|
John Donne: Vzduch a andělé
Já miloval tě předtím kolikrát, než poznal jsem tvé jméno a tvou tvář; jako v plameni oslovují nás andělé, které je nám uctívat, viděl jsem krásnou, neurčitou zář, mlhavé nic, kde ty jsi měla stát. Však má-li duše vůbec moci nabýt, musí se také odít šatem těla, a její dítě, láska, napodobit musí ji též, ne nehmotná být zcela. A proto, kde jsi ty, kde že bys byla, lásky jsem tázal se, a teď, když se mi zdá, že jsem ji v tobě zhled, jdu za ní po tvých brvách, očích, rtech. Kdo vrší lásku tak, snadno si zadá zas v moudrosti, a pakli přetížíme svůj obdiv zbožím lásky, způsobíme, že její koráb brzy ke dnu padá. Na každý vlásek věšet její břímě je příliš, lepší způsob od nás žádá. Ve vzduchoprázdnu není pro ni místa, lesk jednotlivostí jí sotva stačí; snad, jako anděl vlastní křídla čistá, čirá jak vzduch, a přece jinak asi, tvá láska sférou je, v níž moje láska kráčí. Potrvá rozdíl ten jako je v čirosti mezi vzduchem a andělem, vždy mezi láskou mužů a mezi láskou žen. John Donne: Blecha Jen pohleď na tu blechu a pak zvaž, jak málo je, co ty mi odpíráš; pila mou krev, i tvé se napila, v té bleše krev nás dvou se smísila, což nelze nazvat, každý dobře ví, hříchem a hanbou, ztrátou panenství; hleď, blecha chvilku štěstí nemaří, tvá i má krev ji bříškem obdaří, to se nám dvěma, běda, nezdaří. Ó zadrž a s tou blechou nenič přísně tři životy, v nichž víc než sezdáni jsme. Ona je ty i já, je symbol sám, svatební lůžko i svatební chrám; přes hněv tvých rodičů i tvůj jsme cele spojeni v její gagátové cele. Ač ze zvyku mě vraždíš snad, v úvahu musíš sebevraždu brát, smrtelný hřích je vraždit natřikrát. Krutá a zbrklá, že jsi zpozdilá svůj nehet v její krvi smočila? A přec té blechy vina byla malá, jen kapka krve, kterou z tebe sála. Ostatně tvrdíš s jistou pýchou v hlase, že my tím nejsme slabší, aspoň zdá se; nač tedy strach? Proč by ses nevzdala? Na cti bys tolik újmy doznala jak tím, že ona blecha skonala. John Donne: Poslední vůle S posledním vzdechem, Lásko, vědět dávám poslední vůli. Tímto odevzdávám Argovi oči, jsou-li vidomé, pakli jsou slepé, ať jsou, Lásko, tvé; svůj jazyk slávě, vyslancům své uši, ženám a moři svoje slzy. Žes na mne uvalila služebnost k té, jejíž aspoň dvacátý jsem host, jenom tam rozdávám, kde sami mají dost. Svou stálost odkazuji planetám, svou pravdomluvnost dvoru zanechám, jezuitům svou bezelstnost a přímost a šaškům svoji uvážlivost; mlčení těm, kdo dleli v cizině; můj mamon kapucína nemine. Že nadarmo jsem žebral o všecko u ní, jež dala by, však nemá co, vším zahrnuji ty, jimž brát je zatěžko. Svou víru dávám římským katolíkům, svou mírnost amsterdamským schizmatikům: svou zdvořilost, jež nemá úbytě, s poklonou jedné universitě; má cudnost nahá mezi vojsko kráčí, má trpělivost s hazardními hráči. Že jsi mi, Lásko, lásku přisoudila, která je nerovná a pobloudilá, volím jen ty, jimž volba není milá. Svou reputaci dávám příteli, svou píli lidem, co mě haněli, učencům svoje vlastní pochybnosti, doktorům odkazuji choré kosti, příroda může moje rýmy mít a sousedé můj vtip. Takovým jsi mne naučila lstím, když vzplál jsem, kde mne žahli především, že za dar vydávám, co navracím. Ten, koho za hrob pozve příští hrana, mějž moje lékařské knihy. Má moudrost psaná i s morálkou připadniž blázinci; ti, kdo sní o chlebu, mohou mít po minci z bronzu však, a kdo jsou v cizině navždycky, nechť vezmou si můj jazyk anglický. Že jsi mě, Lásko, pod jho lásce dala, k té, jež si mnohem mladší vybírala, v mých odkazech je disproporce stálá. Proto dost dávání; raději odstraním svět vlastní smrtí; lásku škrtnu s ním. Pak bude tvoje krása zasutá jak doly, v kterých nikdo nekuta; a všechna kouzla budou platná tobě jak rafie slunečních hodin v hrobě. Že tys mne, Lásko, dala v otroctví jí, která mne i tebe uráží, způsob jsem vymyslil, jak zničit všechny tři. |