Jakub Arbes: Newtonův mozek „Především budiž mi tedy dovoleno," ujal se opět slova přítel, „bych odevzdané mi lístky uspořádal chronologicky." Poté počal lístky s neobyčejnou rychlostí pořádati. Stoje těsně u přítelova stolku, mohl jsem mnohdy zcela dobře čísti, co bylo na tom neb onom lístku napsáno. Celkem bylo lístků těch přes čtyři sta; bylo tudíž zřejmo, že byl mnohý z hostů napsal lístků několik. Přítel počínal si při pořádání lístků tak zručně, že byl asi v pěti minutách úplně hotov. „První výjev," promluvil pak k hostům, „jenž má býti dle napsaných lístků znovu viděn, udal se před sto devatenácti dny. Chceme-li tudíž obraz ten ještě jednou spatřiti, jak se obráží v nekonečnu universa, musíme především vykonati cestu, kterouž bylo světlo ve sto devatenácti dnech urazilo, a teprve poté budeme se nalézati na stanovisku, s kteréhož možno obraz ten zahlédnouti – na okamžik... Chceme-li výjev pozorovati déle, musíme rychlostí světla letět dále. V tomto případu tedy jest především třeba, abychom světlo předstihli. Jelikož světlo, jak známo, za jedinou vteřinu urazí přes 42 tisíc mil, urazí za minutu 2520 tisíc mil, za hodinu 151 200 tisíc mil, za jediný den asi 3629 milionů mil a za 119 dní více než 431 851 milionů mil. Pomocí přístroje mého octneme se skutečně v ohromné té vzdálenosti od zeměkoule v mžiknutí oka a poletíme pak buď rychlostí světla nebo i o něco rychleji dále v ohromné spirálce, odpovídající nejen rotaci zeměkoule kolem osy, nýbrž i kolem slunce." Po tomto posledním výkladu odšoupnut přítel stolek trochu kupředu a triangl jeho sklesl beze hluku na zem. Nato si nasadil jedny z podivuhodných brejlí a vstoupil do tříhranu. Učinil jsem po jeho příkladu. Nasadiv si druhé brejle, vstoupil jsem do tříhranu těsně podle přítele. V sále panovalo ticho. Nikdo sebou ani nepohnul; byltě patrně každý dychtiv, co se bude dále díti. Mimoděk mi napadlo, že není přec možno proraziti přístrojem strop sálu. Pohlédl jsem vzhůru ku stropu a spatřil velký okrouhlý otvor, kterýmž bylo viděti oblohu a některá skupení hvězd. Nežli však jsem se přítele otázal na podivnou tuto změnu, kterou jsem byl dříve nepozoroval, zaslechl jsem jasné zacinknutí, jako by někdo klepnut kamínkem do stříbrného zvonku, a hned nato se mi zdálo, že letíme vzhůru... Pravím výslovně, že se mi tak zdálo; neboť obraz, jejž jsem byl před chvílí viděl v sále, stál ustavičně a nepohnutě před mým zrakem... „Letíme nebo neletíme?" otázal jsem se po chvíli přítele, jenž drže v jedné ruce lístky, jež mu byli hosté napsali, řídil, jak se zdálo, druhou rukou přístroj. „Letíme," zněla přítelova odpověď. „Prozatím však pouze rychlostí světla, a následkem toho vidíš neustále obraz, jejž jsi viděl, než jsme vylétli. Za několik vteřin zřídím stroj tak, abychom se octli náhle 431 851 milionů mil od zeměkoule, načež poletíme nějaký čas dále pouze rychlostí světla. „Dobře," pravil jsem. Po chvíli se mi zdálo, jako by obraz, přede mnou se vznášející, halil se v mlhu. Zanedlouho neviděl jsem než šero, přecházející víc a více v temno, až se mi zdálo, že jest přede mnou tma takměř neproniknutelná. „Čím to, že nic více nevidím?" tážu