John Milton: Ztracený ráj

MONOLOG SATANŮV
Ty, které skvělou září věnčeno
vyhlížíš ze své říše jako Bůh
nového světa; hvězdy před tebou
skrývají chabé hlavy; volám tě,
ale ne přátelsky, ty, Slunce, slyš,
já nenávidím tvoje paprsky,
jsou připomínkou stavu, kdy jsem já
nad světem zářil, nežli přišel pád;
to pýcha, ctižádost mě srazily,
když v nebi s králem nebe válčil jsem:
on nezasloužil tuhle odplatu
ode mne, jehož stvořil, obdařil
hodností, avšak nikdy nekáral;
nebyla těžká služba u něho.
Co snadnějšího než ho velebit
a děkovat mu, což by bylo správné,
však jeho dobro ve mně rodilo
jen zlo a zlobu; příliš povznesen
v poddanství, doufal jsem, že mě jen krůček
vynese nejvýš, a hned zapomněl jsem
na nesmírný dluh věčné vděčnosti,
tak obtížné být dlužen, stále splácet;
nedbaje na to, co jsem dostával,
jsem nechápal, že vděčná mysl dlužíc
nedluží nic, jen splácí, zároveň
zavázaná i volná, bez břemene.
Kéž ustanovil mě svou mocnou sudbou
jen andělem, pak šťastný býval bych;
bezuzdná naděje by nehnala mě
ke ctižádosti. Či snad jiná mocnost
by vzpínala se a mne sprostného
přitáhla k sobě; ale mocností
se nehroutí a stojí nezdolně
před vnějším nebo vnitřním pokušením.
Mělo jsi vůli, sílu odolat?
Mělo jsi, ale koho obvinit
než boží lásku, rozdílenou všem?
Proklínám jeho lásku; láska, nenávist
jsou pro mne stejné, plodí věčný žal.
Ne ty bud prokleto, když proti němu
činilos něco, čeho lituješ.
Já bídný, kam jen mohu uprchnout
nekonečnému hněvu, zoufalství?
Uprchnu do pekla; já sám jsem peklo;
v nejhlubší hloubce hlubší hlubina
se rozvírá a chce mě pohltit,
před tou je moje peklo jako nebe.
Tož tedy povol: což tu není místo
k pokání, není možné odpuštění?
Jenom když podrobím se; a to slovo
pohrdání mi brání, hrůza z hanby
u nižších duchů, které svedl jsem
jinými sliby nežli podrobením:
chvástáním, že bych uměl zastínit
Všemohoucího. Běda, nevědí,
jak setrvávám v oné marné pýše,
pod jejíž mukou ve svém nitru sténám:
ač na pekelném trůnu zbožňován
a čelenkou a žezlem vyvýšen,
padám tím hlouběji, jsem veliký
jen v bědě, jež je plodem ctižádosti.
A kdybych litoval a obdržel
z milosti staré postavení, brzo
bych ve výšinách vyvyšoval se
a zradil předstírané podrobení;
v pohodlí odvolám, co slíbím v bědě.
Nemůže dojít k poctivému smíru,
když rány záští jsou tak hluboké:
pak bych to vše tím hůře opakoval
pro horší pád a draze zaplatil
přestávku vykoupenou růstem muk.
To trestající ví, a proto nedá
mi mír, a já zas o něj neprosím.
Tož nehleď na nás, beznadějné psance,
ale hled na to, co ho těší teď:
stvořil si lidstvo, pro ně stvořil svět.
Buď sbohem, naděje, a s ní i strach
a výčitka; vše dobré ztratil jsem;
zlo, buď mým dobrem, a když pomůžeš mi,
s nebeským králem moc si rozdělím
a ovládnu snad víc než půlku říše,
jak brzo svět a člověk poznají.

  • Kéž hoří popel můj, Z poezie evropského baroka, Mladá fronta, Praha 1967 (přel. Jiří Valja)