Jakub Arbes: Svatý Xaverius

Jakub Arbes: Svatý Xaverius

Nemocný opět umlknul a nějakou chvíli bylo ve světnici mrtvé ticho jako v hrobě; jen vichr, který se byl poněkud utišil, časem venku zaúpěl jako sténání vždy víc a více se vzdalující.

Zanedlouho nemocný znovu pohnul hlavou a dutým hlasem se otázal:

,Jsi tu ještě, Boženko?'

,Jsem, pane,' odpovídám tiše.

,Pojď tedy ke mne blíže,' pokračuje nemocný. ,Sem těsně k loži si usedni a vyslechni mne!'

Učinila jsem, jak si přál, a on počal s nemalým namáháním:

,Poslední zápas člověka mého stáří, mých svalů a nervů je tuhý, houževnatý; zdá se mi, že se již přiblížil a že dříve nebo později... Buďsi však! Není tu nikoho, komu bych mohl svěřiti poslední své tajemství; svěřím je tedy tobě! Máš dobrou paměť, Boženko?'

,Mám, pane,' dím nemohouc se ubrániti jakémusi děsnému pocitu. Sedělať jsem tak těsně u lože, že mne ovíval horký dech nemocného, jenž na mne upíral kalné své oči, jako by chtěl mé nejtajnější myšlénky vypátrati.

,Však ne, ne!' zvolal znenadání nemocný. ,Nespoléhej se na paměť! Tamo na stole je náčiní k psaní; jdi a napiš si, co ti povím!'

Hlas nemocného zněl tak velitelsky, že jsem mlčky uposlechla. Když jsem usedla za stůl, otázal se poznovu jako v myšlénkách:

,Znáš ale také můj obraz svatého Xaveria, jejž jsem maloval pro chrám svatomikulášský?'

Když jsem odpověděla, že obraz znám, pravil:

,Piš tedy!' a diktoval potom vážně a klidně následující:

,Obraz umírajícího svatého Xaveria nebyl malován pouze pro oko a pro povznesení mysli zbožných křesťanů. Je v něm více, nežli bývá v obrazech největších mistrů, je v něm cosi, nad čímž by tisícové s pohrdáním krčili ramenoma, z čehož však by přece mohla vzejíti spása miliónům...

Kdo dovede třeba po léta dlíti před obrazem tím, kdo upne veškerou svou mysl na obraz, aby tajemství v obrazu skryté vypátral, a komu se podaří tajemství to vypátrati, nemůže zůstati pro lidstvo bez ceny, neboť duch jeho nabude oné síly a průpravy, jaké je potřebí k obrovskému dílu na prospěch veškerého lidstva.

Jediné však věci je především třeba: Vytrvalosti a železné vůle. Kdo těmito obrněn bude před obrazem dlíti, by vypátral tajemství obrazu, tomu svatý Xaverius zjeví neocenitelný poklad.'

Když jsem slova ta dopsala, sklesl nemocný vysílen jako po velkém namáhání na lože.

Složivši a uschovavši lístek, pospíšila jsem k loži. ,Pán' ležel naznak maje oči upřeny ke stropu. Dlouho ležel nepohnutě; potom obrátil oči ke mně a ústa jeho cosi nesrozumitelného šeptala.

Poslouchala jsem sice dost pozorně, ale nerozuměla ani slovu. Nato nemocný opět, jako by se byl vzpamatoval, pokoušel se vztyčiti v loži; klesl však vždy zase do podušek.

Zanedlouho, maje stále oči na mne upřeny, zašeptal přece srozumitelně:

,Cožpak mne neslyšíš, – což mi již nerozumíš, – Boženko?'

Mlčky zavrtěla jsem hlavou a on zasténal...

Nato obrátil se obličejem ke stěně, zamhouřil oči a za několik okamžiků jsem pozorovala, že usnul.

Když jsem sedala zase na stoličku, bily právě dvě hodiny po půlnoci. Napolo v dřímotě strávila jsem zbytek noci, až probudil mne zrána lékař, který tentokráte neobyčejně záhy přišel.

,Jak je?' táže se lékař již ve dveřích.

,Nevím, pán spí,' odpovídám, ,ale bojím se, snad už umřel.'

Lékař rychle přistoupil k loži, by nemocnému ohledal tepnu; sotva však sáhl na ruku, pravil:

,Máte pravdu, je mrtev,' a po chvíli dodal: ,Je už mrtev několik hodin.'

Zachvěla jsem se; bylať jsem asi po tři hodiny seděla vedle vychládající mrtvoly..."

Potud vypravování mé babičky," končil přítel. „Mnoho-li a co snad babička z vlastní fantazie přidala, nevím; slyšel jsem však událost tu tak častokráte vypravovat od své matky, která ji taktéž nesčíslněkráte slyšela zase od babičky, že mohu ji kdykoli vypravovati skoro doslovně, jak ji babička vypravovávala. Též dokument k historce té se vztahující nalézá se v mých rukou."