se přítele. „Octli jsme se od zeměkoule tak daleko," dí přítel, „kam dolétlo světlo v 119 dnech. Ze vzdálenosti více než 431 851 milionů mil vidíš nyní krajinu, v kteréž se byl výjev před 119 dny udál za doby noční. Letíme dále rychlostí světla. Nepatrné stisknutí hlavního péra mého přístroje však stačí, abychom letěli trochu rychleji, a tak rozvine se před tebou postupně obraz celý." Neodpověděl jsem; neboť v tu chvíli se mi zdálo, že temno mění se v šero, ale tentokráte poněkud zarudlé, jako by šerem na různých místech prorážely plameny. Znenáhla stává se šero vždy jasnějším, a jako z mlhy vystupuje přede mnou obraz krajiny. Nevidím z počátku než neurčité obrysy hor, lesů, řek, měst a vísek. Místy šlehají rudé plameny... Však zanedlouho jeví se vše ve světle jasnějším. Již rozeznávám i jednotlivá pole, silnice, dvorce a domky; vidím též, že tu a tam jsou celé osady v plamenu, a že po celé krajině planou nesčíslné menší ohně jako světlušky... Obraz pomalu se jasní. Pozoruju, kterak nejen po silnicích, nýbrž i po polích a lukách valí se v divokém nepořádku temné jakés stíny... Zanedlouho rozeznávám, že jsou stíny ty živy a že se skládají z bezpočetných atomů... rozeznávámť koňstvo a vozy i pěší lid... Vidím, kterak na některých místech větší menší tyto hloučky nebo proudy v zmatku prchají, na jiných místech zas, jak jsou sraženy v davy zdánlivě nehybné... Vše to vidím doposud v šeru letní noci... Obraz povlovně vždy více se jasní... Pozoruju nablízku osad, jež jsou v plamenech, divoké hemžení... Tu a tam jako by buď davy lidu postupovaly a jiné zas couvaly... Zanedlouho rozeznávám i různá skupení... Vidím v záři menších ohňů hloučky lidu v chvatné jakés práci. Se všech stran hrnou se k různým a četným těmto střediskům vozy a lidé... Podivný obraz nabývá plastičnosti... Rozeznávám ležení větších a menších oddělení vojska... různé proudy prchajících i jich pronásledovníků... různá skupení, kde poskytují, jak se zdá, úlevy raněným... Zanedlouho rozeznávám místa, padlými koni, zpřevrhanými vozy a děly a lidmi v pravém slova smyslu posetá. V místech těch panuje zvláštní hemženi... Rozeznávám již i jednotlivé lidi a vidím, kterak jedni kopají jámy, jiní slídivě sem a tam přecházejí, a ještě jiní padlé sbírají a odnášejí buď k ohňům nebo k jamám... Za několik vteřin rozeznávám obraz, jako bych se s ptačí perspektivy díval na večerní krajinu – vidím bojiště po bitvě... Přede mnou rozkládá se obraz zdéli a šíři několika mil. Vidím takměř sto osad a měst a mnohé z měst domnívám se poznávati... Podivný obraz ten však nezůstává beze změny. Čím déle se naň dívám, tím jasnějším se stává, ale zároveň se mění... Vidím zcela jasně, jako bych se díval na bojiště za dne s vysoké nějaké věže... Vše má živost, plastičnost a barvitost, takže bych každou podrobnost rozeznal, kdybych jí mohl věnovati pozornosti... Obraz však se mění – poutá mne celek a nezbývá mi času k pozorování a zkoumání podrobností... Z téže příčiny nemožno také měnící se obraz popisovati... Táhlť před zrakem mým, jako bych se byl díval na panorama bitevní; ale nikoli od počátku, kdy bitva začíná, nýbrž naopak od ukončení boje postupně