|
Vítězslav Hálek: Večerní písně I. Přilítlo jaro z daleka a všude plno touhy, vše tlačilo se k slunci ven, že snilo sen tak dlouhý. Vylítly z hnízda pěnkavy a drobné děti z chýše, a pestré kvítí na lukách přesladkou vůní dýše. Z větví se lístek tlačí ven, a ptáčkům z hrdla hlásky, a v ňadrech v srdci mlaďounkém – tam klíčí poupě lásky. LI. Kdo v zlaté struny zahrát zná, jej ctěte víc než sebe, neboť vás tak bůh miloval, že poslal vám ho s nebe. Hrozné, když bůh neúrodou a morem trestá přísně; však ze všech trestů největší, když národ nemá písně. Ten národ ještě nezhynul, dokud mu věštec zpívá, a píseň v nebi zrozená i ve smrt život vlívá. LII. Nekamenujte proroky, neb pěvci jsou jak ptáci; kdo hodil po něm kamenem, k těm víc se nenavrací. Soud boží na se národ zve, jenž pěvce své ctít neví, a nejstrašnější kletbou jest, když Bůh odejmul zpěvy. Jeť srdce pěvců nejčistší a všeho hněvu prosté, a co vám zpíval od srdce, to ve svém srdci noste! Vítězslav Hálek: V přírodě Řada první XXVIII. Pán přírody! A z dějin těch, jež sám si člověk píše, víc plyne slz, víc křičí bol, než z pusté stínův říše. Pán přírody! A otročil všem nízké mysli stvůrám, a kdož jej zvedli v člověka, ty uštval k hrobu chmurám. Pán přírody! A nedoved' ni tak si zmezit hráze, by lidství své a nelidskost měl aspoň v rovnováze. Hleď, svatá matko, přírodo, jak člověk choré dítě! Snad v člověku se uzdraví – až v lásce pochopí tě. Vítězslav Hálek: Pohádky z naší vesnice Dražba Kravičku vedou ze chléva, dvůr plný, sotva že stačí, na prahu vdova omdlévá a škytá v oněmlém pláči. Dráb z drsných vyvolá plic: „Pět zlatých poprvé, kdo dá víc?" Na prahu zalká žaloba: „Mé děti, robátka milá, života naše zásoba, váš chléb a jediná síla!" – Dráb z drsných vyvolá plic: „Pět zlatých podruhé, kdo dá víc?" „Otce smrt náhlá zlomila, pět dítek při holé dlani, a já se v práci zchromila, kde vzít a doplatit k dani?" – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?" „Z telátka jsem ji chovala; když jsme ji na pastvu vedli, každou jsem chrůpěj žehnala, vždyť z mléka děti mé jedly!" – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?" „Každou jsem zvedla travičku, jíž mléko sladne a tuční, děti si sedly k ohníčku a byly na pastvě učni." – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých podruhé, kdo dá víc?" „O hladu a přec bezpeční! Groš za sýr ukápne v schránku – byly to hody sváteční, když zbylo na pomazánku." – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých podruhé, nikdo víc?" „Hrozná to, děti, siroba! Šest zlatých za moje muka! Prázna je naše zásoba – tak srdce matčino puká!" – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých potřetí, nikdo víc!" |