkovi, kterýž svým udatenstvím a vtipem boj na hoře Vítkově k nenadálému vítězství obrátil. Bratři, jmenujme ode dneška horu tuto horou Žižkovou pro věčnou památku slavné jeho bitvy!"

„Tak! Tak!" přizvukovalo bouřlivě množství. „Cesta chvála bratru Žižkovi!"

Vtom přihrnul se ulicí Celetnou nový, valný příboj lidu a vítězný jásot jeho přehlušil hlasy davu před nárožím nakupeného. Zvolna bral se tudy k náměstí hlavní voj Pražanů s částí vojska táborského a samým Žižkou, vítáni a provázeni zástupy starců, žen, dětí a jiných obyvatelů pražských. Průvod ten uprostřed malebných středověkých domů poskytoval obraz neobyčejně pestrý, mocného ruchu plný, vpravdě úchvatný.

Vpředu vyšlapoval si hrdě zástup osmahlých hochů táborských se svými ručními praky a k nim družilo se množství dítek městských, nesoucích v ruce zelené ratolesti, namnoze i malými mečíky a oštípky máchajících. Očka drobného předvoje jiskřila se pýchou a veselím a svěží, jasné hlásky horlivě prozpěvovaly neumělou sice, ale z vroucího citu vyplynulou píseň, kterou táborský kněz Čapek v radostném zanícení hned na bojišti na oslavu vítězství, složil. Nyní kráčel sám v čele dítek a předzpěvoval jim svoji skladbu:

Dietky, Bohu zpievajmy,
jemu čest, chválu vzdávajmy i s starými,
neb Němce, Míšněny,
Uhry, Šváby, také Rakušeny, poběhlé Čechy
zarmútil, zastrašil i rozehnal ot dietek malých
mnoho sem, mnoho tam k utěšení svých milých stálých.
Milý otče! Přijmiž chválu ot Čechov věrných!

Za dětmi kráčela velebná postava onoho pražského kněze, který bojovníky městské do bitvy vedl; v rukou držel dosud na tenké, vysoké žerdi blyštivou svátost a před ním bral se zvonící žáček.

Za knězem pak jel na bujném bělouši jednooký vůdce táborů, pod korouhví s kalichem, kterou nad ním nesl jeden bratr, následován valným davem bojovníků táborských i pražských.

Hrůzný a zároveň unášející byl pohled na ten zvláštní průvod, na tu pestrou směs rozmanitých odění a rouch dosud prachem pokrytých a krví potřísněných, na ty tváře nadšené a vítězným jasem zářící, na tu spoustu zkrvavených sudlic a cepů, ježících se a trčících nad vlnami té bouřlivé živé řeky, z níž se ozývaly řinčivé zvuky zbraní, hřmot kročejů, dusot koní, zpěv a plesné pokřiky, splývajíce s mohutným hlaholem pražských zvonů v jedinou velkolepou hymnu radosti a slávy.

Středem nejhlučnější oslavy byl arci bratr Žižka. Dívky házely čerstvé kvítí před jeho koně, matky zdvihaly vysoko své dítky, ukazujíce jim božího hrdinu, starci vznášeli k němu s žehnáním ruce, jásot a chvála odevšad burácely mu vstříc.

Právě nablízku zástupu, v němž jedva držel se na nohou nejnešťastnější, bezděčný účastník této slavnosti, náš ubohý spoutaný Brouček, zastavil Žižka na chvíli svého koně a zvolal po svém prostém, jadrném způsobu povzneseným, zvučným hlasem, z něhož se ozývala síla ryzího, hlubokého zápalu a vroucí, upřímná zbožnost: „Milí bratří! Nechvaltež mne, ale chvalte Toho, jehož jsme všichni pouhými nehodnými nástroji. Milostivý Bůh povalil slabou rukou naší nepřátele své i naše, protivníky pravdy svaté a našeho jazyka českého i slovenského. Pán všemohoucí, svatá naše záštita, porazil a zetřel mrzkou pýchu jejich. Jemu buď proto čest a chvála na věky věkův, amen!"

„Amen! Amen!" zaburácelo kolem jako jedněmi ústy.

Tu padl zrak Žižkův na spoutaného Broučka.

„Jakého tu máte zajatce?" tázal se.

„Jali jsme ho v městě," oznamoval vůdce jezdců, „an volal, že jest Němec papeženec. Omlouval se, že tak volal ze strachu, maje nás podle ukořistěných korouhviček s křížem za německé křižáky. Jistil pak, že jest Čech a husita, zprvu vydávaje se za Pražana, ale když jsme ho chtěli vésti na radnici, pravil zase, že náleží mezi tábory. Protož vedeme jej k tobě, abys nad ním soudil sám."

