|
Karel Havlíček Borovský: Výklad oktrojované ústavy od 4. března
Národní noviny, 14. března 1849. Článek, pro který byl K. Havlíček obžalován, ale od poroty za nevinného uznán. Celá tato ústava i se základními právy má tu vlastnost, že se více pozorovati musí na to, co tam chytře vynecháno jest, než na to, co v ní skutečně obsaženo. Hned na první pohled se přesvědčíme, že si ministerstvo nejdůležitější věci ponechalo za lubem, totiž: zákon o tisku, zákon o associaci, zákon o osobní svobodě, zákon o obecním zřízení a svobodě obcí, zřízení jednotlivých zemí, na kterém základě přece bude obsazována hořejší sněmovna, zákony o volbách, poměr uherských a vlašských zemí k ostatním, zákon oodpovědnosti ministerské, zákon o vojenských věcech, rekrutování, čas služby atd., o národní obraně atd. Každý znatel konstitučního života nahlíží, že vlastně teprva tyto zde podotknuté zákony jsou pravé jádro konstituce. Nepochybujeme, že ministerstvo je všechny již hotové mělo dne 4. března, ale s velikou jistotou dá se mysliti, že je naschvál ponechalo na pozdější dobu, aby se nestala celá rána najednou, a aby se snad s menší bolestí svobodě jedno péro po druhém vytrhalo. To tedy sluší při celém pozorování ústavy vždy na paměti míti, neboť jestli je ústava již teď velmi nesvobodomýslná, může se stát ještě desetkrát horší těmito doplňky. O základních právech nedá se nic znamenitějšího podotknouti, než že jest v nich obsažena úplná emancipace židů. Věřiti smí od nynějška každý občan rakouského mocnářství co chce, a může si každý sám pro sebe doma třeba novou víru vymysliti. V tom punktu bylo tedy ministerstvo až príliš liberální – to je zadarmo. Veřejně však se nesmí provozovati jen některá z těch věr, které jsou od státu uznány. Ostatně se nedá o základních těch právech až do vydání oněch svrchu podotknutých zákonů nic povědíti. Jsou až do té doby pouhý ouhoř, který se všude vykroutí. Jen § 12. jest zřetelný, a ten davá ministrům právo, při nepokojích (a ministerstvo může si ustanovit nepokoje kdy a kde chce) všechny ty předešlé §§ zrušiti a vojenský zákon uvésti. To jest vlastně nejdůležitější punkt. V ústavě samé máme mnoho hlav, ale také mnoho nesrozumitelností, tak že se k tomu určena býti zdá, aby jí nikdo nerozuměl. První hlava jedná: I. O říši. Vypočítává se množství korunních zemí – divide et impera – čím víc a čím menší, tím více jest naděje, že se mezi sebou pořád hádati a křičeti budou, a ministerstvo je zatím bude přistřihovat. Ostatně ale přece s jistotou udati nelze, kolik přece bude těch korunních zemí; zdálo by se sice podle toho vypočtení, že 17, a sice: Rakousko, Solnohradsko, Ilyrsko, Tyroly, Čechy, Morava, Slezsko, Krakovsko (polská část Haliče), Halič (rusínská), Bukovina, Chorvatsko s Dalmatskem, Uhry, Sedmihrady, Hranice vojenská a Lombardsko-Benátsko. Vojvodovina je chytře zamlčena, o Slovensku ani zmínky, velkovévodství Krakovské a vévodství Bukovinské se znovu narodily. Ale každý rozumný člověk bude se tázat po nějakém užitečném a přirozeném rozdělení Rakouska, však nikde v konstituci nenajde ani zmínky o tom. Veliké dílo sjednocení mocnářství má prý tato konstituce vykonati – ale celní hranice mezi námi a Uhry pomine dle § 7., až bude možná!! II. O císaři. Císař se bude jenom korunovat za císaře, ostatní koruny přestanou. Český král tedy pomine! – Avšak jest tento § též tak chytře postaven, že mu může dát ministerstvo, kdyby zapotřebí bylo, jiný smysl!! Císař uděluje šlechtu: nejen tedy že stará zůstane, ale bude se ještě nová vzdělávati. III. O říšském občanství. Hlava tato jest k tomu účelu, aby se mohli Němci poznenáhla všude rozplemeniti, a jak jich někde bude několik, mají právo dle § 4. základních práv o školu a úřad žádati, a tak bude konečně asi za 20 let dosažen ideál ministerské politiky, t. j. Rakousko bude jen veliká kolonie německá. Budou sice všichni národové stejně oprávněni, ale němčina bude mít tu výhodu pro sebe, že bude všude v Čechách, v Moravě, v Polsku, v Rusi, v Uhrách, v Sedmihradech, v Srbsku, v Chorvatsku, mezi Slovinci a v Italii stejně oprávněna, a každý tedy, kdo počítati umí, vidí z toho, že bude při vší rovnoprávnosti němčina nejméně desetkrát tolik oprávněna, jako jiný jazyk. Není přes chytrost. Z toho pak samo sebou bude následovat, že budou přece všichni úředníci v celém mocnářství Němci, a Rakousko přece vždy jen zůstane německé mocnářství ! Ostatní národové budou míti čest, býti přívěskem! – IV. O obci. Kdo zná Stadionův návrh obecního zřízení, a ví, že tento návrh nyní bude uveden, ten lehko nahlídne, že celá tato hlava jsou pouhá málo platná