Karolína Světlá: Kříž u potoka Jakmile byla Evička s to promluvit, byloť první její starostí, aby zvěstovala, že ubírajíc se jako obyčejně večer ke kříži, tam na vlhké sklouzla trávě i o kamenný stupeň se poranila. Všichni jí to udělali k vůli, že se tvářili, jako by jí věřili, ale každý si o tom myslil, co se mu líbilo. Mlynářka byla u Potockých jako na trní, nemohla se dočkat dne, až bude schovanka tak dalece zotavena, že by jí cesta delší neškodila, aby ji mohla Štěpánovi navždy unést. Mělať sice zásadu, že patří žena k muži svému a nikdo že nemá práva od sebe je trhat, ale v tomto případě umlkly v ní všecky podobné zásady a náhledy. Muž, který takto se ženou nakládal, i v její očích práv svých pozbyl. Jednou odešla mlynářka na ranní a Evička, vyskočivši z lože, počala se kvapně strojit. Podobalo se, že chce použít nestřeženého okamžiku k nějaké chůzi, k níž by pěstounka nikdy nesvolila. – Mařička Holých, sedíc před zrcadlem, právě se česala. V sednici bylo ještě neuklízeno, pusto po noci prohejřené. Na stole stály sklenice s pivem, napolo prázdné, talíře se zbytky jídla, mezi tím byly rozházené špinavé karty, podlaha byla černá rozšlapaným z dýmek popelem, z každého koutu hleděl největší nelad. Pořádnému člověku byly by se zajisté v nepořádku tom vlasy zježily, nebyl by tam mohl vydržet ani minutu, ale Mařička byla tomu tak již zvykla, že se jí zdálo, že to u nich nemůže ani jinak býti, to že bytu toho tvářnost nejpřiměřenější. Zaplítala si svoje rulíky zcela volně a s velkým zalíbením, šly jí již zas až po pás, načež byla nemálo hrdá. Myslila, že nad jejími dlouhými vlasy nepřítelkyním jejím asi v tajné zlosti žluč puká, i postavovala si rulíky tak vyzývavě na hlavě, že byla na ni pravá podívaná. Štěpán se starým Holým ještě kdesi na půdě spali. Ale náhle upustila hřeben. V zrcadle objevila se vedle její plné červené tváře tvář ještě jedna, bledá, utrápená, se širokou, zarudlou na čele jizvou. Polekaně a váhavě Mařička se ohlédla, myslila, že se jí to v zrcadle snad ukázala smrt, slýchala od starých lidí, že se jindy marnivým děvčatům tak stávalo; ale nebyla to smrt, která se jí to objevila, nýbrž viděla v zrcadle do dveří vcházeti – Evičku z mlýna. Ta bledá utrápená žena s tím čelem zohaveným byla někdy dívkou, krásou svou na mnoho mil v okolí slynoucí. „Co dobrého?" Mařička po prvních rozpacích na ni zprudka se uškubla. Věděla od Štěpána, čeho se byl dopustil a že nehodlá dříve domů, až bude žena pryč, i myslila nejinak, než že Evička přichází, aby ho u ní hledala a naleznuvši ho jim oběma ohlásila, že je požene k soudu, by páni viděli, že má příčiny a právo dát se s mužem rozvést, přínos si žádat nazpět a činit nároky na peněžitou z jeho strany náhradu. Mařička se vlastně v duchu již dávno divila, že tak neučinila, nebyla by měla žádná jiná z celé vesnice žena tolik trpělivosti, nejméně ale ovšem ona. Nadala jí v myšlenkách nejednou, že je hodný za to blázen. „Přišla jsem k tobě, abych za něco tě prosila," vážným, avšak chvějícím se hlasem Evička své sokyni odtušila, více ještě dojata a zahanbena tím, co viděla, než jejím drzým ji uvítáním. Takovému doupěti pustému tedy dával Štěpán přednost před domovem svým, tu si liboval, tu prodléval?! „Chce-li se ti nějakých darů a milostí, jinam než ke mně pro ně obrátit se musíš, já jich