až po jeho zahájení... Tak spatřil jsem, kterak obraz prchajících a pronásledujících mění se v obraz bojujících, později v obraz k boji připravených a ještě později v obraz k bitvě se připravujících ohromných dvou armád... Viděl jsem obraz zoufalého posledního boje, kterýmž vítězství rozhodnuto, viděl jsem obraz boje, kdy vítězství klonilo se brzy na tu, brzy na onu stranu... Každou podrobnost bylo lze pozorovati: tu strašný, krvavý útok bodákem několika pluků proti pevnému postavení nepřítelovu; tu divokou seč jednotlivých pluků jízdy, tu boj dělostřelecký, podporovaný palbou pěchoty a manévry jízdy... Mnohdy změnila se podstatně celá fyziognomie obrazu; neviděli jsem místy než husté kotouče bílého kouře a tu a tam šlehající blesky, důkaz prudké palby baterií... Hned nato zas jsem spatřil v bitevním šiku celé pluky pěchoty a jízdy v nejzoufalejší práci krvavé... Tak vlnil se děsný obraz ten před mým zrakem rychle sice, ale zřetelně... A nade vším rozloženo bylo hrobové ticho. Neslyšel jsem hřmění děl, dunění půdy, rachocení bubnů a vřeštění trub, neslyšel jsem třesku a lomozu zbraní, ni velení, křiku a volání, ni nářku a stenání raněných... Viděl jsem jen živý, děsný, neustále se měnící obraz; ale bez vřavy a bez hluku a lomozu jako hroznou pantomimu rozvzteklených, vzájemně se potírajících ohromných dvou zástupů, jak zrcadlí se nevyhladitelně a věčně v nekonečnu všehomíra... A povlovně mění se obraz hrozného, divokého zápasu v obraz vždy klidnější, až vidím v klidu a míru utěšenou krajinu, lesknoucí se v zlatém jasu letního slunce... A podivno! K přehlédnutí celého obrazu stačilo tak málo času, že přehlédl jsem jej dříve, než by člověk přečetl popis, jejž jsem byl právě podal. Optický klam, jejž mi byl přítel prvním tímto výjevem připravil, byl opravdu překvapující a velice zajímavý; věřil jsem nyní úplně, že i další experimenty podaří se rovněž tak jako tento první. „Trvám, že jsem viděl právě obraz bitvy u Králové Hradce;" podotkl jsem k příteli, jenž stoje mlčky podle mne v trianglu, klidně podivný přístroj řídil. „Uhodl jsi", zní odpověď; „nyní uzříš rychle za sebou, ovšemže v opačném chronologickém pořádku všechny bitvy sedmidenní války v Čechách. K usnadněni přehledu budu ti při všech následujících výjevech buď stručným výkladem nebo třeba jen pouhým slovem nápomocen, abys mohl výjev pohodlně pozorovati a nemusil se dříve tázati." „Jsem spokojen," pravím, a mlčky čekám, co se bude dále díti. Nečekal jsem však dlouho. Obraz klidné krajiny počal se temniti, jako by se rychle halil v hustou mlhu, a za několik vteřin spatřil jsem před sebou opět čirou tmu. Ale sotva jsem změnu tu pozoroval, již ustupovala tma mlze, mlha jasnému přísvitu, až zaleskla se krajina opět v jasném denním světle a já spatřil poznovu bitvu... Změna, kterou jsem byl právě popsal, byla rovněž taková, jakou pozorujeme při experimentech s takzvanými mlhovými obrazy, když se používá dvou přístrojů. Obraz bitvy u Králové Hradce byl se změnil v obraz klidné krajiny, tento pak v obraz bitvy u Králové Dvora. Rychle za sebou následovaly pak bitvy u Trutnova, Skalice, Náchoda, Jičína, Mnichova Hradiště a