Vítězslav Hálek: Muzikantská Liduška III Voda teče, řeči se mluví a lidé se mění. Krejza šel k Staňkovům na táčky. Ovšem že někteří těmto táčkám již říkali námluvy, někteří dokonce, že jde již jako do svého, a jiní pak, že už vskutku do svého. Ale to nic nedělá. Krejza vešel, matka se usmála, otec přendal dýmku s levé strany úst na pravou, Krejza si samolibě mrknul, a Liduška si toho ničeho nevšimla. Ani to krásné modré oko nepozvedla, aby pozdravila svého ženicha. Krejza začal povídat, jaké jest u nich chystání k svatbě, mnoho-li slepic, kuřat, kachen, hus, ovcí a prasat jest na krmníku, mnoho-li strýčků, tetiček, bratranců, sestřenic, dědečků, babiček – vzdálených i blízkých – bude při svatbě, kdo všecko bude že vsi pozván; ale Liduška jako by to neslyšela. Toť se rozumí, že to musila slyšet; jakpak by neslyšela, když to Krejza tak nahlas, tak zřetelně vykládal, že Staněk a Staňková plynuli v proudu otcovských i mateřských radostí. Ale jako by si hlavu postavila a řekla: „Just ne!" – a neslyšela nic. Jako by se jí to ani netýkalo, jako by Krejzova záležitost nebyla též její! A přece byla ona nevěstou. Podivné. Krejza konečně, aby dokázal svou všestrannou zřetelnost, přisedl k ní a bral ji za ruku. „Počkejte, padají mi vlasy," pravila Liduška, vyndala lehce ruku svou z ruky jeho a urovnávala si vlasy. Toť je už skoro patrno, že naschvál. „Jakpak vy se připravujete, Liduško?" tázal se Krejza. „K čemu?" „Haha! K čemu? Cožpak nevíte, že bude svatba?" „Tak?" „l ty můj bože! Vy se tomu divíte" „Čemu?" „Inu že bude svatba!" „Čí?" „Moje a vaše." „Kdy?" „Nu, co nevidět." „Tak?" „Ale víte co, Liduško. To vykání mně se zdá tak cizím. Tykejme si, Liduško." „Proč?" „Inu, vždyť budem svoji!" „Až po svatbě totiž." „l toť se ví, že až po svatbě. Ale vždyť si mužem začít tykat dřív, třebas hned." „Až po svatbě." „Ale jděte, pročpak bysme nezačali hned?" Liduška mlčela. Krejza to měl za polovičné svolení. „Dej mi hubičku, Liduško," šeptal Krejza a klonil se k jejím ústům. „Opovažte se!" „Nedáš mi hubičku?" „Nedám; až po svatbě." „A co když si ji vezmu?" „To vám neradím. Vždyť vidíte, že je zde matka. Copak by tomu řekla matka? A otec je taky zde." Matka a otec se podívali na sebe, usmáli se, jako by si řekli. „Nu vždyť tomu rozumíme. Hraje si na nevěstu. Však ji hračky přejdou." Krejza ale neustále loudil. „Copak mi nedáš žádnou hubičku?" „Ne." „A když budu doléhat?" „Počkejte, až přijdu." A Liduška se zdvihla a šla ven. Nevím, jak dlouho Krejza čekal, až se Liduška vrátí. Ale to vím, že by se byl dlouho načekal, než by se jí, byl dočkal. Liduška šla do komory a tam se zamkla. „Z toho si nic nedělejte, Krejzo," pravil otec. „To jsou tak dívčí vzdory; přejdou samy sebou. Má sice svou hlavu, to je pravda. Ale co nejde po dobrém – nu, vždyť jsem já otec." Matka šla za Liduškou ven, ale nenašla ji. Nevěděla, kam se poděla, a když zkoušela kliku u komůrky a dvéře byly zamknuty, nemyslila, že je dcera v komoře, a vrátila se s nepořízenou do světnice. Zatím byl večer. Za Staňkovou stodolou se táhla zahrada do polí a zrovna u stodoly stál široký, veliký, bezový keř v plném květu. Před bezem se má smeknout, když se jde okolo, říká se, protože je bez lékem na devadesát devět nemocí. Uvidíme později, zdali je to pravda. Bez voněl a na jeho větvi si prozpěvoval večerní píseň malý sedmihlásek. Nebyl daleko domova, svého; zrovna pod ním se kulatilo měkké hnízdo a z něho natahovalo krčky pět písklat. Nikdo je nevybral, kluci i holky byli zdrávi jako buci, a proto zpíval sedmihlásek vesele, jako by měl strojit svatby. Nikde se ani nic nehnulo, broučkové už podřimovali, mušky ještě bzučely, netopýr ještě nelítal, a sedmihlásek zpíval z plného hrdla. Každý člověk má svou hvězdu. A proto vycházely hvězdy na nebi, až milo; a proto se leskly, jako by dnes nebylo na světě neštěstí, a proto se k sobě blížily, jako by na světě nezbývalo nikomu více, čeho by si přál. Pod