Jedno oko táborského vůdce pronikavě spočinulo na zajatci, žíla na čele Žižkově naběhla a mohutný jeho hlas zahřměl: „Ha, nepoznal jsem ho dříve v pitvorném tom přestrojení! Pohleď, bratře Chvále, není-li to zrádce ten ošemetný, kterého jsme včera po boji na Špitálském poli mezi sebe přijali a který dnes, ve chvíli nejtěžší s hory Vítkovy zbaběle utekl?"

„Věru, že jest!" vzkřikl Chval z Machovic, jedoucí v průvodu za Žižkou. „Ani já nepoznal jsem ho dříve v té dvorné mumraji. Padouch ten včera nestoudnými lžemi mne a kněze Korandu zaslepil, že jsme ho mezi bratry přijali. Bájilť drze, že na Špitálském s Pražany statečně bojoval a že po mnohých letech z ciziny se vrací, aby rodákům pomáhal v těžkém zápasu. Dnes mužnost svou na hoře Vítkově skutkem nejlépe dokázal, a kdokoli jen v tuto chvíli naň pohlédne, pozná ihned, jaký jest hrdina! Haha!"

Zraky všeho množství spočívaly s opovržením, úžasem a hněvem na zajatci přepodivně oblečeném kterýž neměl v okamžiku tom opravdu ani špetky bohatýrského vzezření. Byl bledý jako křída a třásl se na celém těle jako osikový list.

Vtom prodral se zástupem zavalitý vousatý venkovan v režné haleně a hrubém slaměném klobouku, s pokrvácenou těžkou palicí v ruce.

„K táborům že se přidal nešlechetník ten po boji včerejším?" křičel venkovan, v němž asi čtenář poznal Žatečana Vacka Bradatého. „Slyšte: Malou chvíli před bojem tím, přišed jako host Jánka od Zvonu do krčmy mezi nás, když jsme se tu o kněžské plachty svadili a potkli, ornátů horlivě se zastával a táborům beranů spílal, že bych byl málem tuto pohanu palicí svou na něm ztrestal."

„A nám hned po boji pravil, že ornáty zamítá a proto od Pražanů ustupuje," zvolal hejtman Chval v největší nevoli.

„Nevěřím, by Praha mohla zroditi takovou ohavu!" ozval se z davu Vojta od Pávů jako nový svědek proti Broučkovi. „V hrdlo zajisté lhal, namluviv nebožci Jankovi od Zvonu, že jest Pražan rodilý a že z ciziny domů se vrací. Jistě cizák jest nebo poběhlík bez domova, který lstivě vloudil se do Prahy a do táboru Žižkova, aby tu špehéřské služby konal Zikmundovi."

„Zabte lotra!" zaburácelo vůkol rozlíceným lidem.

„Přísahám – přísahám – že nejsem špehoun – Kdyby tu byl jen Domšík! Čech a Pražan – Milost – milost!" úpěl pan Brouček, padaje na kolena a jektaje zuby.

„Buď kdo buď, smrti nejohavnější jsi hoden, zbabělce a pokrytče ničemný!" rozhodl Žižka. „A jsi-li vpravdě Čech, tím spíše musí tě vyhladiti spravedlivý hněv rodáků, jimž pro hanbu jen žiješ a potupu. Hned po prvé vida tebe, soudil jsem, že sloužíš více břichu svému nežli Bohu, ale nyní poznávám, že nemáš Boha žádného, že nic není tobě sváto a draho kromě mrzkého prospěchu bídného těla tvého, pro kterýž hotov jsi každému po libosti zapříti Boha, pravdu, bratry, matku, rod a jazyk svůj. Budiž vyhlazen s této země, kteréž jsi ohavou a poskvrnou!"

„Smilování!" sténal pan domácí, šoupaje se po kolenou, a pak náhle v zoufalém odhodlání zakoktal: „Proboha – slyšte – přátelé – – Vždyť ani nepatřím – do vašeho věku – vždyť jsem se narodil v devatenáctém století – jsem váš prapravnuk a jenom zázrakem nepochopitelným dostal jsem se mezi vás – do daleké minulosti!"

Překvapené davy pohlížely naň chvíli v němém ustrnutí.

Konečně promluvil Žižka: „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, – toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky!"

Máchl prudce rukou nad odsouzencem a pobídl znovu bělouše k jízdě.

„Upalte ho!" dodal hněvivý Chval a jel dále za Žižkou s ostatním průvodem.

„Upálíme ho!" vzkřikl zuřivý dav a shrnul se na ubohou, nevinnou oběť.

„Slitujte se! Smilujte se!" žebronil úpěnlivě pan Brouček.

„Pro zbabělce a zrádce nemáme smilování!" zvolal tvrdě Vacek Bradatý. „Marně skuhráš o bídný život svůj, jehož bohem jediným byl zajisté břich a svatyní plný sud."

„Tak-li tomu, budiž sud i rakví jeho!" navrhoval někdo z davu.

