|
Josef Svatopluk Machar: Confiteor...
Dobrá partie Zjev její každým dechem praví, že nesmírnou svou cenu zná: že pro salón a pro zábavy a pro kočár jest zrozena; že promenád má býti lvicí a diamantem parteru, mód vítěznou vždy průkopnicí, žofínských sluncem večerů; ví, že vše na ní harmonií je neskonalé lahody, že důstojný rám krejčí sviji kol divu matky přírody; že Arabku i nejkrásnější by ještě zkrášlil její hled; čerň vlasů havran nejčernější že mohl by ji závidět; že jihu nádech v obličeji zkvet delikátně na lících; že rty má v barvě orchidejí kol zoubků malých zářících; že smát se umí k zulíbání, že její řeč jest líbezná, že graciézní všecko na ní – to všecko, všecko dobře zná. Je přímo vzorně vychována; zná v němčině se velice, hrá ne zle klavír, Maupassanta čte v původním jen jazyce. Je zbožnou potud, kam až snese to dobrý tón a skeptici: v neděli k velké mši se nese pak – že má knížky modlicí. Ostatně dědičkou je domu a peněz – kolik, bůh to ví a dobrá máť, jež hledí k tomu, by nějaký cit jalový jí nepad někde v duši mladou – však strach to věru přepjatý: tam poušť, kde mnoho lvů šlo řadou a každý je tam zavátý... Josef Svatopluk Machar: Čtyři knihy sonetů Sonet o pokroku Co je to pokrok? Lidstva milióny se už tím světem maně loudaly a cestou sily krev a kletby, stony a zoufaly jen, zoufaly... Co je to pokrok? Lidstva milióny se ženou divě kamsi do dáli, krev značí cestu, k nebesům zní stony a kletby, nářek zoufalý. Jen kraje kol nás pestřeji se mění, jen rychlej žijem svoje živoření a lze nám snadněj hodit do Věčnosti víc krve, slz a stenu, zoufalosti – a tak jsme přec dál pokročili asi než zdlouhavé ty starodávné časy... Sonet z ciziny Ta slova listů vašich truchlivá, ó přátelé, mám v krvi; dobře vím, že u nás všecko dále prohnívá, že dusíte se vzduchem morovým, že choroba ta duší strašlivá snad léků nemá, a snem bláhovým už dnes je myslit, že se ukrývá v budoucnu jiného cos, – všecko vím... A přece není jedné hodiny, kdy necítil bych mříže ciziny, kdy nechtěl bych jak uvolněný pták v to bahno zpět a v ten vzduch morový, jím potácet se, brodit všelijak a hořekovat nad vším jako vy... Josef Svatopluk Machar: Tristium Vindobona Dějiny lidstva Lidstvo miluje pohádky o štěstí: vytvořilo si jednu za sebou, jednu před sebou – aby mělo co oplakávat a na co se těšit –, v tuto poslední se vžilo tak, že v ni pevně věří, – a kdoví, není-li touto vírou podmíněno celé jeho živobytí? Ráj ztracený... báječná idyla a prarodičů byt... A s pánembohem jakés nedorozumění, pramatky mlsnost, hloupost praotce, prohnaný plaz a utržené ovoce... Ach, ráj je pryč... nám zbyl jen stesku cit – Ta lepší budoucnost... Je to cíl lidstva kdes v jakési nivě, báječná idyla a meta poslední... a že ji dostihnem, tak pevně věříme, a že jen pro ni zde bojujem, trpíme – ach, cesta k ní je hrozná zoufanlivě... a toť dva póly, mezi nimiž bije se celé moře lidské tragédie... Josef Svatopluk Machar: Golgata Píseň rodinná „I otcevrahům měla by být milost dána – to Maďar kýs řek, pak se také ovšem zbláznil, Jak blaze nám! My můžem ze své české lípy odetnout sněti, dolní okoralé sněti, urvati purpur červánkům a stříbro bílým mráčkům, Ty sněti proklaté se v šíř jen rozlézají – Ne, nic nám neschází a vším my oplýváme – rým písničce mé, rým; však ať v ní zato zvoní Ty rolničko má, poctivá ty družko moje, Náš svět je naruby: jen blázni pravdu mluví – A v našich rybnících půl miliónu kaprů že nutno vyvražditi všecky bujné štiky. A stalo se. Svět naruby, a proto moudří ztrácí hlavu. nechť noční čepici až přes uši si stáhne – A rozumným-li zrakem blázna rozhlednem se, neb průmysl a obchod vzkvetly v našich vlastech hle, steré továrny na vlasteneckou šťávu! jde světem vítězně a bez vší konkurence půl miliónu ctihodných a dobrých kaprů – Lze v lahvích bráti jej, či en gros, v celých sudech, prozkoumat předem rudobílou etiketu, jsou u nás obmyslní