|
Andreas Gryphius: Všechno je marnost
Kamkoli pohlédneš, vidíš jen marnost všady. Co dnešek postaví, to zboří zítřka pěst; kde nyní města jsou, tam bude louka kvést, kde najdeš děcko při hrách s otcovými stády. Je blízko chvíle, která rozšlape květ mladý; co vzdorně tluče dnes, to zítra popel jest; nic netrvá; kov, mramor musí zánik snést. Než dozní šťastný smích, svízel se nahromadí. I sláva velkých činů zaniká jak sen. Obstojí hříčka času, člověk samoten? Ach, co to všechno je, co tolik v úctě máme? Jen špatná nicotnost, jen vítr, prach a stín, jen polní kvítí, které víckrát nespatřím! A to, co věčné je, přec všichni odmítáme. Andreas Gryphius: Výhost světu Čím je mi tento svět? On v ohni bude stát. Čím světská nádhera? Ta v smrti bude pryč. Co platná učenost, ten všeošidný dým? Co čáry milosti jsou víc než klam a mam? Co rozkoš, co je víc než povětrný sen? Jak sníh je spanilost. A tento život smrt. To vše mi zapáchá. A proto volám smrt. Moc, krásu, bohatství, vše vidím neobstát. Než počínáme žít, je často život pryč. Kdo shání blahobyt, co uhoní než dým? A koho roznítí ten slávy klam a mam, úzkostně sní, když bdí: on bdí a je to sen. Vstaň, duše! Vzhůru! Vstaň a setřes tento sen! Odvrž, co světské jest, a zdolej zmar a smrt! Před onou stolicí až, duše, budeš stát, co prospěje ti svět, ten svět, jenž bude pryč? Číms to byl oslněn, můj duchu? Tento dým ti mohl udělat, ten pustý klam a mam? Až sem! Dál ani krok! Teď vím, žes klam a mam, ty prázdný mumraji! žes šalby plný sen, ty slasti trnitá, žes na mučidlech smrt! Já nyní svoboden chci na svých nohou stát a šlapat po světě, jenž po mně šlapal. Pryč, v ten svět, jenž pravda jest, ne pomíjivý dým! Ty, Světlo odvěké, ty rozraz tento dým, tu světa slepou slast, ten smyslů marný mam, tu chtíčů lichou lest, ten všeho statku sen, a dobře umírat mě nauč dřív než smrt! Té světa marnosti nech ducha stranou stát! Ta pouta s něho svlec a odvrhni je pryč! Vše vezmi, k časnosti co víže! Vezmi pryč z mých prsou svod a hřích! Už nenech, aby dým mi duši obhalil! Ten horečnatý mam, to světa šálení mi budiž jako sen, z něhož teď procítám! A nech mě skrze smrt, až dým, sen, mam i smrt pryč budou, nech mě vstát! |