bezovým keřem se něco hnulo a sedmihlásek se ulekl. Uviděv ale, že to je Liduška, že se dívá k nebi, aby si taky našla svou hvězdu, zpíval dále, jako by se bylo ničeho nepřihodilo. Bezový keř byl Liduščiným zalíbeným místem. Tam sedávala každý večer, tam se jí skládaly do hlavy ty podivné myšlénky, z nichž záleží lidský život, tam myslívala na Toníčka, tam se bávala v srdci, tam plakávala, tam zpívala svoje písně – a sedmihlásek věděl, že je dobrá jako anděl, že neublíží ani těm jeho písklatům, a proto byl vesel. Okolo zahrady šel Toník. Láska uslyší i sebelehčí krok. Liduška se pod keřem poněkud pozdvihla, sedmihlásek utichnul. „Pst!" zvolala Liduška. Toník se hned ohlédnul za keřem, a vidě tam svou Lidušku, skokem se přešinul přes nízký plot a již byl u ní. „Čekáš zde dlouho, Liduško?" „l ne dlouho. Na tebe bych čekala ještě dýl." „Tys čekala na mne?" „Toníčku, to víš, na kohopak bych čekala?" „l jdi, holoubku, vždyť já to vím. Viď, že mne máš ráda?" „Mám." „Dušinko, dívejme si do očí." Políbili se a dívali si do očí. „Ale Lidunko, ty máš nějak uplakané oči." „l jdi, to se ti jen zdá." A Liduška se nutila do smíchu. „Věř mi, nezdá se mi to. Prosím tě, tys plakala?" „l to bylo jen tak." „Kdo ti směl ublížit?" „l nic. Tak mi ledacos připadlo na mysl, a to víš, dlouho-li pak to netrvá, že se člověk musí rozplakat." „Má dobrá duše." „Naši zrovna jako by ani neměli srdce jako jiní lidé. Krejzovi k nám dovolí chodit, vyjednávají o svatbě, ohlášky mají již doma, a dítě jako by jim nestálo ani za otázku, aby se ho optali: Můžeš s ním být šťastna?" A Liduška se dala do pláče, do hlasitého pláče. Na srdci Toníkově jako by všecka ta její bolest teprv roztála, to všecko, co za tak dlouhý čas musila v sobě tajit, co ani rodičům nemohla svěřit, jako by se vše bylo proměnilo v slzy, jimž nebránil ani jediný dech, aby řinuly že srdce, jak v něm povstaly, nezkalené, čisté, z nejvnitrnějšího srdce. Toník ji nechal, aby se vyplakala. „Toť ani otroku se nemůže vést hůř," stkala Liduška. „l ten žebrák se ptá dítěte, co by rádo, a rodiče nevědí, že jejich dítě jest taky člověkem. Prodávají dítě, jako by je celý čas odchovávali na prodej a čekali na kupce, kdo dá více, –o bože, člověku div srdce nepukne. Věř mi, Toníčku, kdybych neměla mít tebe, já bych to nevydržela; buďto bych si vzala život, anebo bych se zrovna musila zbláznit." „Upokoj se, dítě mé; vždyť se ti nic nemůže stát," chlácholil ji Toník. Lidušce se vskutku ulevilo, že se tak nelíčené vyslovila Toníkovi. „Věř mi, Toníčku, často mi připadá, že to ani pánbůh nemůže pokládat za hřích, když si člověk vezme život. Když s člověkem tak nakládají, jako by ani nebyl z nich, když se přáním a slzám mým smějou, jako by ani nebyly hodný, aby je slyšel člověk, jako by slovo dítěte nebylo hodno, aby zavadilo o jich sluch, – Toníčku, já jsem velmi nešťastna!" Toník vzal hlavu její na svůj klín, slíbal jí slzy s krásných očí, zlíbal ústa její a tiskl hlavu její k srdci svému, aby tam slyšela, co tluče v jeho ňadrech pro ni a kde je ona domovem. Sedmihlásek utichnul. Písklata natahovala krčky, něco jako by žvatlala, ale sameček sletěl k nim, něco jim pošeptal a mlčely taky. Nebe již bylo plno hvězd, takže se člověku zdálo, jako by se tam už ani jedna nevešla. Právě jedna padala s nebe, a o tu bylo míň. Čí to byla hvězda? Liduška se zotavila. Oči její byly jako fialka, když ji umyje ranní rosa. Zahleděla se do těch očí Toníkových a bylo jí, jako by se do smrti své nemohla odtrhnout od nich. „Viď, Toníčku, tys nikdy o mně nepochyboval?" „Kterak nemožno tobě věřit docela?" „Nepochybuj i déle. Nevím, co naši se mnou zamýšlejí a jak nad mým osudem rozhodli. Jest mi to již lhostejné. Ale ať přijde cokoliv, věř, že se ti nezpronevěřím nikdy, a kdyby mne to mělo můj život stát a já se měla stát nešťastnou." Toník ji namístě odpovědi políbil. Sedmihlásek zase zazpíval, jako by mu bylo přibylo kuráže. „Teď se