|
Luis de Góngora y Argote: Samoty
Viděly tedy, že jim zbývá vskutku stejný kus cesty, která k cíli míří, co do západu Slunci, ponurého; jak ptáků dav prosákl zčista jasna do ořechu, jejž u blízkého plůtku omývá strouha, rozložil se v šíři, když protinožcům Zora divukrásná užívat růží dává z čela svého: tak vychází – bez křídel směle lítá – škadrona krásná, lehkým krokem kráčí, zatímco hlídky západu jí značí komínů trubky, co jich víska čítá. Houf horalů pak v šeři škadrona dostihuje a – společnost když byly rozpustily – vcházejí do vsi v světle, co den bílý Vulkánu, světci bludných ohňů, svěřil, věži – světla ji jasem korunují – jež zdobí chrám a umně vydechuje do prázdně vzduchu – již pak ozařují – světelné šípy z vzníceného prachu, ne zlé komety z nachu. Když mladík chválí ohně, jež tu planou, vyčítá bohu stařec žehrající, svatby, pochodeň, aby, řeřavící, se nestala Faethónovým vozem a žárem přeuboze nezměnila v popelu roli planou vesnici v klidu spící. K Alkidovým pak zavedl jej stromům, jež zelenavé vlasy si nedaleko splétaly a k tomu zrcadlem řeka plála, oheň jasy. Tak mnohá dívka hravá, tak mnohý chlapec v topolech se baví, že by i Slunce, zkrátíc v hvězdu jasnou, zřít chtělo nejmíň krásnou, paprsky všechny, co Bengálec zdraví, ta labuť Gangy tmavá. Hlas dud chuť k tanci probouzí a dává, ke zpěvu cimbál nutí; křižuje Trión polokouli s chutí a na břehu kmen tančí, obrovitý; echo, hlasem již sytým, není ticha, v němž neodpoví zplna; majákem je potoku každá vlna, skleněnou plochou voda, odraz svity. Ukončení sen dává veselosti, únavě ne však: pohyb neustane, jsa katem sil, rozvláčným, bez milosti. Ohně – jazyky, stovka za stem plane, noc po několik hodin popíraly, jejich světla, sokyně Slunce z dáli, den předstírala ve tmě nakupené – zemřely a, pohřbeny samy v sobě, jejich údy teď v popel rozpuštěné kameny jsou na jejich vlastním hrobě. Vítězí noc, nad hlukem – vstane znovu – triumfuje čas v ticho proměněný: lká pouze uražený posvátný vavřín od ostrého kovu; zbavena lesku, nahá zanechaná listnaté pompy zeleň olše vlahá, ranou, jež nezaváhá, statného venkovana; ten, jenž byl schopen vzdoru smělci z jihu, z východu v ochraptění, vzrostlý topol, po jehož hladkém kmeni pastýři psali – papír, byť měl koru – jde tajemství teď zjevit do dědiny, co střežil Amor před topolem jiným. Ty stromy tedy oči jitra vidí lhát les, soupeřit se stromořadími, jež objalo křišťály tekutými kol zemědělství lidí. Harmonie, jíž ptačí zpěv se řídí, ta nevzbudila Slunce z pěny bílé, dvé topasů však, jimiž bušil čile sám Hymenaeus – k východu klepadla to –. Hryzajíc uzdám zlato, Foebova vozu dravý světelný pár již toužil, nedočkavý, pošlapat dráhu, když tu na lidnaté místečko horal vchází s hostem, jenž, dvorný, obdivuje frází – hedváb i vlna chybí – koberec – listí sváté, co alej tkala ze zelení libých, i ty, jež šíři ulic sepnou úže oblouky svými, růže: zahrady nové, visuté a kosé z jasmínů, fial, třpytících se v rose. Ženichovi pak horal představuje cizince svého; potom ctihodnému otci té, která, krásná, v sobě skrývá v zasnění sladkém, němá světu všemu, výmluvnou krásu, již líc prozrazuje: jak u poupěte – zeleň vrtošivá, kde krásu svou panenskou růže tají – zářezy vroubí svěží barva, kdy purpur, který bděle střeží, jen kompasem je k zahlédnutí stěží. Za hodnu choti má ji hrdiny, co má slávu, ne-li jmění, ten mladík, když byl pomněl znenadání té, která jej v exil a ztroskotání uvrhla zapomněním. |