Grimmelshausen: Dobrodružný Simplicius Simplicissimus Kniha první, kapitola IV Simpliciovo sídlo je nelítostně vypleněno, aniž v tom někým vojákům bylo zabráněno. Třebaže jsem nemínil zavésti pokojemilovného čtenáře s těmi rejtary do domu svého tatíka, protože to tam bude velmi zlé, přece toho vyžaduje pokračování mé historie, abych zanechal minulému potomstvu svědectví, jaké hrozné a zcela neslýchané krutosti byly stále páchány v této naší německé válce, a abych při tom vlastním příkladem dokázal, že všechna taková zla byla často nezbytně seslána dobrotivostí Nejvyššího k našemu prospěchu. Neboť, čtenáři milý, kdo by mi byl řek, že je v nebi Bůh, kdyby nebyli vojáci zničili dům mého tatíka a nevyhnali mne takovým počínáním mezi lidi, od nichž jsem byl o tom sdostatek poučen? Krátce předtím jsem nemohl věděti ani si představiti nic, než že můj tatík, má mamka, Uršula, já a ostatní čeládka z domu jsme sami na světě, protože jsem jinak neznal žádného jiného člověka a žádný jiný lidský příbytek než šlechtické sídlo svého tatíka vpředu popsané, z něhož jsem denně vycházel a do něhož jsem se zase vracel. Ale brzy potom jsem zvěděl o lidech na tomto světě i o tom, že nemají trvalého bydliště, ale že jsou často nuceni opustit je zase, dříve než se nadějí; byl jsem jen podobou člověk a jen jménem křesťanské dítě, ale jinak pouhá bestia! Nejvyšší však shlédl milosrdným okem na mou nevinnost a chtěl mne přivésti k tomu, abych poznal jeho i sebe. A třebaže měl k tomu tisíceré cesty, chtěl užíti patrně jen té, při níž by můj tatík a má mamka byli pro výstražný příklad jiných potrestáni za mé nedbalé vychování. První, co ti rejthaři udělali v černě vymalované světnici mého tatíka, bylo, že přivázali koně; pak měl již každý svou zvláštní práci, z nichž každá znamenala jen zkázu a ničení. Neboť třebaže někteří z nich začali zabíjet dobytek, vařit a péci, takže to vypadalo, jako by měl býti veselý banket, jiní naopak prohledávali dům od shora dolů; ba ani tajná komůrka před nimi nebyla jista, jako by v ní bylo skryto zlaté kolchidské rouno. Jiní svazovali plachty a různé domácí potřeby do velikých ranců, jako by chtěli zřídit nějaký jarmark; co však nemínili vzít sebou, to bylo rozbito a zničeno; někteří propichovali seno a slámu svými kordy, jako by ještě nebyli zapíchali dost ovcí a vepřů; jiní vysypávali peří z peřin a cpali je slaninou, sušeným masem a jinými věcmi, jako by pak poležení na nich bylo příjemnější. Jiní rozbíjeli kamna a okna, jako by prorokovali věčné léto; měděné a cínové nádobí stloukali a tak pokřivené a zničené kusy balili; postele, stoly, židle a lavice pálili, zatím co na dvoře leželo mnoho sáhů vyschlého dříví; okříny a mísy rozbili, buď že jedli raději pečeně, anebo mínili pohodovat u nás jen jednou. Naši služku zřídili ve stáji tak, že z ní ani vyjít nemohla, ale psáti o tom je jistě hanebné! Pacholka položili svázaného na zem, vstrčili mu do huby roubík a nalili do něho plnou dojačku odporné močůvky; říkali tomu švédský nápoj, ale nechutnal mu ani trochu, naopak vzbudil na jeho tváři podivné škleby; tím vším ho přinutili, aby zavedl jeden oddíl kamsi jinam, kde sebrali a do našeho dvora přivedli dobytek a lidi, mezi nimiž byl také můj tatík, mamka a naše Uršula. Tehdy teprve začali vytahovat z pistolí kaménky a na jejich místa přišroubovali palce venkovanů a týrali ty ubožáky tak, jako by chtěli upalovat čarodějnice, neboť vstrčili již také jednoho z nich do pece a zatopili pod