|
Tereza z Ávily
Pohnutkou k tomu, bych Tě milovala, není mi příslib Tvého nebe, Pane, ba ani peklo, tolik obávané, mě nepudí, abych se hříchu bála. Ty sám jsi, Bože, pohnutka má stálá: když zřím, jak na kříži krev z ran Tvých kane, když vidím Tvoje tělo zbědované, Tvou smrt a ona muka neskonalá. Pohnutkou největší je láska Tvoje, takže bych ctila Tě a milovala, i kdyby pekla nebylo a nebe. Odměny nežádá si láska moje: i kdybych v to, več doufám, nedoufala, stejně jak teď bych milovala Tebe. |