|
Jan Neruda: Hřbitovní kvítí XV. Mezi hroby dva se červi potkali. „Odkud, bratře?" – „Z lebky básníkovy." „Toť nám bratr, co tam viděl, poví." „Pouhý mozek – pranic krásného. – Odkud ty?" – „Já z lebky učencovy; nezbylo i tu nic jasného." „Myslím, bratře, že ti geniové, jsou jak ona pod sklenicí svíce; posvítí-li jiným se tmou brojícím, nezbyde jí samé nic pak více." Jan Neruda: Knihy veršů Kniha veršů výpravných Dědova mísa V kamnech praská, dědek každou chvíli svadlé ruce sobě zahřívá, kolo vrčí, syn si s prací pílí, nádobu si z dřeva vyrývá. Kolečko si divnou píseň šumí, vnoučeti se očka kmitají – „Hele, co náš táta všecko umí, jak mu tříšťky z rukou létají! Dřevo ukradl jsi v panském lese – komu děláš z něho koryto? „Dědovi; – již se mu ruka třese, nádobí už všechno rozbito." „Nauč mne to!" – „Vida toho kluka, nač by tvá to ruka uměla?!" „Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá!" V kamnech praská, dědek shrben pláče, svadlé ruce syn mu zulíbá, kolo mlčí, vnouče kolem skáče – „Táto, proč se kolo nehýbá?" Kniha veršů lyrických a smíšených Vším jsem byl rád! Ba nač bych osudu snad svému lál, že zahrával si mnou zde jako míčem, že hned mne hladil, hned mne šlehal bičem, že ze mne ledacos už udělal od skromné otázky až hrdé ku odvetě, že padl jsem a vstal zas nastokrát – já ledačím už byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil, pláč trpký novým jenom pláčem tišil a jenom zkrátka mne vždy spořádal. Však kolem pýcha, pýcha – ach ta krutě hněte! já začal jsem do panských synků prát – ba ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád. A k bídě zas mně osud sílu dal, že vykročil jsem v život volným krokem, a síla rostla každým dnem a rokem, až z chlapce zcela svůj se muž pak stal, muž skromný v otázce, však hrdý při odvetě, jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát – já ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Když tedy byl jsem, co tak sluje muž, hned pěkné dívky – přírody jak zvykem – mne učinily svojím zahradníkem a luzně přály: Služ nám, muži, služ; nadšeně pěstuj, co tak mile na nás květe, kvést věčně chce a přece musí zrát – já ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Však osud pravil: Do jistých jen dob! Až přijde ti to velké milování, smrt vyrvi dívku tvému celování, ty žij a v prsou svých nos její hrob. A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte, ty sám a sám se máš jen žitím brát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, též kryptou musím býti rád. Mně řekl osud: Českým pěvcem buď, pěj jen, co sluší nešťastnému lidu, stesk zoufalý a žhavou jeho bídu, tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť, buď krutě zimná v nejparnějším lidstva letě, tvůj lid má hojit, tobě srdce drát – já ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád. A dále řekl: Prostý voják buď! Co přední stráž stůj v stálé pracné tísni, nepřátel slina oko tvoje třísni, a kámen zloby v tvoji bouchej hruď. Ciť s sebou vše, co národ tvůj kde bolem hněte, tisíckrát raněn zmírej nastokrát – já ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Snad osud lecjaký má ještě sen: však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo, a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo – nechť nový cíl dá tedy nový den, zas začniž znovu osud, jakby od dítěte, jinými do mne, mnou do jiných prát – nechť čímkoli jsem ještě v božím světě, čím budu kdy, tím také budu rád. Jan Neruda: Písně kosmické XXI. (A mluví člověk:) Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí. Nám zdá se, s hvězd že vane hlas: „Nuž pojďte, páni, blíže, jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!" My přijdem! Odpusť, matičko, již jsi nám, Země, malá, my blesk k myšlénkám spřaháme a noha parou cvalá. My přijdem! Duch náš roste v výš a tepny touhou bijí, zimniční touhou po světech div srdce nerozbijí! My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme! Jan Neruda: Balady a