Podola, a mezi tím četné menší bitky a šrůtky války rakousko-pruské. „V sedmi dnech," připomenul přítel, „zahynulo neméně než 45 tisíc lidí..." „Dále!" zvolal jsem, a v mžiknutí oka změnila se situace. Spatřil jsem opět obrazy válečné z revoluce polské a z války šlesvicko-holštýnské. Nato následovala strašná bitva u Puebly a výjevy z francouzské invase v Mexiku, pak vražedná bitva u Frederiksburku v Americe a celá řada bitev a bitek z občanské války severoamerické. „Války v jižní Americe," pravil přítel, „vyžadovaly 519 tisíc, válka severoamerická 381 tisíc obětí." „Dále!" zvolal jsem, a v mžiknutí oka spatřil jsem bitku u Aspremonte, dobytí a výjevy z revoluce palermské, vražedné bitvy u Solferina, Magenty a celou řadu bitek a bitev menších, pak děsné a hrůzné výjevy z revoluce indické a poté rovněž tak krvavé obrazy z války krymské od strašného posledního útoku na Sevastopol až po vražedné bitvy u Balaklavy a Inkermanu. „Neméně než 385 tisíc lidí stála krymská válka," podotknul chladně přítel. „Dále!" zvolal jsem, a ihned rozvinuly se před mým zrakem rychle za sebou scény z pouličního boje o státním převratu Napoleonově a následovaly děsné a ukrutné výjevy z bouřlivých let 1849 a 1848 v divuplné směsici, ale vždy v opačném pořádku chronologickém. Bojiště rozprostírala se takměř po celé Evropě. Spatřil jsem tábor u Világose, porážky Maďarů u Malého Becskereku, Szörögu a Debrecína, bitvu u Custozzy, pak u Schätzburku mezi Maďary a Rusy, porážku Görgeye u Komárna a Seredu, bombardování Pešti, výjevy z červnové revoluce v Paříži, dobytí Budína Maďary, barikádní boj v Lipsku, bitvy u Vácova, Nagy-Sarló, Gödöllö, Hatvanu a Czegledu, dobytí Brescie Haynauem, bitvy u Novary a Mortaru, výjevy z revoluce milánské, dvoudenní bitvu u Kápolny a bitvu u Szöriku, kde Maďaři Kničaninem poraženi. Chtěl jsem něco podotknouti, ale přítel pokynul rukou, bych mlčel. Následovaly porážky Maďarů u Královského Bělehradu, Trnavy, a dobytí Rabu Windischgrätzem, pak výjevy z povstání lvovského, porážka Maďarů u Švechatu, dobytí a bombardování Vídně, scény z říjnové revoluce vídeňské, z bouří ve Frankfurtu a jinde, výjevy z červnové revoluce pražské a bombardování Prahy Windischgrätzem, bitvy u Vicenze, Curtatone a Santa Lucie, bouře v Drážďanech, Bádensku, Prusku a jinde, výjevy z únorové revoluce pařížské a první bouřlivé scény z revolučního hnutí v Itálii. „A možno spočítat oběti všech těchto bojů?" otázal se přítel, když byly obrazy ty zmizely a krátký čas přede mnou rozprostíraly se jen tiché utěšené krajiny. „Jen dále!" vyzývám přítele, a hned nato vidím výjevy z revoluce polské roku 1846 a po delší pause různé obrazy ze vzbouření republikánů v Paříži, Toulonu, Grenoblu roku 1834, dobytí Varšavy vojskem ruským roku 1831, nepokoje v Drážďanech a bitvu u Ostrolenky. Chvíli díval jsem se na děsný bratrovražedný tento boj, načež jsem se optal: „Jak daleko nalézáme se od zeměkoule?" „Asi 46 bilionů mil," odpověděl přítel. Hned nato viděl jsem obrazy z červencové revoluce pařížské, dobytí Erivanu Paskěvičem a krvavou bitvu u Missolunghi, načež následovaly různé výjevy z bojů za neodvislost na pyrenejském