Božena Němcová: Václavu Čeňku Bendlovi

[Praha 6. března 1858]

Nehněvejte se, Václave! Kdybyste věděl, jak jsem zapražena do práce, dpustil byste mi, že jsem Vám tak dlouho nepsala, jakkoli vůle moje byla hned Vám odpovědíti. – Věřte mi nebo ne, ale já nepřijdu ani na krok z domů, leč co nevyhnutelně, co nemůže jiný vyřídit. – A doma pracuju celý den a každou noc do dvou hodin. Mám tak několik článků rozepsaných a ty pohádky mi dají mnoho práce, ani to psaní jich jako korektura, neboť ji třikrát dostávám a ještě je chyb až hanba. K těm srbským bude nové písmo. Já si nemyslela, že bude takový odbyt na ně; ale když sám Šálek říká, „Der Absatz ist sehr gut", tak to musí být pravda. Ta chasa malá zde v Praze žvástá ustavičně slovensky. – Až budou všechny, dá také Šálek část svázat, jako bývají ty německé básně, skvostně. Už jsem si na to dávno myslila, a když jste onehdy skrze toho Puškina psal, tak jsem s Šálkem mluvila – a on by nebyl od toho, jestli nebudete totiž žádat mnoho honoráru. On totiž se bojí, že by neměl na báseň takový odbyt, ale chce se pustit do české literatury. Kdybyste mnoho honoráru nežádal a chtěl si ho v knihách vybrat, myslím, že ho dostanu na špek. Bylo by to na začátek, snad potom, když by viděl, že je odbyt, jiného cos by také tiskl. Tedy si rukopis prohlídněte, kde co je, vypilujte, pište vyjmínky a já s ním pak už doopravdy promluvím. Řekla jsem, že mu to přinesu. – Neřeknem nikomu o tom, až to bude jistý, pak to slavně oznámíme a já se postarám, aby se to roztroubilo. Ostatně se chválí Puškin sám a Vy co překladatel jeho jste dosti dobře znám. Tedy jen, Vašku, se k tomu mějte. Snad byste nemusel hned vše najednou poslat, Plenníka, Fontán – Mazepu – a co máte. – Já bych tak ráda byla, kdyby to vzal ten židák, jako by to moje bylo, věřte mi, je to už skrze tu vzájemnost. A v těch časopisech se to ztratí, ale co kniha – (a on by to musel pěkně vydat) – dělá to hned jiné oko. – Tak se Vám ten Dobrý člověk líbí? – Nu já mám také radost s tím pantátou. Ale prosím, počujte, co Vám idem rozprávať, po dlhom času prišiel k nám pan Štulec! – Ej bystu světe, či som sa čudovala! – A děkoval mi, že jsem mu velikou radost udělala, a oči mu stály stlpkom! (v sloupu) nadšeností! Dlouho jsem musela čekati, než jsem vyrozuměla, že četl teprv v neděli Pohorskou vesnici, – a ta ho celkom zdrobila, takže nemeškaje hned v pondělí ke mně přišel, by mi pověděl, že je Pohorská vesnice nad Babičku, že je první český román a ostatní vedle toho že je všecko smeť, a dokonce Sabinovo Blouznění. – Bude psát o české beletristice, a to byla příčina, že se pustil do čtení, i hlavy bolení mu vykurýrovala ta Vesnice. Já ale měla radost, poněvadž mi to nikdo neřekl, a opravdu, Pohorské vesnici žádný dobře nesrozuměl; já ji také stavím výše Babičky, i co se osob a ideji týče. Ten dialekt jediný vadí, ale není chybou. – Posílá Vám Polda Noviny? – Jsou větší, pište mu nějaké zprávy. Humoristi mají hezký list, elegantní, jen aby hleděli mít také vždy humor. – Hálek je chlapík, ten by se Vám líbil. Neruda je trpký a mě nezahřál. Ten Lešetický patří tuším do spolku Štul. Kolář chce být snad českým Mickiewiczem, ne? – Ani ho nevidívám. Vorel také nepíše, je pán už. – Fric nedostal na Svět a domov dovolení, to si můžete myslit, když stojí v čele „Fric et Sabina" – a program dle toho, že jim ukázali dvéře.

