|
John Milton: Ztracený ráj
MONOLOG SATANŮV Ty, které skvělou září věnčeno vyhlížíš ze své říše jako Bůh nového světa; hvězdy před tebou skrývají chabé hlavy; volám tě, ale ne přátelsky, ty, Slunce, slyš, já nenávidím tvoje paprsky, jsou připomínkou stavu, kdy jsem já nad světem zářil, nežli přišel pád; to pýcha, ctižádost mě srazily, když v nebi s králem nebe válčil jsem: on nezasloužil tuhle odplatu ode mne, jehož stvořil, obdařil hodností, avšak nikdy nekáral; nebyla těžká služba u něho. Co snadnějšího než ho velebit a děkovat mu, což by bylo správné, však jeho dobro ve mně rodilo jen zlo a zlobu; příliš povznesen v poddanství, doufal jsem, že mě jen krůček vynese nejvýš, a hned zapomněl jsem na nesmírný dluh věčné vděčnosti, tak obtížné být dlužen, stále splácet; nedbaje na to, co jsem dostával, jsem nechápal, že vděčná mysl dlužíc nedluží nic, jen splácí, zároveň zavázaná i volná, bez břemene. Kéž ustanovil mě svou mocnou sudbou jen andělem, pak šťastný býval bych; bezuzdná naděje by nehnala mě ke ctižádosti. Či snad jiná mocnost by vzpínala se a mne sprostného přitáhla k sobě; ale mocností se nehroutí a stojí nezdolně před vnějším nebo vnitřním pokušením. Mělo jsi vůli, sílu odolat? Mělo jsi, ale koho obvinit než boží lásku, rozdílenou všem? Proklínám jeho lásku; láska, nenávist jsou pro mne stejné, plodí věčný žal. Ne ty bud prokleto, když proti němu činilos něco, čeho lituješ. Já bídný, kam jen mohu uprchnout nekonečnému hněvu, zoufalství? Uprchnu do pekla; já sám jsem peklo; v nejhlubší hloubce hlubší hlubina se rozvírá a chce mě pohltit, před tou je moje peklo jako nebe. Tož tedy povol: což tu není místo k pokání, není možné odpuštění? Jenom když podrobím se; a to slovo pohrdání mi brání, hrůza z hanby u nižších duchů, které svedl jsem jinými sliby nežli podrobením: chvástáním, že bych uměl zastínit Všemohoucího. Běda, nevědí, jak setrvávám v oné marné pýše, pod jejíž mukou ve svém nitru sténám: ač na pekelném trůnu zbožňován a čelenkou a žezlem vyvýšen, padám tím hlouběji, jsem veliký jen v bědě, jež je plodem ctižádosti. A kdybych litoval a obdržel z milosti staré postavení, brzo bych ve výšinách vyvyšoval se a zradil předstírané podrobení; v pohodlí odvolám, co slíbím v bědě. Nemůže dojít k poctivému smíru, když rány záští jsou tak hluboké: pak bych to vše tím hůře opakoval pro horší pád a draze zaplatil přestávku vykoupenou růstem muk. To trestající ví, a proto nedá mi mír, a já zas o něj neprosím. Tož nehleď na nás, beznadějné psance, ale hled na to, co ho těší teď: stvořil si lidstvo, pro ně stvořil svět. Buď sbohem, naděje, a s ní i strach a výčitka; vše dobré ztratil jsem; zlo, buď mým dobrem, a když pomůžeš mi, s nebeským králem moc si rozdělím a ovládnu snad víc než půlku říše, jak brzo svět a člověk poznají. |