romance Romance helgolandská Bouř žene koráb u divokém běhu. John lampu klamnou k skále přivěsil a dí: „Bůh žehnej břehu!" A koráb k světlu žene se a v trysku se náhle přes úskalí překotil, a stěžněm vězí v písku. John zavejsknul si ve syčící pěnu: „Má dceruška si chystá veselku, dnes pomohu jí k věnu!" A člunek jeho jako liška běží po těžkých vlnách tam, kde zvrhlá loď jak černá rakev leží. John nenavykl marně tratit času, svou sekyru hned v koráb zarazil, v tom z nitra doslech hlasu. „"Jen pospěš, pospěš!"" zní to dutě zdůli, „"a všeho zboží půli dostaneš, i všeho zlata půli."" John naslouchá a vytřešťuje zraky – „Aj pakli jedna půle bude má, toť bude druhá taky!"" A rychle s člunkem ku břehu uhání. Po celou noc se k lodi nevrátil, až teprv po svítání. Až po svítání, v bílé ranní době zas sekyru svou v koráb zaráží, a uvnitř již jak v hrobě. Již voda otvorem si cestu klestí, teď vyhoupla si první mrtvolu, John rychle po ní pěstí. Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě! je po svatbě – já tady za vlasy mrtvého držím zetě!" Jan Neruda: Prosté motivy Jarní II. Binokl na očích, v ruce hůl, kráčím si květnatým dolem, vážně jdu, jako bych neviděl, jaro co tropí zde kolem. Vždyť je to všechno zas na vlas tak jako před čtyřceti lety – po nebi známý ten ptákův zpěv, po stromech známé ty květy! Zase kol děvčátek skotačí hošíci nezralých boků, děvčátka písničky zpívají tištěné tohoto roku. Není, ach není v tom postupu, všechno jde dávným svým krokem – bojím se, jenom my starší že moudříme každičkým rokem! Bojím se, tak že to bude už do světa skonání všude, jaro že povždy ty květy své, mládí své písně mít bude! Kráčím kol hochů a děvčátek, šveholem, zpěvem až zmámen, binokl na očích, v ruce hůl, s nehybnou tváří co kámen. Jan Neruda: Zpěvy páteční Jen dál! Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem. My věděli, co na nás cestou čeká; byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál – toť jenom česká hudba odevěká, my při ní půjdem kpředu – dál, jen dál! S tím národem, jenž je tak čistý, jasný, jak byl by z rukou božích vyšel dnes; jenž dosud v prsou nese idól žasný, byť byl i před věky již za něj kles! Za volnost lidskou – v nás kdys rozekvětla! – dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál: ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, zas k slávě vznese nás – jen dál, jen dál! Jen dál! Čas nový nové chce mít činy, den nový vzešel k nové práci nám, jeť sláva otcův krásný šperk pro syny – však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám! Kde přítomnost jak dítě pozastesklá, vše dávná sláva, byť v ní démant hrál, je za korábem jenom brázda lesklá – napněte lana – vzhůru plachty – dál! Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety, že přízeň doby není jasna tak! Což růže neodvírá svoje květy, když mezi ní a sluncem rozstřen mrak? Pryč s klímotem již u kormidla lodi: kdo chvíli stál, již stojí opodál, den žádný dvakráte se nenarodí, čin dvakrát nezraje – jen dál, jen dál! Nám slunce jako jiným skráně zdobí, nám po noci jak jiným vzchází den, jsme jako jiní syny velké doby – ta žádá však si celých mužů jen! Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti, by truchlý rej náš plesem zas se zdál, ty zlatá naděj, smavá troufalosti, nes prapor náš, my s jásotem jdem dál! My nevíme, co budoucnost nám chová – však ještě žije českých bitev bůh, a pro vítězství veliká a nová je dosud širý dost ten český luh! A chce-li bůh snad dát kdys nové seče – nám stačí hlas husitský na chorál, dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo – jen dál, jen dál! Ach hleďme pilně ke korábu svému, jsme jeho plaňky, hřeb jsme svěrný v něm, a věrně, toužně přilneme-li k němu, zas šťastna záhy bude Česká zem! Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu, čeho si v nejbujnějších snech svých ždál – to lidské moře nezná odpočinu, ty též ho neznej, stále měj se k činu, dál, Národe náš drahý, věčně dál! |