„Dobře díš! Upalme ho v sudě!" přisvědčovalo bouřlivě množství a – –

Péro klesá mi z ruky. Zdráhá se dokresliti příšerný výjev. Ale povinnost spisovatelská velí, abych provodil svého hrdinu až do strašného konce středověkých jeho dobrodružství a doplnil tou šerednou črtou svůj věrný obraz dávné doby, v níž ku skvělým zářím družily se tím temnější stíny.

Útlocitné čtenářce však radím, aby přeskočila konec této kapitoly; vždyť asi již dosavadní útrapy dobrého pana Broučka vyloudily nejednou vláhu soustrasti na její řasy. Jenom čtenář pevnějších nervů sleduj mne i při smutném posledním úkolu a měj přitom na paměti, že tehdejší doba nebyla tak uhlazená a choulostivá jako náš osvícený věk, v němž sice statisícové umírají v mukách na bojišti, ale kat představuje se odsouzenci v rukavičkách. Ani v krvavých románech nesetkáváme se již s exekucemi toho druhu, jaká vykonána byla dne 14. července 1420 v Praze na panu Broučkovi a dne 21. srpna 1421 v Roudnici stejným způsobem na smělém novotáři Martinu Houskovi či Loquisovi a jeho tovaryši knězi Prokopovi.

Ostatně mohu následující děj naznačiti jen v několika hlavních, příšerných rysech. Pan domácí připomíná si tuto katastrofu jen mlhavě jako nejstrašnější sen svého života; úzkosti smrtelné kalily mu smysly, že jen kuse a nejasně vnímal všechny okolnosti strašného děje.

Polomrtev byl dovlečen za křiku a láni davu ku pranýři na Staroměstském náměstí – lid snesl tam za chvilku hromadu polen a slámy – pračata přivalila veliký sud zaslechl ještě jako v mrákotách, že vyvalili sud ten z Pekla (pivovar ten byl nyní hoden svého jména!), ozval se praskot dřev, vyšlehly rudé plameny a příšerně ozářily strakatý středověk, dav, jímž se prodrala hrbatá ohyzdná babice, čímsi nad hlavou máchajíc a zlobně spílajíc: „Dobře tak! Upalte zlého čarodějníka! Hle, tuto vrhám k němu na hranici pekelnou krabičku s kouzelnými slovy a ďábelské koření, kterým začaroval náš dům, že stal se příbytkem neštěstí. Jdi k satanu, ohavný kouzelníku, jemuž jsi zapsal černou duši svou." – Nato podnikl pan Brouček ještě poslední marný zápas s lítými katany, kteří ho svázaného vstrčili do sudu – naposled zdálo se mu, že zahlédl v otevřeném okně domu Domšíkova smutnou tvář spanilé Kuňky, pak objala jej tma, zabušily palice, vrážející nad ním víko v otvor sudu, sud začal se s ním valiti blíže k praskajícímu ohni.

Mrákoty obestřely jeho mysl a jen jako vzdálená hvězda zamihla se těmi chmurami ještě líbezná představa Domšíkovy dcery; zakalený duch upjal se k ní bláhově jako k poslednímu zásvitu naděje a z prsou vydral se chroptivý, zoufalý hlas: „Kunko! Kunko!"

Pestré cesty po Čechách společnou prací Matěje Broučka, prof. Vojtěcha Bořivoje Kostlivého, Václava Maliny, dra Dagoberta Špičky, Jana Vraného, Orlanda Furiosa, Břetislava Boubínského, Violy Těšínské a jiných učenců a spisovatelů domácích. Rediguje Svatopluk Čech

Z cestovního deníku Jana Vraného

Kost

Hrdá Kosti, tvrdá kosti,
jak se mocně zvedá
v lůně drsných skal a borů
plna síly, plna vzdoru
tvoje lebka šedá!

Do vysoka, do široka
v pýše strmíš chmurné,
nepoddajně na vše strany
nastavujíc tvrdé hrany
jako rohy vzpurné.

Co tvá síla střásla z týla
nepozvaných hostí!
Stálas jako skal tvých duby;
vždyť i pro Žižkovy zuby
bylas tvrdou kostí.

Hledím zdůli ustrnulý
na tvé čelo z kovu,
a jak vichr krajem hučí,
každá tvoje střílna zvučí
v mocném, burném slovu:

V časů mdlobu volám z hrobu
sílu, starou sílu;
srdce z kovu, lebky z žuly,
vzpjaté svornou tvrdou vůlí,
zove doba k dílu.

Vari, hladký mrave sladký,
citlivosti měkká!
Mužů třeba drsných, celých,
s dumou smělou v hrdých čelích,
s pevnou duší reka.

Jenom v síle dojdem cíle;
padnout-li však máme,
buďme cizí hrabivosti
aspoň tvrdou, pernou kostí,
o niž zub si zláme!

Čech, S.: Výlety a pestré cesty pana Broučka a společníků, Naše vojsko, Praha 1956