nerozdávám, nejsem žádná kněžna." „Nemohu k jinému se obrátit pro skvost, který teď tobě náleží, avšak jindy býval vlastnictvím mým." „Nevím o žádném skvostu." „Myslím srdce – mého muže." „K čemu tyhle okolky a přetvářky? Proč neřekneš zpříma, že jsi sem přišla, abys tu hledala muže, který se tu někdy chudák staví, aby na to pozapomněl, co doma ho tíží. Ale nadarmo jsi se sem vydala, jak vidíš, není tu." „Mýlíš se, přišla jsem sice kvůli Štěpánovi, ale nikoli za ním, abych u tebe ho hledala a vás oba zahanbila. Beru všecku chybu jedině na sebe, že ode mne se odvrátil a k tobě přilnul, z ničehož ho neviním, trpce jen sobě vyčítám, že jsem ho upoutati nedovedla." „Ty se mi směješ! Pomni, že jsi u mne a ne já u tebe." „Nesměji se ti, mámť já nejméně ze všech lidí právo někomu se smát." „Nelži a nezapírej, že mne máš za horšího, než jsi sama." „Přiznám se ti, že bych snad před několika nedělmi o práh tvůj nebyla zavadila, nercili s prosbou k tobě se obrátila, a to s prosbou takovou ... ale stonala jsem, jak snad víš, a v nemoci té přišla jsem k poznání, že nejsem, zač dosud jsem se považovala, a právě těch ctností, na kterých nejvíce jsem si zakládala, těch právě že nemám. Nepovažuji se za lepší tebe, před bohem ti to pravím, ba myslím, že stojím pod tebou, je mi, jako bych náležela mezi poslední svého pohlaví, jsouc mezi nimi nejposlednější. Ještě jednou ti opakuji, že mám nejméně ze všech na světě žen právo pohrdat jinou." Evička, vyrazivši tato slova v prudkosti zimniční ze sebe, zbledla ještě více, musila si sednout, jinak by se snad byla zvrátila. Dosud jen stála, o stůl nečistý se opírajíc, za nímž byl muž její tak často zapomněl lidské své důstojnosti a povinností svých k ní. Matička byla jako u vidění, nevěděla, co si má o Evičce pomyslit, mluvila k ní skutečně, jako by si byly rovny, bez pohrdání a pýchy, jemně a bolestně. Mělať věřit v její upřímnost a pokoru? „Štěpán si tě více váží než mne, raději stokrát tu se obmeškává než doma," Evička znovu slova se ujala, „avšak lidé, jak asi sama dobře víš, na to ukazují, praví, že to není v pořádku, že to býti nemá, muž že nemá vedle své ženy znát jinou, přezdívají mu pro to, vyhýbají se mu, i pozbývá jich úcty – k tomu dorůstá naše holčička, zakrátko bude již chodit do školy; to víš, jak to bývá, děti, pamatujíce si, co od velkých slyší, budou jí vyčítat, že otec její jiné než maminky její se přidržuje, dítě bude se nad otcem rmoutit a hanbit, že činí, co činiti by neměl..." „Není to takové, jak bys ráda měla," Mařička jí skočila do řeči, „žádný muž pro takovou věc cti netratí, kdo nenajde upřímnost u ženy, jde si ji hledat jinam, jeden veřejně, druhý v skrytosti, každý ví, že to takové je, a nikdo pro to muže nestíhá. Není to mezi ženami jinak, a ty, které dělají nejvíce ze sebe, bývají nejhorší! Nebudeš ty mne učit znát svět. A ostatně, i kdyby tak bylo, jak ty pravíš, a lidé o mne a Štěpánovi klevetili, přec jim to k vůli neudělám, abych se ho spustila. Tak, ale právě tak dlouho se ho budu držet, dokud se mi bude chtít. Až mne omrzí, pak nechť si jde..." „Z tvých slov jde najevo, že ti na Štěpánovi záleženo jen pro kratochvíli, a k té se ti snadno naskytne jiný muž, svobodný, prostý závazků posvátných; přeješ-li ale Štěpánovi skutečně, slova moje si rozmyslíš a prosbu mou patřičně