poloostrově a v Řecku. Po delší přestávce spatřil jsem opět děsnou velkou bitvu. „Jak daleko jsme od země nyní?" tážu se. „Asi 68 bilionů mil," odpovídá přítel; „vidíš právě bitvu u Waterloo." Mezitím, co přítel v stručnosti dále vykládal, spatřil jsem rychle za sebou vražednou bitvu u Lipska, která trvala po tři dny, bitvy u Montmartru před Paříží, u Kulmu v Čechách a u Budyšína, pak přechod zbytku armády francouzské přes Berezinu, bitvu u Jaroslavce, požár Moskvy a bitvu u Borodina; dále vražednou bitvu u Ogruně (Wagramu) a nerozhodnou bitvu u Asperů; řadu obrazů z revoluce v Peru a Mexiku a z bojů španělských, pak zase bitvy z válek napoleonských: u Eylau, Jeny a Auerstädtu, vražednou bitvu u Slavkova a hrůzně krásnou námořní bitvu u Trafalgaru. Zadíval jsem se příteli do tváře, ale hned nato jsem upřel zrak svůj zase v místo, kde jsem viděl obrazy bitev. Následovaly výjevy ze vzbouření Srbů pod Černým Jiřím, děsné obrazy nepokojů na St. Domingu a ve Švýcařích, načež jsem zase viděl boje napoleonské: bitvy u Hohenlindenu a Marenga, bitvu u Abukiru na pevnině, kde Napoleon nad Turky zvítězil, a bitvu námořní u téhož města, kde loďstvo francouzské Nelsonem zničeno; pak různé bitky a bitvy v Egyptě až po bitvu u pyramid. Mezitím boje v Holandsku a Švýcarsku, pak pokoření Benátek a bitvy u La Favorita, Rivoli, Arcole a Lodi... „Možno spočítat všechny oběti lidských životů, jichž vyžadovala ctižádostivost jediného despoty – Napoleona?" podotknut přítel. Neodpověděl jsem. Popolétli jsme o něco dále. Spatřil jsem děsný boj a dobytí Pragy Suvorovem, bratrovražednou bitvu u Maciejowic, kde Kościuszko, byv Suvorovem poražen, raněn klesl s výkřikem „Finis Poloniae", a dobytí Vilna vojskem ruským. Následovaly děsné obrazy z velké revoluce francouzské, ze vzbouření varšavského a povstání v Krakově, pak řada krvavých válek s Turky, boje za neodvislost severní Ameriky, v nichž Washington a Franklin hráli úlohy nejdůležitější; dále výjevy z války sedmileté, zejména bitvy u Kolína a Prahy, pak dobytí Prahy spojeným vojskem bavorským, saským a francouzským, výjevy z rakouské války o posloupnost; bitva u Poltavy a řada obrazů z kruté války nordické mezi Rusy a Švédy, bitva u Narvy, pak výjevy ze španělské války o posloupnost; dále porážka Turků u Vídně Sobieským a války Francouzů se Španěly a Holanďany. Nato spatřil jsem krutou bitvu u Polanky, kde Rusové Sapiehou a Czarnieckým poraženi, třídenní bitvu u Pragy a dobytí Varšavy Karlem Gustavem, porážku Poláků pod Batovem vojskem Bohdana Chmielnického. Chtěl jsem se optati, jak daleko nalézáme se od zeměkoule nyní, ale obrazy následovaly tak rychle za sebou, že poutaly veškerou moji pozornost. Spatřil jsem bitvu u Dumbaru v Anglii, kde Cromwell zvítězil, a celou řadu bojů až po bitvu u Marstenmooru, kde padlo deset tisíc royalistů. A střídavě mezi boji těmi viděl jsem výjevy z polního tažení Švédů v Čechách: hájení staroměstské mostní věže, dobytí Malé Strany a Hradčan. Následovaly brutální výjevy z války třicetileté: Spatřil jsem mimo jiné bitvu u Lützenu, kde Gustav Adolf padl, bitvu u Lipska, zničení Magdeburku, polní tažení a boje, v nichž Valdštýn