ním, třebaže se ještě k ničemu nepřiznal; jinému uvázali kolem hlavy provaz a utáhli jej klackem tak, že mu z úst i z uší vytryskla krev. Zkrátka každý z vojáků měl svůj vlastní nápad, jak sedláky trýznit, a tak také každý sedlák měl svá zvláštní muka. Jen můj tatík byl podle mého tehdejšího soudu nejšťastnější, protože vyznal se smíchem to, co druzí byli nuceni říci v bolestech a žalostném bědování; a té cti se mu dostalo patrně proto, že tam byl domácím pánem; posadili ho totiž k ohni, svázali ho tak, že nemohl hýbat rukama ani nohama, a natírali mu chodidla vlhkou solí, kterou mu naše stará koza musila zase slízat a tím ho lechtala tak, že mohl smíchem puknout. To se mi zdálo tak pěkné a milé (neboť dosud nikdy jsem svého tatíka neviděl a neslyšel tak vytrvale a hlasitě se smát), že jsem z ohledů společenských nebo prostě proto, že jsem jinak nemohl, byl nucen smát se od srdce a s ním. A v tom hlučném smíchu se přiznal k svému majetku a otevřel skrytý poklad, který byl zlatem, perlami a šperky bohatější, než by byl člověk u takového venkovana hledal. O zajatých ženách, služkách a dívkách nevím nic zvláštního, protože vojáci mi nedovolili dívat se, jak s nimi zacházeli. Jen to vím, že je bylo tu a tam v koutech slyšet, jak žalostně křičí; myslím si, že mé mamce a Uršule se nevedlo o nic lépe než těm ostatním. A v té vší spoušti jsem já otáčel pečeni a nestaral jsem se o nic, protože jsem ještě nevěděl, co to všecko znamená; pomáhal jsem odpoledne také napájet koně a tak jsem přišel do stáje k naší služce, která vypadala podivuhodně rozvalchovaně; nepoznal jsem ji, ale ona ke mně promluvila rozbolestněným hlasem: „Chlapče, uteč, jinak tě rejthaři seberou; hleď, ať zmizíš, vidíš přece, jak je to zlé..." Víc nemohla říci. Kniha první, kapitola VIII Simplex svou hloupost ukazuje tím, jak odpovídá a jak se dotazuje. Poustevník: Jak se jmenuješ? Simplex: Kluk. – Poustevník: To vidím, že nejsi děvče, ale jak ti říkali otec a matka? – Simplex: Neměl jsem otce ani matku. – Poustevník: Tak kdo ti dal tu košili? – Simplex: Aj, moje mamka. – Poustevník: Jak ti tedy říkala tvá mamka? – Simplex: Říkala mi kluku a také šelmo, ušatý osle, neotesaný klacku, uhvozhřenče a potvorníku. – Poustevník: A kdo byl mužem tvé mamky? – Simplex: Nikdo: – Poustevník: S kým tedy tvá matka v noci spávala? – Simplex: S mým tatíkem. – Poustevník: A jak ti říkal tvůj tatík? – Simplex: Také mi říkal kluku. – Poustevník: Ale jak se jmenuje tvůj tatík? – Simplex: Jmenuje se tatík. – Poustevník: Ale jak na něho volává tvá matka? – Simplex: Tatíku nebo také mistře. – Poustevník: Nikdy mu neříkala jinak? – Simplex: Ano říkala. – Poustevník: Jak tedy? – Simplex: Ty troupe, ty hovado, zvyjedený lotře, starý sráči a jistě ještě jinak, když se zlobila. – Poustevník: Ty jsi věru nevědomý hlupák, nevíš-li jméno ani svých rodičů, ani své vlastní. – Simplex: Aj, však tyje také nevíš. – Poustevník: Umíš se také modlit? – Simplex: Ne, jenom naše mamka mydlívala, když prala. – Poustevník: Na to se neptám, ale na to, umíš-li otčenáš? – Simplex: To ano. – Poustevník: Tak říkej. – Simplex: Náš milý otče, kterýž jsi nebe, posvěceno buď jméno, přijde tvá říše, tvá vůle nebe a země, dej nám vinu, jako my dáváme svým viníkům, neuveď nás ve zlé pokušení, ale zbav nás říše a moc a sláva věčná, amen. – Poustevník: Tys nikdy neviděl kostel? – Simplex: Viděl, můj tatík v něm pařil prase. – Poustevník: Bože mě netrestej! Nevíš nic o našem Pánu Bohu? – Simplex: