|
Torquato Tasso: Osvobozený Jeruzalém
XXII. Klorindina smrt a převtělení Pak jako vlk, když tiše v hvozd se vplíží po zločinu a z cesty pouskočí, ve zmatku, za tmy se jí bez obtíží zdařil útěk a krok hned stranou točí. Jenom Tankréd, jenž náhle se sem blíží, ji zpozoroval, neztrácí ji z očí. Přišel, když sťala Arimona v klání, uviděl ji a postavil se za ni. Zbraň chce s ní zkřížit. Jak muže ji cení, jenž hoden je s ním bít se odhodlaně. Krouží kol ní a ona po hřebeni se – chtivá vejít – blíží k další bráně. Je stále za ní v divém rozběsnění, a ona, v patách slyšíc řinčet zbraně, otáčí se a křičí: „Co mi chceš, že se tak ženeš?" A on: „Smrt a řež!" „Dřív řež, pak smrt, obojí můžeš mít, když si je žádáš!" odvětí a stane. Tankréd, když vidí soka pěšky jít, seskočí s koně v chvíli nečekané. Meč v pěsti sevřou, hotovi se bít, pýcha vzrůstá a hněv v nich obou plane, že proti sobě táhnou harcující jak žárliví a rozdráždění býci. Plného slunce, plné arény hodné bylo to klání plné vzteku. Ó noci, jejímž šlářem zastřeny, i zapomněním, byly činy reků, dovol, ať mnou jsou ze tmy zdviženy a zachovány jasu příštích věků! Ať žije jejich sláva! A ať s ní památka žhne z tvých temnot v příští dni. Nekryjí se, neodrážejí zpět, obratnost v boji neplatí tu nic, plné či plané rány nevidět, noc zaslepuje vztekem víc a víc, slyšíš meče na sebe narážet čepel o čepel, zírají si vstříc. Noha je pevná, paže bez umdlení, sečná ni bodná rána marná není. K pomstě je vztek a hanba vydraždují a pomsta k nové pomstě probouzí. Překotněji si rány zasazují, nový osten je nově popouzí. Boj rychlejší je, překotněji bují, meč k ničemu, ruka se nevzpouzí užít jílce a zuřivostí němí střetají se štíty a přílbicemi. Třikráte rytíř dívku pevně stiskne v svých silných pažích; stejně tolikrát vyrve se mu, vždyť v nenávisti tiskne ji sok, ne milý, který má ji rád. Vrátí se k meči, nová krev jim tryskne oběma z ran; už únavu je znát a tak se stáhnou přec po dlouhém klání oba dva zpět, bez dechu, vyčerpáni. Znaven tu jeden na druhého zírá, jílec podpírá oslabená těla. Poslední hvězdy svit na nebi zmírá za rozbřesku, jímž už se východ bělá. Tankréd vidí, že krve větší míra než jeho, ji v souboji zkrvácela. Cítí pýchu. Ach, mysl pošetilá, vzlétlá, jen závan štěstí pocítila! Z čeho se, bedny, těšíš ? Ach, jak brzy zhořkne ti triumf i tvé vychloubání! Každičkou krůpěj krve mořem slzí splatí tvé oči v hořkém naříkání! Tak v mlčení upřeli pohled drzý na sebe oba, kláním uondáni. Posléz Tankréd mlčení přerušil: chtěl poznat jméno soka, s nímž se bil. „Neštěstím je, že odvaha se bít, tak veliká, je kryta mlčením. Jestli zlý osud přichází nám vzít chválu i úctu k činům statečným, mohou-li prosby v klání místo mít, stav svůj mi odhal a své jméno s ním, ať jak vítěz či poražený zvím, koho smrtí či porážkou tu ctím!" Odpoví vztekle: „Nadarmo se ptáš na to, co tajit povždy zvyk můj byl. Ať kdokoliv jsem, před sebou tu máš jednoho z těch, kdo věž vám