a Tilly hráli úlohy nejhlavnější; pak stínání patriotů českých na Staroměstském náměstí a konečně bitvu na Bílé hoře. Dlouho jsem se díval na smutný tento obraz porážky české... „Jak daleko se nalézáme nyní od zeměkoule?" optal jsem se přítele. „Asi 325 bilionů mil," odpověděl a dodal: „Však dále! Čas kvapí..." A mžikem popolétli jsme dále. Spatřil jsem opět jen řadu děsných, krvavých výjevů: hrozné ubíjení hugenotů, výjevy z náboženských válek ve Francii, z válek, v nichž vévoda Alba hrál úlohu hlavní, z válek selských atd. Pak následovaly výjevy z vraždění v Peru, Mexiku a jiných krajinách Ameriky, kam byla lakota Evropanů záhubu zanesla. „Dále! dále!" zvolal jsem netrpělivě. Po krátké přestávce spatřil jsem porážky Matyáše Korvína, Novgorodských, Tatarů u Moskvy a fanatických křižáků německých u Nýrská. Následovalo dobytí Siónu a bratrovražedná bitva u Lipan, pak strašná porážka Němců u Domažlic a mezi tím různé výjevy z bojů Panny orleánské proti Angličanům, pak dobytí Lubna v Horní Lužici od Čechů; krvavá bitva u Světlé, kde vojsko Albrechtovo tábory a sirotky poraženo; bitva u Oustí, kde Prokop Holý s dvaceti tisíci porazil sedmdesát tisíc Němců; tábor; Žižkův a umírajícího Žižku u Přibyslavi. Na okamžik zmocnila se duše mé lítost; leč hned nato upoutala pozornost moji celá řada krvavých bojů husitských pod vůdcovstvím Žižkovým, jmenovitě u Skalice a u Jaroměře, porážka Pražanů u Strachova, bitva u Hořic, porážka Zikmundových vojů u Německého Brodu, vraždění adamitů na ostrůvku Nežárky, porážka křižáků u Zátce, porážka aristokratů u Malešova, dobytí hradu pražského, Jaroměře, Litomyšle a Berouna; pak porážka Zikmundova vojska pod Vyšehradem, katolických pánů u Boru blíž Horažďovic, Zikmundových křižáků mezi Žižkovem a Hradčany a bitka u Sudoměře. A po malé přestávce spatřil jsem ještě děsný výjev upálení Husa u Kostnice. Všechny tyto obrazy v pravém slova smyslu před mým zrakem letěly – sotvaže jsem je mohl postihnouti, sotvaže jsem mohl vyslechnouti poučné poznámky přítelovy. Krev počínala mi stoupati ku hlavě; cítil jsem, že zmocňuje se mne nevolnost. „Jak daleko jsme nyní?" optal jsem se. „Asi 598 bilionů mil," odvětil klidně přítel. „Prolétli jsme dobu pouze asi 451 roků; zbývá nám tudíž cesta skoro desetkrát tak dlouhá, než dorazíme na místo, odkud možno pozorovati výjevy z dob prvních lidí... Musíme proletět ještě nepatrnost – asi šesti tisíc bilionů mil, tj. doletět až v sféry hvězd dvanácté jasnosti, jejichž světlo potřebuje více než 4000 let, než doletí k zeměkouli naší... Hleď! Jak prostičce se to vysloví! A přece v každé vteřině urazíme více než 42 tisíc mil, i když světlo nepředstihujeme..." „A možno urazit cestu tu v libovolně krátkém čase?" optal jsem se, aniž mi napadlo, že ohromnou vzdálenost tu nemohu si ani představiti. „Ovšemže," odvětil přítel. „Ale rci přec, jaký to vlastně podivuhodný motor, jenž žene přístroj náš s tak úžasnou rychlosti všehomírem?" „Později – později!" zní odpověď. „Musím říditi přístroj... Při jediném nedopatření pozbyli bychom rovnováhy a sletěli..." „Kam?" tážu se. „Což já vím?" odpovídá přítel. „Dále tedy! Ale rychle!" vyzývám. „Chceme-li