Tak se ta literatura nějak vzmáhá jako houby po dešti – ale bohužel je v ní málo hříbků! Hálek a Neruda a snad jich ještě několik budou vydávat almanach, k prospěchu Čtenářského spolku, také jim musím něco naškrábnout. Ještě jedna velká novina literární. Kober bude vydávat encyklopedii, kterou aby vydávala Matice, Palacký chtěl, a která vinna byla jeho vystoupnuti. Už má Kober dovolení a Rieger bude redaktor. Bude to za dvě léta hotové a skvostně vydané a přijde to na 28 f. KM. Neříkejte zatim (o tom), dokud to není veřejně, poněvadž to ani v Praze ještě nevědí, mimo v kruhu Plc. – Chci Vám tím jen udělat malou privátní radost. – Druhá novina, že bude vycházeti politicko-beletristický týdeník pod redakcí pana Müllera (překladatele Andersenova Improvizátora, kterého jste, Vašku, nám zanesl). On žil vždy ve Vídni, je dosti zámožný, je čistý jako boží slovo (před okem Páně), a tudy dobře poslouží za plášť redaktora! – Ten lístek máte přiložen. –

Nám se vede, jak vodívalo vždy. Němec je ve Zdicích, ale což, když se mu nepořádně a málo platí, nemůže mi nic dát, a penzí ještě nemáme! Příspěvků ani vindry. Tak jen to péro moje musí se starat! – Ten Hanuš, to je pěkný, ah věřte mně, Vašku, já to říkala, že zevšední, jak se ožení. Co tu bylo ideálů, co plánů, a nyní je z něho sosák, zrovna jako ta Tvoje Anna. – Já bych Ti to přála, abys mohl s lehkým srdcem se jí vysmát – a tak se nad tím sprostáctvím povznést jako třebas jen já. Já nad tím nepláču ani se nesměju, ale lhostejné mi je to všecko – a když mi napadne, jaký jsem v tom neb onom ideál vidívala, myslím si: „O Leda, was für eine Gans bist du gewesen!" – Prosím Tě, jestlipak stojí Anna za ten Tvůj vroucí cit, za tu poezii, za všecku svatou věrnost, kterou jsi jí dochoval! – Neházej perle sviním! Oddej se múze, která nechť je Tvůj ideál! – Heine sám povídá: „Es gibt kein Ideál" – a Jean Paul též krásně pověděl: „Die Liebe, von der wir träumen, nach der wir uns sehnen, bleibt immer eine ewige Sehnsucht!" – Já si ji, tu Annu, sama vždy

pěkně líčila; ale jestli byla ideální, tedy to nebylo přirozené. – Nemáš čeho litovat. – Pomysli, ta ideální Žofie Rottova – chodí tam Podlipa – a povídá se, že z toho bude partie! Oh děvčata, děvčata ideální, vzdělané! Jak je začne píchat vdávadlo, je jim každý honza dobrý, jen když vidí, že si ji vezme! – Spokoj se zatim; snad i Tobě kvítek někde kvete, který Tě vůní svojí oblaží, kdy se toho ani nenadáš. Přátelství ovšem nemůže člověku tak zcela tu lásku vynahradit, jako kupř. já bych Ti nemohla Annu vynahradit, ale ta jistota, míti někoho, o kom jsem přesvědčen, že mne miluje vždy stejnou upřimností, beze všech ohledů, ať jsem krásný nebo ošklivý, to také za něco stojí, že ne, Vašku? – Ty pohádky, milá brachu, Pospíšil posud nemá a já na ně také čekám. Dostala jsem hezkou lampu, s takovým bílým sklem, není velká, ale elegantní. Večer když sedím pak v pokoji teplém, lampička mi pěkně svítí, při ruce šálek čaje, tu se mi staví před oči ty milé obrázky, tu hezké děvče, tu nějaký pantáta a šuhajové a zakleté kněžny a šarkani a tatošíkové. – Když pak odbije 12 – a 1 – i 2, pak zhasnu lampičku, vlezu do postele, a tu mi do očí svítí ta velká stříbrná lampa – až se mi zavrou, a někdy jsem už ospalá a myslím si: „Světe, kuš!" – Jarouš je ve Zdicích na pár dní. Dorlička len vždy parle france – a pozdravuje Vás. Paní Šlenkrtku málo vidím a Mencl má mnoho práce. Pozdravujte buláky, aby mi napsali nějaké pohádky z jich okolí, umí-li, do té české sbírky. – Pozdravuju Vás co nejupřimněji a pište brzy. Mně to splácet nesmíte, u mně není nedbalost ani lenost vinna.

Nedivila jsem se tomu, že se stal z Hanuše skrblík, to tak všude se ukazujou extrémy. – Či není Hahn-Hahnová jeptiškou? –

Němcová, Božena: Lamentace, Dopisy mužům, Český spisovatel, Praha 1995