zapálil." Tankréd vzplál hněvem: „Čím se vychloubáš, v nepravou chvíli jsi mi prozradil! Tvá řeč i tvoje mlčení mne žene, barbare drzý, pomstít nepomstěné!" Do srdcí hněv se vrátí. Jím je hnaný každý, byť sláb již, k boji. Hrozná řež, v níž bez umění, síly vyčerpány, jen zuřivostí hnán se vrhá v seč. Jak krvavé a jak široké brány tu otevírá dopadnuvší meč v zbroji i tělech! A když duch se brání vyjít ven z hrudí, drží jej pohrdání. Jako Egejské moře, po té chvíli, kdy severák i jižní vítr ztich, nezklidní řev a poryv, který šílí v mohutných vlnách, dosud vzbouřených, tak, ač je s krví opustily síly, co paže hnaly k ránám, dosud v nich původní žár zažíhá plamen v duši a dráždí je, že hrůzu k hrůze vrší. Však hle, osudná hodina už bije, Klorindin život ku konci se blíží. On vbodne meč, jenž krev tak chtivé pije, do krásné hrudi, téměř bez obtíží. Šat krumplovaný zlatem, který kryje líbezné prsy, z něžné, lehké stříži, zalévá, horký proud. A cítí, slabá, že zemdlívá a vázne noha chabá. Ač probodenou, vítěz dále štve ji, ohrožuje, sleduje šlépěje. Zatímco klesá, na rtech v beznaději poslední slova hlas jí rozchvěje, ta slova, jež duch nový diktuje jí, svatý duch víry, lásky, naděje: Bůh dal jí ctnosti, jež nechtěla v žití, a těm teď v smrti děvečkou má býti. „Tys zvítězil, odpusť a soucit měj ne s tělem, to již nemá žádný strach, však s duší, za ni modli se a dej mi svátost křtu, jež smyje vin mých prach!" Sladkost těch slov, tělesná beznaděj, zachvívají mu srdcem v útrobách, sestoupí v ně a všechen hněv tam zháší a ponoukají mužné oči k pláči. Že nedaleko odtud pramenil zurčící ručej v boku skály skryt, běžel k němu a přílbu naplnil, vrátil se, zbožnou službu vyplnit. Ruka se chvěla, když se pokusil neznámé dosud sejmout z čela kryt. Spatřil ji. Poznal. Němé shledání! Jak strašný pohled! Jaké poznání! Dosud však žije. Všecky zbylé síly v tom okamžiku k stráži srdce sbírá. Tajíc trýzeň, obrátí se v té chvíli pro křest k tomu, pod jehož mečem zmírá. Formule svaté obřad naplnily, tvář změněná v úsměvu k nebi zírá, jako by řekla – v srdci jas a víru: „Ráj otvírá se! Odcházím tam v míru!" Krásná líc je tak sinalá a bledá, jak fialky by kladl na lilie. Oči upírá k nebi, to k ní shledá a soucitně zář slunce na ni lije. Chladnoucí ruku k rytíři teď zvedá namísto slov, zástavou míru jí je. Tak odchází, zjasněná, spokojená – zdá se, že snad jen spí – líbezná žena. Tankréd jen zřel, že duše vyšla z těla, napínat sílu nemohl už víc, sebevláda poustoupila zcela bolesti, jíž se bouřlivě hnal vstříc, která mu v úzké srdce uzavřela život a smrtí naplnila líc, že chřadne živ, podoben zesnulým mlčením, barvou, krví, gestem, vším. Jistě život, k němuž má pohrdání, na obtíž je mu. Jistě jeho duch, přetnuv pouta, rád by se vydal za ní, za krásnou duší v rajský nebes luh. Houf Franků sem však vpadl znenadání za potravou či vodou. Ve svůj kruh vzali teď s ní položivého reka, jenž mrtev v ní, na smrt svou pouze čeká. |