exkursi odbýti v hodině, musíme se nyní obmezit již jen na některé nejdůležitější výjevy." „Jen rychle, rychle!" naléhám. A po chvíli vidím poznovu divuplné, děsné panorama bojů... Obrazy střídají se s úžasnou rychlostí; každý však možno rozeznat zcela zřetelně. A podivno! Tentokráte jsou obrazy bitev a šrůtek promíchány také výjevy jiného druhu; ale ve všech jeví se boj... Takto přelétlo před mým zrakem ještě asi sto obrazů bojů a různých výjevů, v nichž zvířeckost povahy lidské slavila triumfy, v nichž hrubá síla nebo lest a uskok vítězily nad přirozenou slabostí nebo bezelstností... Znenadání pozoruju, že při jedné proměně obrazů vidím před sebou temno příliš dlouho. „Co to?" tážu se netrpělivě. „Řídím přistroj, abys mohl shlédnouti výjev poslední... Nalézáme se daleko výše hvězd dvanácté jasnosti; octliť jsme se v sférách, z nichž zalátá světlo k naší zeměkouli v době asi šesti tisíc let... Tentokráte však změníme poněkud způsob dívání se. Až dospějeme k bodu, s něhož možno výjev pozorovati, zastavím přístroj a ponechám mu pouze přiměřenou rotaci, odpovídající rotaci zeměkoule kolem osy a zároveň též kolem slunce, takže před zrakem tvým rozvine se obraz v chronologickém postupu přirozeném a nikoli jako až posud v postupu chronologicky opačném." Po chvíli pozoroval jsem, kterak z čirého temna, do něhož jsem se díval, šlehlo několik jasnějších paprsků. Temno počalo se měniti v šerou mlhu a tato znenáhla se rozptylovala. I viděl jsem, kterak z mlhy vystupují vždy určitěji temné obrysy pusté divoké krajiny. Zanedlouho rozeznal jsem obraz zcela jasně. Spatřil jsem holou, kamenitou pláň, končící hustým jedlovým lesem, nad nímž v dáli vystupovaly k mračné obloze temné obrysy vysokého pohoří. Nad krajinou rozloženo bylo nevlídné dusné šero jako před bouří, a jenom časem kmitnu! zásvit slunce hustými mraky a krajina zaleskla se na okamžik v zlatém jasu... Po chvíli rozeznal jsem i předměty menší. Těsně u lesa u jakéhos doupěte spatřil jsem skupení osob: mladičkou ženu s třemi dětmi... Dvé z dítek těch tulí se bázlivě k matce; třetí, nemluvně, jež matka drží v náručí, dívá se s blahým úsměvem v nevinné tvářince matce do očí... Bledá tvář matčina však jeví postrach a zděšení nevýslovné. Zrak její jest upřen v temné houští lesa, nahé tělo kyprých forem chvěje se, a mezi tím, co levou rukou tiskne nahé nemluvně k prsům, sahá pravou rukou po druhých dvou nahých dítkách, jež se k ní bázlivě tulí, jako by je chtěla chrániti... Vtom vyrazil opodál z lesa mladý štíhlý muž, nesoucí na plecích ulovenou laňku. Tvář jeho nejeví bázeň, ale nepokoj... Za ním vyřítil se muž druhý, postavy atletické. Z přiblblé tváře jeho sálá zvířecká vzteklost... Oba jsou nazí... První, odhodiv laňku, staví se druhému, jenž s kyjem ve svalovité pravici žene se za prchajícím, odhodlaně na odpor... Nastává zápas... Žena dívá se v smrtelné úzkosti z dáli na bojující... Je to krutý, zuřivý boj na život a na smrt... Trvá však jen několik okamžiků... První muž klesá k zemi – atlet mu byl rozrazil lebku... V tváři ženy, kteráž se byla na děsný zápas s úzkostí dívala, jeví se zoufalost... Tulíc nemluvně pevněji k