uvážíš. Neoslyš mne, Mařičko, zajisté tě uposlechne, vyložíš-li mu, pro jaké příčiny si přeješ, aby odvrátiv se od tebe ke mně se vrátil, že se jedná o jeho čest, budoucnost, o pověst jeho dítěte... jsou to velké poklady, které mu můžeš odejmout či darovat, nezapomínej toho! Láska, pravá láska, Mařičko, pro kterou nám bude prý mnoho odpuštěno, raději dává, než ubírá, stokrát raději se odříká, než užívá..." „Jak umíš na člověka zchytra nalíčit slova potutelná! Však Štěpán vždy o tobě říká, jak to znáš, teď aspoň jsem se o tom přesvědčila. Pármandelkrát mi vykládal, kterak popichovalas občany, že byl každý proti němu, tebe nad něho chvále, jak proti němu popudilas asi i bratra vlastního, že od něho náhle se odtrhl, a sebrav svůj podíl, bůhvíkam s ním zalezl. Jak se mohlo Štěpánovi vedle tebe líbit, když jsi mu pořád jen najevo dávala, že ti jest hloupý a sprostý, k tobě že by se byl vlastně hodil písař, když pořád do novin ho nutívalas a z knih mu kázalas? A kvůli takovým radostem měl by se zas k tobě vrátit? Holenku, to se ti nevyplní! To já to s ním umím jinak, na takové věci ani si nevzpomenu, a vše, co chce, mu nechávám platit. A což teprve když přišlo dítě, tu byl v domě vlastním nadobro ničím a všude a ve všem byl ten křikloun nejpřednější. Jak to nemá muže domrzet? Ale nejlépe poznal tvou k němu neupřímnost, když počal pro žert chodit ke mně, a ty o tom nikdy ani jsi se mu nezmínila, jako bych byla tak stará a ošklivá, že se mne již bát nemusíš, anebo jako by ti pranic na tom nezáleželo, nechť si chodí sem či tam. Co to najednou na tebe přišlo, že teď lezeš ke kříži? Jsi z těch žen, které dříve o muže nestojí, dokud se jim nedá poznat ranami? Vážíš si ho od té chvíle, co ti ukázal, seč je a že s ním nejsou žádné žerty? Marně cestu sem jsi vážila, i kdybych Štěpána hned nechat chtěla, on ode mne neupustí, dělá si tak málo z lidských řečí jako já, a ty uděláš nejlépe, nebudeš-li si jich rovněž všímat. Nech vše běžet, jak to běží, a buď ráda, že se mně k Potockým nechce, jinak bych tam již byla a tobě by zas říkali ,Evička z mlýna'. Teď víš, co ti vědět třeba, a jdi tedy spánembohem. Než sem přijdeš podruhé, čekej, až tě pozvu." A daremná holka těšíc se nemálo, že mohla nešťastnou ženu konečně jednou hodně za to ponížit, že s ní nežárlila, opustila po těchto slovech sednici, vcházejíc do vedlejší komůrky. Evička zahanbeně se vzchopila a ze dveří vrávorala. Ale nedošla daleko, přemožena slabostí tělesní a dojmy bolestnými a ponižujícími, sklesla na první za domkem mezi. Marně se byla pokořila, poslední prostředek jí selhal, čeho se uchopit, co teď podniknout?. „Hrozně, ó bože, pokutuješ ve mně lidskou zpupnost," zamumlala, zakrývajíc si rukama tvář, ,,marné pokání moje, větší jsou dosud u tebe hříchy moje než žal a hoře moje; co je kdy smyje, když krev a slze moje jich nesmyjou? Navždy tebou zavržena zůstanu?" Vtom obtočil kdosi okolo ní rameno, pevně a mocně k prsoum bušícím ji vina, a na její čelo rozjizvené, na její hlavu zoufale sklopenou skanula vláha horkých, kajicných slzí. „Tys mně odpustila, neslýchaně pro mne se ponížila, ty o mne stojíš, ty si'mne vážíš, ty mne miluješ – vše dobře mezi námi a navěky zůstane, láska tvoje mne zhojila..." Omdlévalať Evička v náručí Štěpánově. Světlá, Karolína: Kříž u potoka, Odeon, Praha 1968