slova. V. O zemských záležitostech. Ministerstvo samo praví o své konstituci, že jest vzdálena od centralisace; avšak co ponechává tato hlava zemím? Orbu, stavení, chudé ústavy. To jest věru až satyra na samostatnost ! A aby se zdálo toho trochu víc, uvedeny jsou sice dle jména též obecní, školní, církevní záležitosti a „foršpan", ale každý rozumný vidí, že z těch vlastně jen rožeň zemím ponechán jest, kdežto pečeně ve Vídni se sní. VI. O říšských záležitostech učí nás, že všechno vlastně jest záležitost říšská, a že se musí všichni tak rozliční národové obléci do jedné černožluté liveraje!! Jaké štěstí z toho vykvésti může, to každý nahlíží, a jenom zatvrzelé ministerské srdce nemohlo a nechtělo ten náhled míti, že každý národ jiné způsoby má a jiné ústavy potřebuje. VII. O říšském sněmu. Do hořejší komory budou volit zemští sněmové všechny poslance, dva sami ze sebe bez censusu, a ostatní s 500 zl. censusu. Hořejší komora bude tedy zastupovat boháče. Čtyřicet let musí být každý oud hořejší komory starý, tedy notné hradby pro konservatismus. Jak velký vlastně bude census do dolejší komory opět jest chytře zamlčeno. Hlasování při volbách jest veřejné a ústní, – aby se úplatkům otevřela vrata. Na 10 let se volí do hořejší sněmovny, na 9 do dolejší; bylo by věru lépe, volit již poslance na celý život, aby bylo vládě ještě snadněji přivésti je konečně všechny na svou stranu a vládnout pak absolutně, tak asi, jako si to zařídil Ludvík Filip ve Francouzích. V komorách se jen veřejně hlasuje, – aby vláda znala své přátely a mohla se podle toho řídit! Pohodlná konstituce. Císař má obsolutní veto, t. j. ať si celá zem přeje něco, a kdyby se ten zázrak stal, že by se i ty dvě sněmovny srozuměly, přece to může císař, t. j. ministerstvo, zase vždycky všechno svrhnout. § 68. nás ale učí, že Uhry, ačkoli nyní v rebelii stojí se zbraní v rukou proti císaři, přece ještě ve větší milosti jsou, než my, kteří císaři proti nim pomáháme. Jejich sněmy zemské budou totiž rokovati o občanském právu, o zákonu trestním a o řádu a zřízení soudním. VIII. O sněmech zemských vlastně nestojí ani za to mluviti, když víme, o čem mají jednat. Přece však musíme pozornost obrátiti, jak si vláda strany Vojvodoviny otevřená dvířka nechává, aby jí mohla pak kam se jí uzdá, přiraziti. Hranice vojenská, tato nejzasloužilejší země – nebude mít ani konstituci!! To je vděčnost k Slovanům! IX. O výkonné moci. Sněm zemský nemá beztoho žádnou moc, aby se ale potupení jednotlivých zemí ještě zvětšilo, zůstaveno jest ministrům v § 89., že nemusejí ani ustanovení těchto sněmů vykonat, aneb že je mohou dle své libosti zastavit. Bude tedy zemský sněm ministrům stát asi jako chlapec k učiteli. X. Soudní moc jest v každé konstituční zemi neodvislá, aby se mohla spravedlnost bez ohledu na vládu a třeba proti vládě díti. V konstituci pak nebude ale ani toho. Dle § 101. bude moci ministerstvo soudce přece přesazovati. § 105. obsahuje tóž hezky skrytě krásnou možnost. Údové císařské rodiny, princové, budou dle dosavadního absolutního rodinného řádu souzeni. Ejhle! místodržící všech zemí jsou odpovědní; dejme tomu, že by vláda uznala za dobré, samé prince dávat za místodržící – a pryč jest odpovědnost, máme absolutní vládu, neb princové stojí pod dvorním maršálstvím! XI. Říšský soud, nejdůležitější ze všech, bude soudit ministry. Nač tedy odpovědnost ministerská? Ministři nejsou nikomu odpovědni, než sobě, protože oni sami ustanovují tento soud, který je souditi bude! Ať si tedy ministři vládnou jakkoli, nebudou nikdy potrestáni. Máme tedy vlastně neodpovědnou vládu – to jest absolutní, a naše konstituce jest jenom konstituce podle jména. Požehnání její teprva uvidíme. V hlavě XV. mluví se již jen o měšťanské obraně, „Bürgerwehr", z čeho již pozorovati můžeme, že bude ozbrojeno jen obyvatelstvo měst, ne pak celá národní obrana. Hlava XVI. určuje, aby se daně vybíraly, až se jinak ustanoví, totiž tedy bez povolení sněmu, tedy nejhlavnější zásada konstituce tím se zrušuje, budou se vybírati daně, které žádný sněm nepovolil. A až do budoucího říšského sněmu budou ministři neobmezeně vládnout. Z toho si může každý utvořiti obrázek budoucího štěstí naší vlasti, a naší svobody! My nevidíme nyní žádnou jinou spásu pro Rakousko, než aby všichni národové jednohlasně žádali, aby jim byla dána ta konstituce, které návrh říšský sněm vypracoval. To musí nyní být korouhev všech liberálních, a když se všechny hlasy strany toho ozvou, není nemožno, že se ještě zbavíme této konstituce od 4. března. Kroky k tomu přiměřené stanou se bohdá ve všech zemích, a to brzy. |