ňadrům, bouřlivě se vlnícím, prchá... obě dítky jí následují... až zmizí v temnu lesa... Beze slova dívám se na obraz, jak se počíná haliti v mlhu. Vidím ještě, kterak atlet ukořistěnou a smrtí člověka zakoupenou laňku vleče do lesa... Po chvíli hustá a čirá tma zahalila děsný výjev úplně... Zmocnila se mne úzkost. Cítil jsem, že krev prudce proudí žilami, že žene se mi k mozku a že pojímá mne závrať. Chtěl jsem přítele osloviti, ale slovo mi uvázlo v hrdle. Přítel mne předešel. „Spatřil jsi právě první zápas prvních lidí... Jsme u cíle exkurse... A od počátku až po konec neviděls než neustálý boj, vzájemné potírání a hubení tvorů nejdokonalejších... Boj ten trvá od počátku světa... A v průběhu několika tisíců let snažilo se lidstvo stanoviti hlavní zásadu života, namlouvalo si, že řídí se svět zásadou lásky a lidskosti... A po tisíciletích konečně poznává, že se mýlilo, že se klamalo... Po tisíciletích poznává nemilosrdného děsného toho boha, jenž zasvětil záhubě vše, co byl stvořil slabším, malomocnějším; po tisíciletích poznává, že život není než věčný boj o pouhou existenci... A jak se zachovalo lidstvo k strašnému bohu tomu?... Jedni se pachtili po moci a slávě, jiní prahli lakotně po bohatství a opět jiní hýčkali své psychicky v sladkých loktech sentimentálnosti – kdežto chladný rozum newtonský, jenž by prohlédl nicotu a zvrácenost lidského snažení, budil ve všech hrůzu a zděšení... Děsili se chladných a přece tak upřímných čísel, kterýmiž měřil vesmír, hrozili se neúprosných důsledností ledového a přece nezvratného rozpočtu jeho – a hle! nyní stojí lidstvo před trůnem boha darwinovského hrozného nemilosrdného boha síly a moci... Od let bojují proti bohu tomu jistí živlové, ale účelem malomocného boje toho jest, aby na trůn boha síly a moci mohl poznovu zasednouti svržený mračný bůh náboženského fanatismu... Avšak boj proti bohu darwinovskému jest nerovný. S trůnu ho nesrazíte, i kdyby celý svět obrovský boj ten podnikl... Trůn boha toho možno jen podrýti – zásadami humanity... Přítel umlkl. Slova jeho zněla hřímavě, jako když přísný, spravedlivý soudce hněvivě kára... Tvář jeho však jsem nemohl rozeznati; nalézaliť jsme se v čiré, neproniknutelné tmě. Mlčel jsem... Však náhle přítel poznovu se ozval. „Co to? Přístroj náš se kolísá... Pozbyli jsme patrně rovnováhy... Klesáme!..." Hlas přítelův zněl úzkostlivě, až mi srdce ledovatělo. Nepokoj můj mžikem změnil se v úzkost nevýslovnou... „Pusť se přístroje!" vzkřikl přítel. „Jeden z nás musí se obětovat!... Jinak zahyneme oba!..." Neodpověděl jsem; nemohl jsem odpovědít. Cítil jsem jen, že mne smyslové opouštějí. „Pusť se! Jinak tě srazím!" zaznělo poznovu z úst přítelových. „Jmenuj mi aspoň svůj motor!" vyrazil jsem ze sebe. Vtom jsem cítil, jak se přístroj překotil... Letěli jsme střemhlav dolů... Pustil jsem se... Zdálo se mi, že slyším divoký smích přítelův a slova: „Sbohem na věky!... Motor můj jest všemu světu znám... Jeť to věčně oživující, věčně tvořící – obraznost..." Hlas přítelův zněl temně; poslední slova sotva jsem doslechl... Pozbylť jsem smyslů úplně. Arbes, Jakub: Romaneta, Československý spisovatel, Praha 1975