Ano, býval doma na dveřích na obrázku; moje mamka ho přinesla z posvícení a přilepila ho tam. – Poustevník: Ach, dobrotivý Bože, teď teprve poznávám, jak velikou milostí a dobrodiním jest, když se dáš poznati, a jak není ničím člověk, jemuž se nezjevíš. Ach, Pane, dovol mi, abych ctil tvé svaté jméno, abych byl hoden děkovati ti za tuto milost tak, jako jsi byl milostivě štědrý, uděliv mi ji! Slyš, Simplicie, neboť jinak tě nemohu nazvati, když se modlíš otčenáš, musíš to říkat takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěceno budiž jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá na nebi i na zemi, chléb vezdejší nám dej... Simplex: Počkej, sýra k tomu? – Poustevník: Ach, milé dítě, mlč a uč se; toho je ti více třeba než sýra; jsi ještě neotesaný kluk, jak ti říkala tvá mamka; takovému chlapci, jako jsi ty, nesluší, aby skákal do řeči starému muži, ale aby mlčel, poslouchal a učil se; kdybych jen věděl, kde bydlí tvoji rodiče, rád bych tě k nim zavedl a poučil je hned, jak mají vychovávat dětí. – Simplex: Nevím, kam mám jít: náš dům je vypálen, mamka utekla a zas přišla i s Uršulou a také s tatíkem; naše děvečka ležela ve stáji a nutila mě, abych vzal nohy na ramena. – Poustevník: A kdo spálil dům? – Simplex: Ha, přišli takoví železní muži, seděli na takovém čemsi, velikém jako voli, ale bez rohů; popíchali ovce a krávy a prase a tak jsem tedy utekl; a potom ten dům spálili. – Poustevník: A kde byl tvůj tatík? – Simplex: Ha, ti železní muži ho svázali, naše stará koza mu lízala nohy, tatík se musel smát a dal těm železným mužům mnoho bílých grošů, velikých a malých, taky pěkně žluté a jiné krásné svítivé věci a pěkné šňůry s bílými kuličkami. – Poustevník: Kdy se to stalo? – Simplex: Aj, když jsem měl hlídat ovce; chtěli mi sebrat taky mé dudy. – Poustevník: A kdys měl hlídat ovce? – Simplex: Aj, což to neslyšíš? Když přišli ti železní muži! A potom řekla naše Anna, co má vlasy jak ze slámy, abych taky utekl, jinak prý mě ti rejtaři seberou, ale ona myslila ty železné muže, a tak jsem utekl a přišel sem. – Poustevník: Kam chceš jíti teď? – Simplex: Nevím, chci zůstat zde u tebe. – Poustevník: Nechat si tě tu, to není ani mou, ani tvou věcí; jez, pak tě zavedu zase k lidem. – Simplex: Aj, řekni mi tedy také, kdo je to lidé? – Poustevník: Lidé jsou tvorové jako ty a já; tvůj tatík, tvá matka a vaše Anna jsou také lidé. – Simplex: Haha. – Poustevník: Teď běž a jez. Takový byl náš rozhovor, při němž na mne poustevník často pohlédl s hlubokým povzdechem, nevím, zda proto, že tak litoval mé převeliké hlouposti a nevědomosti, či z oné příčiny, kterou jsem zvěděl teprve o mnoho let později. Kniha druhá, kapitola IX Simplex chválu ženské krásy pěje sám sebe tím pobaviti chtěje. Jakmile jsem přišel domů, musil jsem také do světnice, neboť u mého pána byla jakási vznešená ženská návštěva, která také chtěla vidět a slyšet jeho nového blázna. Přišel jsem a stál jsem jako němý, takže ta, kterou jsem předtím při tanci chytil ze ruku, se podivila: Prý slyšela, že to tele umí mluvit, teď prý však vidí, že to není pravda. Odpověděl jsem jí: „Já jsem zase myslil, že opice neumějí mluvit, teď však slyším, že tomu tak není." – „Jakže," řekl můj pán, „snad nemyslíš, že tato dáma je opice!" Odpověděl jsem: „Není-li jí ještě, brzo jí bude; člověk nikdy neví, co se stane; já jsem také se nikdy nenadal, že budu teletem, a přece jsem." – Můj pán se mne zeptal, proč soudím, že se tato dáma