jako všude v světě, Čest národa! Té máme tolik, bratři drazí že možno žít z ní jako zveselený dědic To byly orgie! To šampaňského zátky Šosáci zřeli na nás studenou svou hrůzou, I na dluh žíti možno, vesele žít, ryčně, I bilance vem! Nač se do tobolky dívat! I bylo nějak – také ještě nějak bude – nějaký dloužek také nějak zaplatíme: svůj pomník dostane, vzdor všemu, hrom a peklo! U čerta, nač ten stálý skřehot sov a sýčků, Vždyť přece není půlnoc, vždyť jest jasné ráno, Nad hlavou ubohého blázna slituj se, a chceš-li soudit, suď soudem nejpřísnějším Ne, nic nám neschází... jen úroda nám schází... Půl miliónu dobrých šibeniček půl miliónu dobrých pevných kliček – půl miliónu vlasteneckých hrdel, půl miliónu takých plodů klátilo se vlastí, bylo by dobře nám a dobře všem těm příštím Na Aventinu (Starý senátor a otrok Filomelos nesou sochu Afrodity) Ne k pinii té! Vždyť by mohla oplést kořeny svými útlé údy sochy a polámat je. Tamo na prostranství, kde světlo slunce po celý den leží, tam pohřbíme ji, luznou sochu řeckou, ten sličný mramor, jemuž nebezpečným se stalo pobývání na té zemi... Tož pomoz pánu, starče Filomele, však víš, proč právě tebe jsem si zvolil za pomocníka pohřbu této sochy. My rostli spolu, viď, že pamatuješ, a viď, žes přítelem se vždycky cítil i mým i domu mého, jako já ti byl bratrem vždy a nikdy tvrdým pánem. Teď v šedinách jsme. Oba osamělí, třebaže dětmi požehnán náš život. Však děti moje jako tvoje vymkly se z naší ruky. Jenom úsměv mají pro naše řeči, názory a zvyky. A, Filomele, buďme ještě rádi, že tolik mají... Jiné – snad jsi slyšel, že proklínají svoje roditele, že odříkají se jich, z domů ujdou, kde zrodily se, jako z místa hrůzy a nepřátelství... Nový bůh tak káže, bůh, který zapudil ty naše bohy, jež zdědili my s úctou od svých otců. Bůh káže jim a oni poslouchají... Ach, Filomele, světa nezměníme a zvrátit kroky časů nedovedem... Zde, starče, zastav. Zde je pěkné místo. A poslechni mě. Tenhle bílý mramor je práce řecká, božstvo představuje. Ubité božstvo. Sulla prý je přivez z Helady kdysi. Stálo v našem domě na čestném místě. Teď je dáme zemi, neb nevím, kterak děti mé ctít budou mou památku a všecko, co jsem ctíval, až zavru oči... Viděl já už často, že taký mramor jako z pomsty bývá nad čerstvým hrobem otce dětmi rozbit. A viděl jsem, jak lůza sebrala se, od domu k domu tabla s hněvným řevem, v příbytky vtrhla, bohy domácnosti svalila, bila, a pán domu nesměl pohnouti prstem, aby neuvalil na život svůj a dům svůj větší strasti. A všecko to prý činí v službě božstva, nového božstva, jež prý přísahalo, že zničí staré bohy naší vlasti... Bůh Židů jakýs, tuze rozlícený, v Řím vešel s nepřátelstvím v svojí duši a rozpaluje svoje vyznavače k barbarským činům. Řím náš sešel, starče. Tož zakopejme bílý drahý mramor na tomto místě, neb mu žíti nelze na světle slunce... Snad jej v jiných časech, až tyhle bludy zlé a nesmyslné se rozptýlí a zmizí, až krev lidí se utiší – snad vyhrabou jej z hrobu a vznesou znovu k slávě jeho krásy. Těch dnů my už se nedožijem, starče. Už oba slyšíme, jak nůžky břitké Atropos k přestřihnutí rozevírá. Ty, Filomele, nezradíš to místo, kdyby snad mě smrt dříve odvolala. Byl jsem ti bratrem... z živých mám jen tebe... a z mrtvých tuto... Motyku mi podej, sám vykopám jí místo k odpočinku. To stáří nahrne tak vodu v oči... – kde je ten nástroj? Ah tak, neviděl jsem. Ba, stáří a ty všecky plody jeho, že člověk vidí jenom to, co bylo a ne víc, co je. A my pohřbíváme svět celý s tímto čistým bílým božstvem... Josef Svatopluk Machar: Na křižovatkách Sám Sám... sám... a sám... to zdá se poslední být pravdou, již jsi zdvihl v cestě žití. Sta jich šlo s tebou za májových dní a v červnu už vás zbylo ku desíti. Pak v křižovatkách zůstal leckdo stát... Už v holých větvích chladný vítr šumí. Jdou dvě tři duše s tebou posavad, ty hovoříš – a ony nerozumí. |