již rozejděme, Liduško; vaši by tě mohli pohřešovat." „Však jest mi, jako bych měla jít mezi cizé, když jdu domů. Zdej se tobě o mně, a bud ujištěn, že i mně se bude o tobě zdát, tak jako že jsem věčně tvá." „Již vím to dávno, Liduško, že jsi silná dost a že odoláš všemu. Dobrou noc!" Ale Liduška ještě nemohla říct: „Dobrou noc!" Tak jako by se měla odtrhnout od srdce svého, tak náramná bolest jí najednou přišla do duše, jako by se navždy měla s Toníkem rozloučit. Padla mu okolo krku, zlíbala celou jeho tvář a horkými slzami ji zkropila. Vlastním násilím se jenom mohla odtrhnout od něho a hlasem štkajícím volala za ním: „Dobrou noc!" – Nevešla ani více do světnice, nýbrž zrovna do své komůrky. Ulehla si, zamhouřila oči, a myslíc na Toníčka, myslila i bezpochyby, že jí přijde sen o jejím miláčku. Venku se něco šustlo, klika zavrzla, dvéře se otevřely a do komůrky vstoupila Liduščina matka se svíčkou v ruce. Liduška se jí lekla. „Pro milosrdenství boží, co jest!" vykřikla a usedla si na lůžku. Matka neodpovídala. Dělala, jako by něco hledala, převracela věci vrub na vrub, byla brzy tu, brzy tam, a na dceru jako by se nechtěla podívat. Konečně postavila svíčku na stůl, odkašlala si a pravila: „Kdepaks byla?" „Za stodolou, maminko, pod bezem." „Sama?" Liduška neodpovídala. „Nemáš řeč? Bylas tam sama?" „Bůh to ví, že nejsem nikdy sama. A jestli ten, na kterého myslím, co mi stačí myšlénky moje, jenž jest se mnou vždy, pakliže ten tam se mnou byl osobně, pak jsem ani tam nebyla sama." „No hezky, A ženicha jsi nechala sedět." „Já žádného ženicha neznám." „Skoro by tak mohlo být. Aspoň se tak, chováš." „Takjako vždy. A nezměním se nikdy." „No nešť. Ale ať to víš, že na druhý týden je svatba." „To nebude, matko!" „Toť se ví, zrovna tobě k vůli." „Máte-li jinou nevěstu nežli mne, možná. Ale moje svatba nebude, to vám zde slibuju, matko, anebo ať mne bůh zavrhne z milosti své." „Nech boha. Tys beztoho již vypadla z milosti jeho. Neboť to nestojí psáno, aby rodiče jednali podle dítěte, jak mu se zlíbí. Rozumíš?" „Dělejte si, jak chcete. Moje svatba nebude. Můj pohřeb –to by mohlo být, ale svatba nikdy. Neboť to závisí také od vůle mé!" „Hleďme dcerušku! Najednou! Jak umí rozvázat." „Proboha vás prosím, maminko, nemluvte již déle do mne, sice mne přivedete o rozum. Odmlouvat vám dlouho nebudu, to buďte přesvědčena. Jednejte si, jak chcete a jak z toho máte rozum, ale mne k oltáři nepřivedete." „Snad tě tam ponesem! Bodejť by ne! Hleďme tu velkou paní!" Liduška již neodmlouvala ani slovem. Ulehla si do peřin, a jako by se jí to ani netýkalo, co k ní matka mluví; dělala, jako by spala. Matka ale pokračovala: „Hezké jsou to děti, to je pravda. Hlavu máte jakou! Zvedené jste to holčičky! Rodiče aby vás hejčkali, a vy pak řeknete: Nechci! Dobře tak." Liduška se opět pozvedla. „Probůh vás prosím, maminko, vždyť přece máte aspoň srdce lidské. Zapíráte-li v sobě matku, buďte aspoň člověkem a nechtějte mermomocí, abych byla nešťastna." „Láry fáry! Já všecko tobě k vůli, a co ty uděláš nám k vůli, zdárné děvčátko? Odpovídat umíš, to je pravda, ale mne nezmateš. Svým chytráctvím se nám nevytočíš. To jsou již staré věci, a ty známe podrobně." „Nuže, matko, dělejte, jak chcete. Musím-li, půjdu. Ale to vám povídám svatosvatě, že neudělám ani o vlas víc, než co musím." Liduška si ulehla a matka v domnění, že dcera svoluje, vzala opět svíčku a odešla z komory. Kdyby se byla Liduška dívala po její tváři, byla by viděla, kterak samolibý úsměv přeletěl matčina ústa. Dvéře se zavřely, na místo svíčky vběhly sem paprsky měsíčné a dlely tak klidně na zdi tiché komůrky, jako by zde bylo všecko dobře. Pevné rozhodnutí ztuhlo v rozbouřeném srdci Liduščině, oči se přimkly, ústa se usmála – zdálo se jí o Toníkovi. Na blízkém bezu zpíval ještě sedmihlásek, hvězdy se leskly na nebi a u Staňků ztichlo vše. Snad bylo vše dobře. Hálek, Vítězslav: Povídky, Odeon, Praha 1968