stane opicí. Odpověděl jsem: „Naše opice nosí obnažený zadek, tato dáma zase prsa, ačkoliv jiné dívky je obyčejně zakrývají." – „Ty ničemo," řekl můj pán, „jsi bláznivé tele, a jako tele mluvíš; tato dáma ukazuje právem, co zasluhuje, aby bylo viděno, opice však chodí nahá z chudoby; rychle odvolej, cos spáchal, jinak budeš zbit karabáčem a veštván psy do chlívku, jak se děje telatům, která se nedovedou slušně chovat; ukaž, dovedeš-li dámu pochválit a vypodobnit, jak se sluší." Prohlížel jsem si ji odspodu nahoru a zase odshora dolů, díval jsem se na ni tak upřeně a přívětivě, jako bych se s ní chtěl ženit, a konečně jsem řekl: „Pane, již vím, v čem je chyba; vším je vinen ten zlodějský krejčí; nechal látku, která patří ke krku a má zakrývat prsa, dole na sukni, která se teď proto tak dlouze vleče; tomu packalovi by měly být useknuty ruce, neumí-li lépe šít. Panno," řekl jsem jí, „vyhoďte ho, aby vás tak hanebně nepotvořil, a hleďte sem dostat krejčího mého tatíka, který se jmenoval mistr Pavlíček; ten dovedl mé mamce, naší Ance a naší Uršule ušít tak krásně skládané suknice, že byly dole pěkně rovné a nevláčely se v blátě jako ty vaše; ani byste neřekla, jak krásné šaty dovedl těm děvkám ušít: pyšnily se v nich jak na obrázku." Můj pán se zeptal, byla-li naše Anka a Uršula krásnější než tato panna. „Ach, to nikterak ne, pane," řekl jsem, „neboť tato panna má vlasy krásně žluté jako dětské kakání a její pěšinky jsou tak bílé a tak rovné, jako by byly uhlazeny svinským kartáčem; ba její vlásky jsou tak pěkně namotány, že to vypadá jako prázdné dýmky anebo jako by měla na každé straně viset dvě libry svíček nebo po tuctu klobás. Ach, pohleďte jen, jak má krásně hladké čelo; není jemněji vyklenuto než tučná zadnice a není bělejší než lebka z kostry, která visela mnoho let na čerstvém vzduchu? Věčná škoda, že její jemná pleť je tak zanesena pudrem, neboť vidí-li to lidé, nerozumějící tomu, mohou se domnívat, že panna má prašivku, při níž takové šupinky odletují; je to tím víc škoda, že její jiskřivé oči se lesknou jasněji než saze v našem komíně, které svítily, když naše Anka před nimi stála s věchtem slámy při zatápění, tak mocně, jako by byly sám oheň a měly zapálit celý svět. Její líčka jsou pěkně růžová, ale ne tak ohnivě červená jako ty nové stužky, jimiž si švábští vozkové z Ulmu ozdobili nedávno poklopce. Ale červeň jejích rtů značně převyšuje onu barvu, a když se směje nebo mluví (prosím, pane, jen si povšimněte), vidíte v jejích ústech dvě řady tak krásně bělostných a cukru podobných zubů, že jsou jakoby vyřezány z bílé řepy. Ó zázračné dítě, nemyslím, že to bolí, kousneš-li někoho! A její hrdlo je bílé jako staré kyselé mléko a její prsíčka pod ním jsou téže barvy a při dotyku patrně stejně tvrdá jako kozí vemeno, nalité přebytečným mlékem. Nejsou jistě tak schlíplá, jako měly ty baby, jež mi nedávno čistily zadnici v nebi. Ach, pane, pohleďte jen na její ruce a prsty: jsou přece tak útlé, tak dlouhé, tak pružné a tak hbité, docela jako je mívají cikánky, které jimi rejdí po kapsáři, když chtějí lovit. Ale co je to vše proti celému jejímu tělu, jehož ovšem ani nevidím! Není tak útlé, úzké a spanilé, jako by byla měla osm neděl prudkou běhavku?" Tu se ozval takový smích, že jsem nemohl již mluvit a ochotně se nechal od jiných považovat za blázna. Grimmelshausen, Hans Jakob Christoffel von: Dobrodružný Simplicius Simplicissimus, Kronika třicetileté války, přel. J.Zaorálek, Odeon, Praha 1976