|
Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie 2. zpěv Jsemť já z kraje muzikantů, na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty vídeňské pány ze sna burcoval. By se po svých těžkých prácech hodně vyspali, jednou v noci kočár policajtů pro mne poslali. Dvě hodiny po půlnoci – když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouřad celý v parádě, pupek kordem pevně obvázaný, zlato na krágle. „Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom komise. Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá." – Já jsem i na lačný život vždycky zdvořilý: „Odpusť, slavná císařská komise, že jsem v košili!" Ale Džok, můj černý buldok, ten je grobián, na habeas corpus tuze zvyklý – on je Angličan. Málem by byl chlap přestoupil jeden paragraf, již na slavný ouřad zpod postele uďál: Vrr, haf, haf! Hodil jsem mu tam pod postel říšský zákoník, dobře že jsem měl ten moudrý nápad, již ani nekvík. – |