Poté přítel vstal a vyňal z malé skříňky ve stole ve vybledlém kusu růžového atlasu zaobalený papír a podal mi jej.

Papír byl stářím již skoro úplně žlutý a celý ušpiněn; patrně býval často čtěn.

Mystická slova, jež byl umírající Balko přítelově babičce diktoval, byla psána švabachem; rukopis byl poněkud nečitelný, gramatické nesprávnosti a vůbec veškerý charakter písma nasvědčoval tomu, že byla slova umírajícího psána ženštinou, nehrubě v psaní obeznalou.

Prohlédnuv rukopis vrátil jsem jej příteli, načež tento u vypravování svém pokračoval:

„Po smrti Balkově shledáno v poslední vůli jeho, že odkázal mé babičce a potomkům jejím až do vymření rodu úroky nevelké jistiny; úroky ty brala babička, potom matka má a nyní je beru já. –

Babička provdala se teprve asi dvacet roků po smrti Balkově.

Však po celou tu dobu až do své smrti nemohla zapomenouti na poslední okamžiky ,pánovy', hlavně na tajemná slova, jež jí byl diktoval. Ve své prostnosti a zbožnosti chtěla se sama pokusiti o vypátrání tajemství obrazu svatého Xaveria v chrámě mikulášském.

Celé dny a vůbec každý okamžik, jejž mohla životu odzískati, strávila před posvátným jí obrazem, kterýž jí bez přestání tanul na mysli a o němž jen s největší úctou se zmiňovala.

Tuto svou příchylnost k tajemnému významu obrazu přenesla potom na svou jedinou dceru, kterouž již jak dítě vodívala do chrámu mikulášského, neustávajíc jí téměř vypravovati o divotvorné moci obrazu.

Matka má provdala se ještě později nežli babička, a to r. 1830 v stáří 42 roků. Rok nato v měsíci červenci jsem se narodil já a k výslovnému přání babiččinu, která za několik dní po mém narození asi v osmdesátém roce zemřela, dáno mi na křtu jméno Xaverius.

Matka má arci již neměla tak neobyčejné úcty a důvěry v divotvornost obrazu svatého Xaveria, ale přece byla pieta k obrazu v rodině naší neobyčejná, takže směle mohu říci, že i matk má, jako druhdy babička, dobrou třetinu svého života strávila před Balkovým mistrovským dílem na modlitbách a v zbožném rozjímání. Ba pamatuju se, že matka za mého mládí, nejspíše po příkladu babiččině, vždy, kdykoli pronesla jméno svatý Xaverius, požehnala se křížem, a byla-li doma, že skoro nikdy neopomenula přistoupiti ke kropence a pokropiti se svěcenou vodou.

Později, když jsem dorůstal a kárající mne matka často musila bráti moje, tj. jméno Xaveria nadarmo, přestala se sice již pomalu křižovati, ale přece vždy, kdykoli jen poněkud mohla, pospíšila bud sama nebo se mnou do chrámu svatomikulášského, aby tam vykonala svou pobožnost.

Slepé toto zbožňování podivuhodného obrazu dosáhlo u mé matky nejvyššího stupně dle všeho v posledních letech před jejím provdáním se a obzvláště v době, když nosila mne pod srdcem; neboť později mi často vypravovala, že v tu dobu z chrámu mikulášského téměř ani nevycházela, ba že několik dní přede dnem, kdy spatřil jsem poprvé denní světlo, jsouc před obrazem svatého Xaveria v zbožné myšlénky pohřížena, ani nepozorovala, že chrám již zavřeli, a musila potom celou noc v největších úzkostech stráviti v chrámě, z něhož ji ráno zkřehlou a skoro polomrtvou domů odnesli.

Taková byla moje rodina, taková moje matka a za takových poměrů jsem se narodil.

Nápadná moje podobnost s tváří Balkova umírajícího svatého Xaveria nedá se sice vědecky vysvětlit, však cosi vysvětlení podobného, zdá se mi, že podal jsem ti svým vypravováním."

Přítel skončil a svěsil poněkud hlavu.

Prosté vypravování jeho vzbudilo ve mně celou řadu myšlének; ale přece jsem se ani slovem na nic netázal, co zdálo se mi býti podivným neb o čem bych si byl přál nějakého objasnění.

Připomenuv sobě po tomto vypravování podivné naše setkání se v mikulášském chrámě, o němž přítel tak houževnatě mlčíval, nemohl jsem jinak než za to míti, že přítel, pocházející z rodiny fixní myšlénkou zaujaté, sám jest nyní fixní myšlénkou zaujat, slovem že jeví se u něho známky choroby mozku.

Arbes, Jakub: Romaneta, Československý spisovatel, Praha 1975